21 Cdo 2392/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2392/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2392/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2392.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Povinnosti zaměstnavatelů Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 4a odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 4a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 16 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 109 předpisu č. 262/2006 Sb. § 112 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 110 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2392/2023-128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, o 25 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 265/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2023, č. j. 30 Co 52/2023-99, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. ledna 2023, č. j. 42 C 265/2022-75, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 8. 8. 2022 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 25 000 Kč „se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 000 Kč ode dne 8. 8. 2022 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila tím, že pracovala pro žalovanou v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne 3. 8. 2020, že pracovní poměr byl rozvázán „na základě výpovědi/dohody ke dni 31. 12. 2021“, že žalovaná v březnu 2022 učinila rozhodnutí vyplatit svým zaměstnancům v návaznosti na dobré výsledky dosažené v roce 2021 mimořádnou odměnu (mimořádný bonus za přispění k zisku 2021) ve výši 25 000 Kč, avšak že jako jednu z podmínek pro vznik práva na výplatu odměny žalovaná stanovila trvání pracovního poměru k datu 31. 5. 2022. Žalobkyně má za to, že mimořádný bonus za rok 2021 má charakter mzdy poskytnuté zaměstnancům v návaznosti na dobré pracovní výsledky dosažené v souvislosti s dobrou pracovní výkonností, která charakterizovala práci zaměstnanců odvedenou v roce 2021, že výši mzdy nesmějí ovlivňovat jiná hlediska než ta, která jsou uvedena v ustanovení § 109 odst. 4 zákoníku práce, a že přitom není rozhodné, zda jde o mzdové složky tzv. nárokové, či nenárokové, nebo jde o mzdové složky poskytované zaměstnavatelem nad rámec zákona (mzdové složky zákonem přímo neupravené). Podmínka pro vyplacení mimořádného bonusu stanovená žalovanou tak odporuje pravidlům odměňování uvedeným v zákoníku práce, zejména základnímu pravidlu vyplývajícímu z § 109 odst. 1 zákoníku práce (mzda je poskytována za vykonanou práci), a dále § 109 odst. 4 zákoníku práce. Protože trvání (resp. skončení) pracovního poměru nemá žádnou přímou návaznost na kritéria, jejichž taxativní výčet je obsažen v § 109 odst. 4 zákoníku práce, nemá „negativní kritérium“ stanovené žalovanou, podle něhož zaměstnanec „k datu 31. 5. 2022 je v pracovním poměru“, oporu v zákoně a není možné na jeho splnění vázat poskytnutí mzdy. Žalovaná se tak podle názoru žalobkyně dopustila porušení právních povinností zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o oblast odměňování za práci (§ 16 odst. 1 zákoníku práce), poskytovat zaměstnancům stejnou mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (§ 110 odst. 1 zákoníku práce) a poskytovat zaměstnancům mzdu podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (§ 109 odst. 4 zákoníku práce) a v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním vznikla žalobkyni majetková újma (škoda) ve výši odpovídající výši mimořádného bonusu za rok 2021. 2. Žalovaná namítala, že v jejím jednání nelze spatřovat porušení smluvní či jiné povinnosti, které by zakládalo nárok na náhradu údajné škody na straně žalobkyně, a že jasně stanovila podmínky výplaty mimořádné odměny (mimořádného bonusu za přispění k zisku 2021), které nepředstavují nerovné zacházení. Impulsem pro rozhodnutí žalované (resp. celé skupiny KBC) přistoupit k výplatě této mimořádné odměny sice byly hospodářské výsledky skupiny KBC za rok 2021, avšak jeho cílem byla též motivace zaměstnanců ke splnění stejných nebo obdobných výsledků žalované v dalším období, což žalovaná svým zaměstnancům „transparentně komunikovala“. Nejednalo se o tzv. roční bonus, který je zaměstnancům vyplácen každoročně a který odráží plnění klíčových ukazatelů výkonu zaměstnance v hodnoceném období, ale o bonus, který byl zaměstnancům žalované vyplacen jako mimořádná a nenároková odměna s cílem motivovat je do další práce v nadcházejícím období. Mimořádný bonus neměl nikdy povahu mzdy, ale byl pouze plněním poskytovaným v souvislosti se zaměstnáním (§ 224 odst. 2 zákoníku práce), u něhož se (na rozdíl od bonusů, které jsou odměnou za práci) nepoužívají specifická pravidla pro stanovení a ohodnocení mzdy vymezená v § 109 a 110 zákoníku práce. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 42 C 265/2022-75, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 3. 8. 2020 pracovní smlouvu na pozici Klientský pracovník II, že dne 25. 10. 2021 dala žalobkyně výpověď, že pracovní poměr skončil dne 31. 12. 2021, že „na Intranetu skupiny ČSOB“ bylo dne 31. 3. 2022 publikováno, že v uplynulém roce „měli vynikající výsledky“, že v únoru „výkonný výbor KBC“ oznámil, že jako poděkování za tento úspěch a jako motivaci pro další období dostanou aktuální zaměstnanci ve všech zemích KBC mimořádnou jednorázovou finanční odměnu ve výši 1 000 eur, že mimořádnou odměnu 25 000 Kč najdou zaměstnanci na výplatní pásce dne 10. 6. 2022 a že podle pravidel pro výplatu mimořádnou odměnu obdrží každý, kdo v roce 2021 odpracoval alespoň tři měsíce (nastoupil tedy nejpozději dne 1. 10. 2021) a k datu 31. 5. 2022 je v pracovním poměru. Soud prvního stupně uzavřel, že mimořádný bonus ve výši 25 000 Kč byl poskytnut ze dvou důvodů, zaprvé jako poděkování za úspěchy skupiny v roce 2021 a zadruhé jako motivace pro další období, a že pravidla pro výplatu mimořádného bonusu byla nastavena zcela v souladu se zmíněnými důvody. Pravidlo, že zaměstnanci museli odpracovat v roce 2021 alespoň 3 měsíce, zohledňuje poděkování za úspěch dosažený v roce 2021. Dále zaměstnanci museli být k datu 31. 5. 2022 v pracovním poměru a bonus byl vyplacen pouze aktuálním zaměstnancům za účelem jejich motivace k práci v dalším období. Zaměstnanci tak fakticky museli pro žalovanou pracovat minimálně v období od 1. 10. 2021 do 31. 5. 2022. Podle názoru soudu prvního stupně takto nastavené kritérium není v rozporu s ustanoveními zákoníku práce, použitá kritéria (délka a trvání pracovního poměru) nejsou „diskriminační“, pravidla byla transparentně zveřejněna na intranetu žalované a byla stanovena pro všechny zaměstnance ve všech zemích skupiny KBC stejně bez ohledu na jejich pracovní pozici, pracovní výkon, složitost či obtížnost jejich práce. Mimořádný bonus je nutné odlišovat od ročního bonusu, který žalovaná poskytuje svým zaměstnancům jako odměnu za vykonanou práci v uplynulém kalendářním roce a jehož podmínky jsou upraveny v mzdovém řádu, přičemž jedním z kritérií je i výkon zaměstnance. Mimořádný bonus byl poskytnut plošně všem zaměstnancům skupiny KBC. Soud prvního stupně v nastavených pravidlech pro výplatu mimořádného bonusu neshledal nerovné zacházení a má za to, že skutečnost, že žalovaná nevyplatila žalobkyni mimořádný bonus, není v rozporu s nastavenými pravidly ani s právními předpisy. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 30 Co 52/2023-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na vyplacení mimořádného bonusu (na zaplacení žalované částky z titul