21 Cdo 2449/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2449/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2449/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2449.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 3 předpisu č. 1/1992Sb. § 4 odst. 4 předpisu č. 1/1992Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb. § 22 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb. § 242 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 532/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2449/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. M., zastoupeného advokátem, proti žalované B., s.r.o., zastoupené advokátem, o 23.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 306/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2004 č.j. 19 Co 1030/2004-61, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.125,- Kč k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila „dlužnou mzdu ve výši 23.968,- Kč a příslušný úrok z prodlení jako dvojnásobek diskontní sazby platné k prvnímu dni prodlení“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1.12.2000 do 31.8.2001 jako mistr lisovny a že v souladu s článkem II odst. 2 pracovní smlouvy ze dne 12.12.2000 byla jeho základní měsíční mzda stanovena platovým výměrem zaměstnavatele ze dne 22.12.2000 ve výši 15.000,- Kč. Ačkoli „po datu 12.12.2000 nebyla sjednána žádná jiná pracovní smlouva a po datu 23.12.2000 žádná jiná mzda“, žalovaná žalobci v měsících květen až srpen 2001 „svévolně krátila základní mzdu“, celkem o 19.082,- Kč, a kromě toho mu nezaplatila na náhradě za čerpanou dovolenou 1.673,- Kč a za nevyčerpanou dovolenou dalších 3.213,- Kč. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.2.2004 č.j. 23 C 306/2003-36 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení 8.100,- Kč „k rukám právního zástupce, advokáta“. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 12.12.2000 uzavřena pracovní smlouva, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že „mzda je stanovena na základě zvláštního platového výměru zaměstnavatelem“. Podle názoru soudu prvního stupně tak žalobce „v podstatě dobrovolně uznal, že v rámci trvání pracovního poměru může zaměstnavatel měnit jeho příjem podle toho, jak posuzuje jeho výsledky“; to, že žalobce „o úskalích tohoto ustanovení věděl, či mohl vědět“, vyplývá i z jeho výpovědi, v rámci níž uvedl, že si smlouvu přečetl a že věděl o tom, že obdobně zacházela žalovaná, pokud jde o odměňování za práci, s jeho podřízeným zaměstnancem. Protože „zákoník práce ani jiný předpis nevylučuje, aby si otázku odměny za práci zaměstnavatel a zaměstnanec vyřešili právě takovýmto způsobem“ (a soud tudíž „nemůže v daném případě polemizovat o tom, zda toto ustanovení je snad příliš tvrdé“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že za tohoto stavu „podmínky pro vyhovění žalobě dány nejsou“, když podpis žalobce na prvním platovém výměru zaměstnavatele (žalované) ze dne 22.12.2000 „je možné vykládat jen jako pouhé potvrzení o jeho převzetí“. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10.6.2004 č.j. 19 Co 1030/2004-61 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 8.400,- Kč „k rukám právního zástupce, advokáta“, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8.250,- Kč. Odvolací soud vyslovil názor, že s ohledem na ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb. (podle kterého se mzda především sjednává v pracovní smlouvě, v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě) „sice obecně platí, že všechny smluvní formy utváření mezd mají přednost před jednostrannými opatřeními zaměstnavatele, neboť poskytují zaměstnancům nejvyšší možnou ochranu jejich mzdových nároků, ale není vyloučeno utváření mezd nesmluvní formou, tedy jednostranným rozhodnutím zaměstnavatele, když tyto nesmluvní formy utváření mezd přílišné záruky zaměstnanci neposkytují, ale na druhé straně umožňují pružné operativní změny a přizpůsobování mzdových podmínek podmínkám výkonu práce, mzdovému trhu, trhu práce atd.“. V daném případě si účastníci dohodli v pracovní smlouvě ze dne 12.12.2000, že mzda žalobce bude stanovena platovým výměrem zaměstnavatele, což se také stalo, a to platovým výměrem z 22.12.2000, jímž byla základní měsíční mzda žalobce stanovena ve výši 15.000,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu „tento platovým výměr, i když je na něm podpis žalobce, není smluvním ujednáním o výši mzdy, ale je to stanovení mzdy jednostranným opatřením zaměstnavatele“, a proto žalovaná „mohla měnit výši základní mzdy žalobce opět jednostrannými opatřeními, tedy platovým výměrem z 18.4.2001, kde byla základní měsíční mzda žalobce stanovena ve výši 9.000,- Kč“; uvedené „je důsledkem toho, že výše mzdy nebyla mezi účastníky dohodnuta při uzavření pracovní smlouvy dne 12.12.2000, ale byla stanovena v souladu s ujednáním v pracovní smlouvě jednostranným opatřením zaměstnavatele“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „pokud žalovaná vyplácela žalobci mzdu podle vydaných platových výměrů, nevznikl žalobci nárok na doplacení mzdy ve výši 23.968,- Kč“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že názor odvolacího soudu o tom, že „nesmluvní formy utváření mezd umožňují pružné operativní změny a přizpůsobování mzdových podmínek podmínkám výkonu práce, mzdovému trhu, trhu práce atd.“, nebere v úvahu, že podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. mzda musí být sjednána nebo stanovena písemně před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší. Tím, že „zákon ukládá zaměstnavateli povinnost učinit tak písemnou formou, a to před započetím práce“, se podle názoru dovolatele „má předejít sporům o mzdové nároky a umožnit účinnou kontrolu“. Žalobci však byla mzda měněna v průběhu výkonu práce, „přičemž mu nebylo před započetím práce oznámeno, v jakém rozpětí je stanovena základní složka mzdy“. Předem bylo mezi účastníky sjednáno pouze to, že mzda není součástí pracovní smlouvy, nýbrž že je uvedena na zvláštním listu, tzv. platovém výměru. U žalované neexistoval žádný vnitřní mzdový předpis ani žádné meze, ve kterých by byla předem stanovena základní složka mzdy, a nebyla ani žádným způsobem zajištěna zásada stejné mzdy za stejnou práci. Jelikož soud k těmto skutečnostem nepřihlédl, „žalobce tak zůstal bez právní ochrany ve věci mzdy příslušné za vykonanou práci“. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k tomu, že, ač u žalované byl odborový orgán, poskytování mzdy s ní projednáno nebylo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná uvedla, že odvolací soud neměl důvod zabývat se „izolovaně aplikací § 18 odst. 1 věty první zákona o mzdě“, neboť žalobce byl se změnou mzdy od května 2001 předem seznámen, a že porušení povinnosti projednat poskytování mzdy s odborovým orgánem zákon „neplatností nestíhá“, protože „hovoří pouze o projednání s odborovým orgánem a nikoli o souhlasu s poskytováním mzdy“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že n