21 Cdo 2305/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2305/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Natašou Randlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, proti žalované České dráhy, a.s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí č. 193/2, o 8.680.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 228/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013 č.j. 23 Co 406/2012-310, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 8. 2009 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 8.680.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ročně ve výši "reposazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů z částky 8.680.000,-Kč od 1. 7. 2009 do zaplacení". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že působil u žalované ode dne 1. 5. 2008 ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a že se žalovanou uzavřel manažerskou smlouvu o základních povinnostech a smluvní mzdě ze dne 29. 4. 2008, která byla nahrazena manažerskou smlouvou ze dne 8. 7. 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 2. 2009; v čl. 3.2. manažerské smlouvy bylo ujednáno, že mu, jestliže se "vzdá svého vedoucího místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě", náleží "jednorázová peněžitá úhrada ve výši čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech mzdových plnění (zejména zaručených mezd a ročních bonusů), na která vznikl žalobci nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po celou dobu, kdy žalobce zastával vedoucí místo, a v jehož jmenovateli bude počet celých měsíců, po které žalobce zastával vedoucí místo", která je splatná "do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém skončí výkon práce žalobce na vedoucím místě na základě vzdání se vedoucího místa". Žalobce se vzdal svého vedoucího pracovního místa dne 13. 5. 2009 a dopisem ze dne 3. 6. 2009 vyzval žalovanou k vyplacení jednorázové peněžité úhrady, žalovaná však odmítla mu požadované plnění poskytnout. Žalovaná namítala, že "odporuje dobrým mravům ve smyslu § 14 odst. 1 zákoníku práce, aby vedoucí pracovník obdržel plnění při odchodu z vrcholové vedoucí funkce, má-li zaměstnavatel nepříznivé hospodářské výsledky, nebo pokud tento zaměstnanec nebyl pro zaměstnavatele přínosem, a to zejména tehdy, ukončuje-li výkon práce u zaměstnavatele ze své vlastní iniciativy". Žalovaná měla za rok 2008 "konsolidovanou provozní ztrátu 5,3 miliardy Kč", přičemž žalobce "neučinil nic, čím by byl přínosem pro hospodaření" žalované, naopak, na nákladech žalované, které tuto ztrátu způsobily, měly největší podíl "personální náklady", za které byl právě žalobce odpovědný jako náměstek personálního ředitele pro personální záležitosti. Žalobce podle názoru žalované způsobil zaměstnavateli škodu také tím, že "bezdůvodně" uzavřel dohody o konkurenční doložce s přímo podřízenými zaměstnanci PhDr. M. K. a Mgr. T. J., Ph.D., že den před svou "rezignací" rozvázal pracovní poměr s těmito zaměstnanci a že v důsledku rozvázání pracovního poměru jim bylo vyplaceno celkem 2.164.200,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 1. 2011 č. j. 23 C 228/2009-184 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 8.680.000,- Kč s úrokem z prodlení "ročně od 1. 7. 2009 ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení", a na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Nataši Randlové 819.100,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce pracoval u žalované ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti od 1. 5. 2008 a že žalobce se svého vedoucího místa vzdal ke dni 13.5.2009 a výkon práce na tomto vedoucím pracovní místě skončil dnem 14.5.2009. Žalobce uzavřel se žalovanou tzv. manažerskou smlouvu; v čl. 3.2. smlouvy bylo sjednáno právo žalobce na "jednorázovou peněžitou úhradu" pro případ, že by se vzdal svého vedoucího pracovního místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě; "jednorázová peněžitá úhrada" byla sjednána "na základě usnesení představenstva žalované č. 90/2008-KGŘ ze dne 8. 7. 2008, kterým představenstvo žalované jednomyslně schválilo návrh pravidel pro odměňování generálního ředitele a náměstků generálního ředitele, jenž představenstvu předložil žalobce s ohledem na jemu žalovanou uložený úkol k vypracování návrhu na zajištění a stabilizaci a motivaci vedoucích zaměstnanců, aby setrvali ve svých funkcích". Soud prvního stupně vzal dále v úvahu, že žalovaná "měla konsolidovanou ztrátu již v letech před vznikem pracovního poměru" účastníků a že tzv. manažerská smlouva nepodmiňuje právo žalobce na "jednorázovou peněžitou úhradu" hospodářským výsledkem, a uzavřel, že "s ohledem na ustanovení § 20 zákoníku práce se žalovaná nemůže dovolávat neplatnosti ujednání o jednorázové úhradě manažerské smlouvy, protože žalobce neplatnost ujednání ani zčásti nezpůsobil". Námitku žalované, že žalobce požaduje vyplacení "jednorázové peněžité úhrady" v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1 zákoníku práce), soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "žalobce uplatněním svého práva na jednorázovou úhradu pouze vykonává svoje subjektivní práva a jde tedy o vynucení subjektivní povinnosti žalované k zaplacení plnění, které si strany v souladu se zákoníkem práce sjednaly v manažerské smlouvě", že "v době uzavírání manažerské smlouvy, ani v době výkonu tohoto práva nebylo záměrem žalobce poškodit žalovanou", a že "vznik majetkové újmy na straně žalované je pouze následkem výkonu tohoto práva". Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalované, že "žalobce žádá tuto částku v době nejhorších hospodářských výsledků v historii Českých drah", neboť "odchodné nebylo vázáno na hospodářské výsledky", a že žalobce "nebyl jediný, komu prokazatelně bylo odchodné i za špatné hospodářské situace vyplaceno". Vzhledem k tomu, že "sjednané manažerské smlouvy byly platné včetně ujednání o odchodném podle nového znění zákoníku práce, který takové ujednání nezakazuje", je žaloba důvodná. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011 č. j. 23 Co 412/2011-217 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když "složení senátu se na jednotlivých jednáních měnilo, a proto povinností soudu bylo, aby v případě změny v obsazení soudu byl dodržen postup podle ustanovení § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy aby předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělil obsah přednesů a provedených důkazů", že však k takovému postupu - jak vyplývá z protokolů o jednání - v dané věci nedošlo, navíc v písemném vyhotovení rozsudku je v obsazení soudu "uvedena osoba, která nebyla přítomna jeho vyhlášení podle protokolu o jednání". Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 12. 3. 2012 č. j. 23 C 228/2009-236 žalované znovu uložil, aby zaplatila žalobci 8.680.000,- Kč s úrokem z prodlení "ročně od 1. 7. 2009 ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení" a na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Nataši Randlové 1.111.480,- Kč. Obdobně jako ve svém předchozím rozsudku soud prvního stupně dovodil, že tzv. manažerská smlouva byla platným právním úkonem "včetně ujednání o odchodném" a že požadavek žalobce na vyplacení "odchodného" není v rozporu s dobrými mravy, neboť "představenstvo žalované z vlastní iniciativy odsouhlasilo na schůzi ze dne 8. 7. 2008 návrh žalobce na řešení stabilizace" vedoucích zaměstnanců žalované, žalobcův návrh "na sjednání odchodného v dané výši za podmínek uvedených ve smlouvě, když bude po určité době odvolán, nebo sám odejde, náleží mu odchodné ve výši čtyřiadvaceti násobku platu, v době, kdy představenstvo, kde jsou i zástupci státu, vědělo, jakou má žalobce sjednanou mzdu a jakou částku odchodné představuje", žalobce uplatněním svého práva na jednorázovou úhradu pouze vykonává svoje subjektivní práva a vzhledem k tomu, že "v době uzavírání manažerské smlouvy, ani v době výkonu tohoto práva nebylo záměrem žalobce poškodit žalovanou, vznik majetkové újmy na straně žalované je pouze následkem výkonu tohoto práva". K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310 změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že žalobu o 8.680.000,- Kč s přísl