21 Cdo 2513/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2513/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2016 Spisová značka:21 Cdo 2513/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2513.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 39 odst. 2,3,4,5 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.10.2009 § 70 odst. 2,4 předpisu č. 111/1998Sb. ve znění do 31.12.2009 směrnice 1999/70/ES Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:15. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2513/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce doc. RNDr. J. M., CSc., zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované Masarykově univerzitě se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí č. 617/9, IČO 00216224, o určení, zda byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 66/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2014 č. j. 15 Co 134/2013-89, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 49 C 66/2011-60 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že „pro sjednání trvání pracovního poměru mezi účastníky na dobu určitou od 1. 2. 2010 do 31. 1. 2011 nebyly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 až 4 paragrafu 39 zákoníku práce“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na katedře biologie pedagogické fakulty v pracovním poměru, založeném pracovní smlouvou ze dne 13. 5. 1991, nejdříve jako odborný asistent a od 1. 6. 1998 jako docent, a že jeho pracovní poměr, sjednaný na dobu určitou do 15. 5. 1992, byl opakovaně prodlužován pozdějšími „dodatky k pracovní smlouvě“, naposledy dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 10. 2009, kterou byl pracovní poměr prodloužen do 31. 1. 2011. Žalobce má za to, že pro sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou od 1. 2. 2010 do 31. 1. 2011 nebyly splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, neboť předmětná změna byla sjednána po více než dvou letech po vzniku pracovního poměru a její účinnosti bezprostředně předcházel tentýž pracovní poměr, že žádný zvláštní právní předpis v daném případě účinně nezakládá výjimku z obecné zásady pracovního práva, že pracovní poměr „je na dobu neurčitou“, když odkaz uvedený v ustanovení § 39 odst. 3 písm. a) zákoníku práce je podle judikatury Soudního dvora Evropské unie v rozporu se směrnicí Rady 1999/70/ES, že žádný zvláštní právní předpis k datu účinnosti předmětné změny nestanovil pracovní poměr na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších práv, že důvodem pro sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou nebyla náhrada dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu překážek v práci na straně zaměstnance, že nebyly dány vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele, které by byly vymezeny v písemné dohodě zaměstnavatele s odborovou organizací, a že nebyly ani důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, jež by byly vymezeny v takové dohodě. Dodal, že dopisem doručeným dne 31. 1. 2011 sdělil děkanovi pedagogické fakulty žalované, že trvá na tom, aby jej žalovaná dále zaměstnávala. Žalovaná zejména namítala, že dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 10. 2009 byla s žalobcem uzavřena v souladu s ustanovením § 39 odst. 3 písm. a) zákoníku práce účinným v době uzavření dohody, neboť ustanovení omezující délku doby určité, na kterou bylo možné sjednat pracovní poměr mezi týmiž účastníky, se nevztahovalo na případy, kdy zvláštní právní předpis – v daném případě zákon o důchodovém pojištění – stanovil pracovní poměr na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších práv. Kromě toho se na pracovní poměr žalobce omezení délky doby určité podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce nevztahovalo také proto, že s akademickými pracovníky, mezi něž žalobce patřil, byl pracovní poměr uzavírán na dobu určitou podle zákona o vysokých školách, který je zvláštním právním předpisem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2012 č. j. 49 C 66/2011-60 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, PhD. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 39 odst. 5 zákoníku práce, shledal, že pro posouzení věci je rozhodné, zda je třeba „aplikovat právo striktně v rozsahu zákonného rámce úpravy platné v České republice“, nebo zda je třeba zvolit eurokonformní výklad, když z důvodu včasného neplnění závazku ze směrnice Rady 1999/70/ES byl způsoben faktický stav, kdy doba trvání pracovního poměru žalobce na dobou určitou vyplývala jednak z „tehdy platného“ ustanovení § 37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jednak z ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, přičemž tyto předpisy neobsahovaly žádná účinná opatření proti zneužití řetězení pracovních poměrů na dobu určitou. Uvedl, že s účinností od 1. 1. 2010 byl sice změněn zákon č. 111/1998 Sb. tak, že stanovil určité podmínky pro sjednávání pracovního poměru akademických pracovníků na dobu určitou spočívající v četnosti opakování a v délce trvání pracovního poměru, avšak že tato úprava se nevztahovala na akademického pracovníka „v postavení docent“, kterým byl žalobce, a že podmínka pracovního poměru na dobu určitou nejdéle na dobu jednoho roku podle ustanovení § 37 zákona č. 155/1995 Sb. byla zrušena zákonem č. 306/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2010. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úprava v době sjednání poslední změny pracovního poměru účastníků na dobu určitou neobsahovala ve vztahu k žalobci žádná opatření k předcházení zneužití pracovního poměru na dobu určitou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „z hlediska eurokonformního výkladu“ nelze použít ustanovení § 39 odst. 3 zákoníku práce obsahující odkaz na zvláštní zákony, když pracovní poměr žalobce na dobu určitou byl sjednáván opakovaně, pracovní poměry na sebe bezprostředně navazovaly a celková doba trvání pracovního poměru dosáhla více než dvou let, a že s ohledem na faktickou délku trvání pracovního poměru a skutečnost, že poslední změna pracovního poměru na dobu určitou nebyla „ospravedlněna podmínkou pro vznik dalších práv“, se v případě žalobce jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou, neboť „jiný závěr soudu by byl v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropského unie a nebyl by eurokonformní“. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. 15 Co 134/2013-89 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.712,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, Ph.D., a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, Ph.D. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem k ustanovení § 39 odst. 3 písm. a) zákoníku práce může být uzavírání pracovního poměru na dobu určitou zvláštním právním předpisem upraveno odlišně od ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce, avšak že i v těchto zvláštních právních předpisech je třeba vycházet z požadavků a zásad vymezených ve směrnici Rady 1999/70/ES. Zdůraznil, že žalovaná nesdělila žádný relevantní důvod, který by „opravňoval zvláštní zákon, týkající se akademických pracovníků, upravit trvání pracovních poměrů na dobu určitou jinak, než je uvedeno v zákoníku práce“. Uvedl, že cílem pracovních poměrů akademických pracovníků je, aby zde byly osoby, které „zajišťují vysokoškolskou výuku v dané specializaci pro studenty vysokých škol, popř. též k zajištění vědeckých úkolů a cílů“, avšak že délka trvání jejich pracovních poměrů nemůže negativně ani pozitivně ovlivnit přípravu vysokoškolských studentů na budoucí povolání, a pokud odlišná úprava trvání pracovních poměrů na dobu určitou podle zvláštního právního předpisu měla mít za cíl „jednodušší způsob výměny akademických pracovníků či zbavení se jich“, je tento cíl v rozporu se smyslem směrnice Rady 1999/70/ES. Shodně se soudem prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. bylo v rozporu se směrnicí Rady 1999/70/ES, neboť v době, kdy podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce bylo trvání pracovního poměru na dobu určitou omeze