21 Cdo 2362/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2362/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 7. 2010 Spisová značka:21 Cdo 2362/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2362.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurenční doložka Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 310 předpisu č. 262/2006Sb. § 20 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2007 do 13.04.2008 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 7. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2362/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti žalované BÜROPROFI s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hlinská č. 456/2, IČ 62502034, zastoupené JUDr. Ninou Vavrochovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, o 93.524,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 417/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008, č.j. 8 Co 1887/2008-145, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 15.8.2007) domáhala, aby jí žalovaná doplatila mzdu za práci přesčas za období let 2005 až 2007 ve výši 68.305,- Kč a aby jí zaplatila peněžité vyrovnání z konkurenční doložky ve výši 25.219,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala od 17.2.2003 do 30.4.2007, naposledy od 1.1.2007 jako „office manager“, a že po celou dobu pracovního poměru byla nucena pro velký objem své práce běžně („prakticky každý pracovní den“) vykonávat přesčasovou práci. I když mzda byla mezi účastnicemi v pracovní smlouvě ze dne 17.2.2003 stanovena „s přihlédnutím k práci přesčas“, a následně v jejím dodatku ze dne 1.1.2007 bylo ujednáno, že „mzda zahrnuje i případnou práci přesčas“ v „maximálním rozsahu ve výši 150 hodin v kalendářním roce“, jedná se podle názoru žalobkyně o neplatná ujednání, neboť ujednání ze dne 17.2.2003 neobsahuje v rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. (účinného do 31.12.2006) limit možných přesčasů a ujednáním ze dne 1.1.2007 se žalobkyně nepřípustně vzdává svých práv spočívajících v odměně za vykonanou práci přesčas (§ 19 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2007). Žalobkyně proto považovala „neproplácení přesčasů“ od 17.2.2003 do 30.4.2006“ za rozporné se zákonem, přičemž touto žalobou se domáhá jejich doplatku jen za období, ve kterém si vedla evidenci pracovní doby. Nárok na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky požadovala žalobkyně s poukazem na skutečnost, že v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.2007, uzavřeném v souvislosti s postupem žalobkyně do pozice „office manager“, bylo mezi účastnicemi ujednáno, že „zaměstnanec (žalobkyně) nesmí v průběhu pracovního poměru a po dobu dvanácti měsíců po skončení pracovního poměru vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele (žalované), nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele“, a že „pro případ porušení tohoto závazku se zaměstnanec zavazuje k zaplacení smluvní pokuty ve výši šesti hrubých měsíčních mezd“. Žalobkyně po skončení pracovního poměru u žalované ke dni 30.4.2007, aby dodržela svůj závazek z konkurenční doložky, „musela odmítnout dvě nabídky na pracovní místo u dvou společností vyvíjejících činnost, která má vůči žalované konkurenční povahu, ačkoli o ni měly velký zájem“, a nyní pracuje u jiného zaměstnavatele „mimo obor, ve kterém vyvíjí činnost žalovaná“, kde však dosahuje nižšího příjmu, který nezohledňuje její předchozí praxi a zkušenosti u žalované. Protože podle kogentního ustanovení § 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, je součástí dohody o konkurenční doložce závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku, domnívá se žalobkyně, že jí za dané situace, kdy se konkurenční doložkou řídila, náleží za měsíc květen 2007 peněžité vyrovnání ve výši jejího průměrného měsíčního výdělku vypočteného z hrubé mzdy dosažené u žalované za I. čtvrtletí 2007, které jí však žalovaná odmítá uhradit. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12.6.2008, č.j. 23 C 417/2007-90 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 25.219,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, žalobu co do částky 68.305,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 13.777,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Niny Vavrochové a „České republice na účet Okresního soudu v Č. Budějovicích odpovídající částku svědečného ve výši 1.973,50 Kč“ a že žalovaná je povinna zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Č. Budějovicích odpovídající částku svědečného ve výši 729,50 Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy „žádným z provedených důkazů nemá soud za prokázané, že by - byť v jednom případě - byla žalobkyni někým z vedoucích pracovníků, příp. nadřízeným nařízena práce přesčas“, což – jak zdůraznil – „předpokládá, jak zákoník práce platný do 31.12.2006, tak i nový zákon č. 262/2006 Sb. platný od 1.1.2007“, není uplatněný nárok žalobkyně na „proplacení údajné práce přesčas“ opodstatněný. Zabývaje se dále nárokem na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně na toto plnění „nepochybně ve smyslu novelizovaného zákoníku práce nárok má, přestože v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeného dne 1.1.2007 nebyla sjednána výše peněžitého vyrovnání pro případ plnění závazku zaměstnancem“. Podle jeho názoru je totiž „potřeba vycházet z platného ustanovení § 310 zák. práce, podle kterého je zákonná minimální výše finančního vyrovnání automatickou součástí dohody o konkurenční doložce“, což – jak dále uvedl - „znamená, že když se účastníci dohody nedohodnou jinak, má zaměstnanec právo na vyplacení jednoho průměrného výdělku, pokud jsou splněny další podmínky, a sice to, že měl například možnost pracovat ve firmě zabývající se obdobnou činností jako žalovaná“. Protože žalobkyně „dle názoru soudu dostatečně prokázala“, že měla „minimálně tři nabídky“ od firem zabývajících se stejnou činností jako žalovaná a že je musela odmítnout proto, aby neporušila ustanovení o konkurenční doložce, které ji zavazovalo nenastoupit u firmy s obdobným oborem činnosti do jednoho roku od ukončení pracovního poměru u žalované, a to pod finančními sankcemi, přísluší žalobkyni požadované peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku, který „správně vypočetla ve smyslu ustanovení § 310 zák. práce“ a která „nebyla žalovanou nijak zpochybněna“. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.10.2008, č.j. 8 Co 1887/2008-145 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 25.219,- Kč s úroky z prodlení zamítl, ve výroku o částečném zamítnutí žaloby co do částky 68.305,- Kč s úroky z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že konkurenční doložku sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.2007 je třeba „s ohledem na uvedené datum“ posuzovat podle „zákoníku práce ve znění zákona č. 262/2006 Sb.“. Z této právní úpravy však podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že „konkurenční doložka se sjednává dohodou, u níž zákonodárce přikazuje písemnou formu pod sankcí neplatnosti úkonu“, přičemž „z dikce § 310 odst. 1 zák. práce dále jednoznačně plyne, že obsahem dohody je synallagmatická obligace“ (tj. na jedné straně závazek zaměstnance zdržet se nejdéle jeden rok výkonu konkurenční výdělečné činnosti a na druhé straně závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání), která „musí být sjednána ve shodě s požadavky zákona“. Ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce proto podle mínění odvolacího soudu „nemá za cíl ex lege nahrazovat chybějící část dohody – konkurenční doložky, upravuje-li zřetelně a jednoznačně obsahové náležitosti dohody, od nichž se účastníci nemohou odchýlit“ (§ 363 odst. 2 zák. práce), kdy „jedinou dispozitivní výjimku zde představuje splatnost peněžitého vyrovnání“. Jest