21 Cdo 2401/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2401/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobce M. V., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČ 69797111, Územnímu pracovišti Brno, Příkop č. 11, o vydání dědictví oprávněnému dědici, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 50/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2013, č.j. 18 Co 496/2012-145, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: M. V. se žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 23. 12. 2010 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby bylo určeno, že „je vlastníkem pozemku, zapsaného na LV č. 60000 pro k.ú. S. L.“. Žalobu odůvodnil tím, že je synem J. V., zemřelé dne 22. 8. 1972 (dále též jen „zůstavitelka“); že mu jakožto oprávněnému dědici má být vydán pozemek, zapsaný na LV č. 60000 pro k.ú. S. L.; že v dědickém řízení po jeho matce, vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 21 D 146/2007, vycházel soud z mylného závěru, že neexistují žádní zákonní dědici a že dědictví nesprávně připadlo jako odúmrť státu. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č.j. 27 C 50/2011-114, určil, že žalobce „je vlastníkem parcely č. 4400 zapsané na LV č. 60000 pro k.ú. S. L.“, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení. Soud měl za prokázané, že v roce 2007 bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce, v jehož průběhu byli dědicové neznámí nebo neznámého pobytu vyrozuměni o svém dědickém právu vyhláškou ve smyslu § 468 občanského zákoníku s tím, že pokud o sobě nedají v určené lhůtě vědět, při projednání dědictví se k nim nepřihlíží. Jelikož žalobce ani žádný z dalších dědiců o sobě nedali vědět, nebylo k nim v dědickém řízení přihlíženo a dědictví připadlo jako odúmrť státu. Až 23. 12. 2010 bylo doručeno Okresnímu soudu v Uherském Hradišti podání žalobce označené jako „návrh na povolení obnovy dědického řízení“ po zůstavitelce, které bylo později překvalifikováno na žalobu na ochranu oprávněného dědice podle § 485 občanského zákoníku. Soud měl dále za prokázané, že žalobce je potomkem zůstavitelky a dědí ze zákona v první dědické skupině; proto je stát, který dědictví nabyl, povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice, kterým je žalobce. Vycházel z toho, že „byl zjištěn jediný dědic“; že „žádný jiný dědic nedal o sobě vědět“; že „žádný z dalších v úvahu přicházejících dědiců žalobu na ochranu oprávněného dědice nepodal“ a že „tyto další osoby nemají žádný zájem o dědictví a fakticky jednají tak, že dědictví odmítají“. Dospěl k závěru, že „toto civilní sporné řízení již není pokračováním dědického řízení, není jeho obnovou a neruší se v něm vyhláška vydaná podle § 468 občanského zákoníku“; že „právní institut podle § 468 občanského zákoníku byl notářem použit s důsledkem, že se k dalším dědicům (neznámým nebo neznámého pobytu) nepřihlíží, tyto důsledky trvají, navíc další dědicové o dědictví zájem neprojevují a žádné právní kroky v tomto směru ani neuskutečnili“ a že „proto je zjištěn jediný dědic, kterým je žalobce, a tomuto připadá celé dědictví“. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č.j.18 Co 496/2012-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel zejména ze zjištění, že žalovaná nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně ohledně aktivní legitimace žalobce, možnosti vydání celého dědictví po zůstavitelce žalobci a posouzení obsahu původního návrhu žalobce doručeného soudu 23. 12. 2012. Uvedl, že „akceptuje postupné doplňování návrhu až do podoby žaloby na vydání dědictví, o které soud prvního stupně nakonec rozhodoval“; že „žaloba o vydání dědictví není pokračováním dědického řízení, jde o řízení svého druhu, v němž se každá jednotlivá osoba, která se považuje za dědice, s nímž však nebylo v řízení o dědictví jednáno, resp. k němuž nebylo jako k dědici přihlíženo, domáhá vydání po tom, který na základě rozhodnutí soudu v řízení o dědictví nabyl dědictví, ačkoli pravým dědicem není“; že „požadavek, aby žalobu o vydání dědictví podávali společně všichni v úvahu přicházející dědici téže skupiny, je u žaloby na ochranu oprávněného dědice nelogický, když vyhláškou v řízení o dědictví byli vyzýváni právě dědici neznámí a dědici neznámého pobytu“; že „dědici neznámí nebo neznámého pobytu o sobě navzájem zpravidla neví, proto nelze vázat úspěšnost žaloby na vydání dědictví podle § 485 o.z. jednoho z nich na přihlášení se k dědictví a současně podání žaloby všech, tj. i těch, o nichž není známo, zda vůbec existují“, a že „je jen shodou okolností, že v daném případě sám žalobce označil jména dalších potomků zůstavitelky“. Dále uvedl, že „v dané věci je rozhodující to, že žádný ze žalobcem označených dětí zůstavitelky, eventuálně jejich právních nástupců, se vydání dědictví proti státu nedomáhal, a platí tedy ve smyslu vyhlášky vydané v řízení o dědictví podle § 468 o.z. fikce, že zůstavitelka jiné dědice než přihlásivšího se žalobce neměla“. Vycházel z toho, že „stejný závěr jako u aktivní legitimace samotného žalobce k podání žaloby podle § 485 o.z. pak odůvodňuje také opodstatněnost vydání celého dědictví (nikoli jen části) žalobci, když pouze on podal žalobu na ochranu oprávněného dědice a když platí, že jiné dědice tato zůstavitelka neměla“ a že „jde o situaci stejnou jako v případě, že by se žalobce jako dědic přihlásil již na základě vyhlášky vydané podle § 468 o.z. v řízení o dědictví, zatímco ostatní potomci zůstavitelky nikoli; celé dědictví by nabyl žalobce sám, státu by nepřipadlo z dědictví ničeho“. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 30 Cdo 59/2002, podle kterého se oprávněný dědic může u nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí domáhat nejen jejího vydání, ale i určení vlastnického práva tak, aby rozhodnutí soudu mohlo být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení zásadních otázek „aplikace důsledků vyhlášky dle ust. § 468 obč. zák. a s tím související aktivní věcné legitimace na straně žalující při uplatnění nároku na vydání dědictví dle ust. § 485 obč. zák.“. Žalovaná je toho názoru, že „by všichni potomci zůstavitelky (event. jejich právní nástupci) měli jako oprávnění dědicové vystupovat v tomto řízení na straně žalobce jako nerozluční společníci ve smyslu ust. § 91 odst. 2 o.s.ř.“ a že „pokud nárok na vydání dědictví uplatnil jen jeden z oprávněných dědiců samostatně, nemělo mu být vyhověno“. Dále žalovaná považuje za nesprávný názor obou soudů, že „jeden dědic z několika v úvahu přicházejících má nárok na vydání celého dědictví“. Má za to, že „oprávněný dědic má od nepravého dědice nárok na vydání jen takové části dědictví, na jakou mu stačí jeho dědické právo“; že „i pokud by měl jeden z oprávněných dědiců aktivní věcnou legitimaci k samostatnému uplatnění nároku, mohl by být úspěšný pouze k části dědictví, která odpovídá jeho dědickému podílu“ a že „z faktu, že žádný dědic o sobě nedal vědět v rámci dědického řízení po zůstavitelce, ani nepodal žalobu na vydání dědictví, neučinil žádné kroky k získání dědictví, nelze dovodit, že žalobce jako jeden z právních nástupců zůstavitelky je oprávněným dědicem ve vztahu k celému dědictví“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem