21 Cdo 2321/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2321/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2321/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2321.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady řízení Veřejná dražba Příklep Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 118a o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 30 odst. 1 předpisu č. 26/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2321/2023-306 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 1301/24, IČO 00063606, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 343/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 376/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023, č. j. 25 Co 384/2022-273, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 25 Co 384/2022-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že „žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 24/120 na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, a na výmaz zápisu vlastnického práva žalovaného ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideálních 9/15 na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, provedeného v katastru nemovitostí dne 28. 5. 2015 vkladem pod č. j. XY“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II., III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dražebník zachoval běžnou/obvyklou opatrnost při uzavření smlouvy o provedení dražby dne 27. 1. 2015; tento závěr opřel o zjištění, že veřejná dobrovolná dražba byla provedena cca 24 let poté, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, kdy restituční nároky žalobce k předmětným (a dalším) pozemkům byly uplatněny, a většinou i vypořádány, že právní předchůdce žalobce i samotný žalobce se o průběh restitučního řízení ve vztahu ke sporným pozemkům nezajímal, svá práva začal střežit až poté, kdy z již zmiňovaného rozhodnutí SPÚ získal vědomost o tom, že tyto jeho nároky nebyly vypořádány, nebyli to restituenti, kteří by se stavěli ke svým právům aktivně a obezřetně, ale byl to SPÚ, od něhož dostali vědomost o nevypořádaných restitučních nárocích, žalobce byl pasivní i vůči Bytovému podniku v Praze 5 a nevyužil ani jiné právní instrumenty k ochraně svých práv, např. postupem podle § 22 odst. 1, písm. b) zákona č. 26/2000 Sb. Za těchto okolností nelze ve vztahu k pozemkům spravedlivě požadovat od dražebníka vyšší právní bdělost, nežli od osoby oprávněné podle zákona o půdě. Ani kdyby si dražebník vyžádal od Bytového podniku v Praze 5 ujištění o tom, že nebyl vyzván k vydání sporných pozemků, by tento postup dražebníka nemohl přivodit pro žalobce lepší právní postavení za situace, kdy nebyl v řízení podán důkaz o tom, že by k vydání těchto pozemků byl vedlejší účastník vyzván. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to při řešení otázky „výkladu ustanovení § 17 odst. 4 zákon o veřejných dražbách, který byl učiněn v rozporu s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 22 Cdo 4124/2013“, a to ve vztahu k otázce, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda dražebník při uzavření smlouvy o veřejné dobrovolné dražbě zachoval obvyklou opatrnost při zjištění, zda navrhovatel dražby (státní podnik) je oprávněn dražbu navrhnout. 3. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné; vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil. 4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k dovoláním přednesené otázce, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda dražebník zachoval běžnou/obvyklou opatrnost při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby, a tedy, za jakých okolností lze zpochybnit příklep, udělený ve veřejné dobrovolné dražbě, provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není zde důvod (žalobce jej ani netvrdí), aby tato otázka byla posouzena jinak. 8. Nejvyšší soud se k problematice, za jakých okolností lze zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražbě (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách), vyjadřoval vícekrát. V rozsudku ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 77/2010, dovodil, že vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) –s přihlédnutím ke všem okolnostem případu – dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem. V rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 148/2011, dovodil, že pouze v případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud tedy vyslovil a odůvodnil závěr, že zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražbě, lze za kumulativního splnění dvou podmínek, a to jednak průkazu, že skutečně navrhovateli dražby nesvědčilo vlastnické právo k předmětu dražby, resp. jiné, zákonem stanovené, oprávnění k předmětu dražby, a jednak, že uvedenou skutečnost mohl dražebník při uzavírání smlouvy o provedení dražby při běžné opatrnosti zjistit (srovnej též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 869/2019). 9. Nad uvedené Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 66/2023, vyslovil závěr, že „…zákonná úprava, jakož i navazující judikatura, tak staví nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách (popř. podle jiných, výše zmíněných předpisů), k nejsilnějším nabývacím titulům…“ a že „…/J/udikatura sice umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, resp.