21 Cdo 2363/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2363/2025-473 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Urxova č. 430/4, proti žalované Niedax-Kleinhuis s. r. o. se sídlem ve Veltrusech, Palackého č. 701, IČO 27164888, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 454/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 36 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mojmíra Ježka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6. III. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek za dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, který činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) sazebníku soudních poplatků 14 000 Kč, a to na účet Okresního soudu v Mělníku do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 31. 8. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť zaměstnavatel dne 31. 8. 2018 rozhodl o „restrukturalizaci své organizační struktury za účelem zvýšení efektivnosti práce“ a o zrušení pozice „ředitel obchodního zastoupení“ vykonávané žalobcem a žalobce se z těchto důvodů stal pro zaměstnavatele nadbytečným. 2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 27. 12. 2018 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2005 jako „ředitel obchodního zastoupení“ a jeho práce spočívala v tom, že „řídil pobočku žalované v České republice“. Začátkem roku 2018 žalovaná představila žalobci svůj záměr najít za něj nástupce, který bude řídit pobočku v České republice, přičemž žalobce by nadále spravoval pouze významné klienty a spolupracující subjekty žalované. Žalovaná přijetím S. do pracovního poměru na pracovní místo „nástupce současného vedoucího pobočky“ v únoru 2018 uměle vytvořila organizační změnu s cílem rozvázání pracovního poměru s žalobcem. Dovozuje, že by se nestal nadbytečným, kdyby žalovaná „uměle nezvýšila počet zaměstnanců“. 3. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 6 C 454/2018-180, žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru doručená žalobci dne 31. 8. 2018 je neplatná, zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27 266,46 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované (výrok II) a rozhodl, že náhrada nákladů státu se České republice nepřiznává (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2005 žalobce vykonával u žalované práci „ředitele obchodního zastoupení“, že na základě organizačního opatření ze dne 1. 5. 2018 žalovaná rozhodla o rozšíření stávající funkce žalobce o péči o klíčové zákazníky („key account“) s tím, že běžnou agendu funkce dosavadního ředitele obchodního zastoupení, kterou žalobce „nestíhal“, a „další nové úkoly“ převezme I. S., kterého od 1. 5. 2018 přijala do pracovního poměru jako „nástupce současného vedoucího pobočky“, že dne 31. 8. 2018 žalovaná rozhodla o „restrukturalizaci organizační struktury za účelem zvýšení efektivnosti práce“, čímž došlo ke zrušení pracovní pozice žalobce, že jednatel žalované „dlouhodobě řešil to, že stav pobočky je v ČR neuspokojivý, kdy však byl přesvědčen, že situaci je možné prostřednictvím organizačních změn řešit tak, aby žalovaná mohla i nadále využívat odborný potenciál žalobce a zároveň změnit neuspokojivou situaci“, že k organizačnímu opatření ze dne 31. 8. 2018 žalovaná přistoupila poté, co po zhodnocení organizační změny ze dne 1. 5. 2018 se ukázalo, že nevedla ke zlepšení chodu žalované, a že tak bylo rozhodnuto, že „funkce ředitele zahrnující funkci dosavadního ředitele obchodního zastoupení a key account“ zanikne ke dni 1. 11. 2018, že tyto činnosti již nebudou samostatnou pracovní náplní, že „veškeré činnosti vykonávané žalobcem přebírá S.“ a že pracovní pozice žalobce bude zrušena. Soud dospěl k závěru, že cílem organizační změny ze dne 31. 8. 2018 nebylo ukončení pracovního poměru s žalobcem, nýbrž jejím „záměrem bylo reálné provedení změny“, když zejména přihlédl k tomu, že „byla provedena celková reorganizace fungování pobočky, s návazností na změny učiněné i u dalších poboček ve střední Evropě, byl zcela změněn způsob komunikace s klienty, zcela změněn způsob vyřizování objednávek“ („péče o klíčové klienty je nyní zajištěna zaměstnanci přímo z Rakouska“) a že na pozici manažera pro jednání s klíčovými zákazníky nebyl přijat žádný nový zaměstnanec. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobce se stal v důsledku provedené organizační změny nadbytečným. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak jej potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 651,50 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na jejich základě dovodil, že žalovaná se „otázkou zefektivnění své činnosti na území České republiky … zabývala dlouhodobě, kdy jednatel žalované vyjadřoval nespokojenost s fungováním žalované v České republice a docházelo v tomto směru mezi ním a žalobcem k názorovým sporům“, že uvedenou situaci se proto žalovaná rozhodla řešit posílením řídícího týmu v České republice o I. S. Protože tato změna nepřinesla „očekávaný efekt“, bylo přikročeno k další organizační změně ze dne 31. 8. 2018 – zrušení pozice žalobce. Odvolací soud proto považuje za prokázané, že cílem organizačních kroků žalované v roce 2018 bylo „zefektivnění práce žalované, a nikoliv ukončení žalobcova pracovního poměru“. K tomu došlo až ve chvíli, kdy „předchozí organizační opatření k vytýčenému cíli nevedla, a naopak se ukázalo, že objem pracovních úkolů výkonného vedení žalované není takový (jak bylo lze dovozovat z dřívějších informací od žalobce), že je v požadované kvalitě není schopna zajistit pouze jediná osoba“. Odvolací soud proto uzavřel, že „k organizační změně u žalované došlo a žalobce se v důsledku ní (v příčinné souvislosti) stal pro žalovanou nadbytečným“. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující „proti všem výrokům“. Dovolatel namítá, že žalovaná dlouhodobě „indikovala“ zcela jiné důvody pro rozvázání pracovního poměru s žalobcem, tj. „opakované porušování pracovních povinností ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) ZP, neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) ZP, případně též vysoký věk žalobce a jeho předpokládaný odchod do důchodu nebo osobní neshody žalobce s S. nebo A. S.“. Pro výpověď z pracovního poměru podle „§ 52 písm. g) nebo f) ZP“ však v projednávané věci nebyla splněna podmínka, že by byl zaměstnanec na možnost výpovědi upozorněn, případně vyzván k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Z tohoto důvodu žalovaná přistoupila k „účelovým organizačním změnám“ a uměle navýšila počet zaměstnanců přijetím S. do pracovního poměru a následně rozhodla o nadbytečnosti žalobce. Odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nezkoumaly pravé důvody výpovědi z pracovního poměru a dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003). Při posouzení „celé situace ve své úplnosti, souvislostech a logické návaznosti“ je tedy zřejmé, že žalovaná měla zcela jiné důvody pro rozvázání pracovního poměru žalobce, a to „opakované neplnění pracovních povinností a též dlouhodobé neuspokojivé pracovní výsledky“. Jednání žalované, která nejprve žalobci „předložila“ dohodu o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu s tím, že „si má žalobce vybrat způsob ukončení pracovního poměru“ dohodou nebo výpovědí, považoval za rozporné s dobrými mravy. Dovolatel dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť „odvolací soud rozhodl o platnosti výpovědi a zároveň připustil nedostatky v postupu žalované“. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání žalobce. 7. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, dovolání žalobce v části směřující proti výrokům o nákladech řízení odmítl (výrok I) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2