21 Cdo 252/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 252/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2019 Spisová značka:21 Cdo 252/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.252.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Povinnosti zaměstnavatelů Dotčené předpisy:§ 43a předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 § 307a předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 § 309 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 252/2019-243 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. A. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a, proti žalovanému MINING AND CONSTRUCTION SERVICES, spółka z ograniczoną odpowiedzialnością se sídlem v Częstochowe, Jolanty č. 33, Polská republika, IČ 01635133600000, zastoupenému Mgr. Pavlou Kubíčkovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Městě, Národní třída č. 967/23b, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 56/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2018 č. j. 16 Co 4/2018-202, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 9. října 2017 č. j. 25 C 56/2016-174 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 3. 2. 2016 (doplněnou podáními doručenými soudu prvního stupně dne 21. 10. 2016, dne 9. 5. 2017 a dne 13. 6. 2017) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 659 088,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 593 854,14 Kč „od podání žaloby do zaplacení“ a z částky 65 234,71 Kč „od podání žaloby do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 1. 10. 2013 utrpěl jako zaměstnanec žalovaného se sjednaným druhem práce „horník pod zemí“ při plnění pracovních úkolů pracovní úraz, v jehož důsledku byl od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2015 v pracovní neschopnosti, přičemž dopisem ze dne 30. 6. 2015 s ním byl rozvázán pracovní poměr podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Žalovaný mu „řádně“ nevyplácel náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť výše těchto náhrad „byla vypočtena z průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody“ ve výši 12 794 Kč, aniž by byla „započítána“ část mzdy, „která byla vyplácena v rámci tzv. cestovních náhrad“. Místem výkonu práce nebylo totiž sídlo žalovaného v XY, ale „důl XY“, který byl „pravidelným pracovištěm“ žalobce, „nebyly tedy splněny podmínky pro poskytování náhrad za jízdné a stravné“, a proto měl žalovaný při výpočtu hrubého výdělku zohlednit i „část mzdy“, která byla žalobci „vyplácena nesprávně po celou dobu zaměstnání v rámci tzv. cestovních náhrad“. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak mělo být vycházeno z průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobce za třetí čtvrtletí roku 2013 ve výši 34 108,43 Kč. Žalovaný namítal, že cestovní náhrady, které „obsahově odpovídají náhradě za jízdní výdaje vynaložené žalobcem na jeho dopravení se na jiné než sjednané místo práce“ a „náhradě za zvýšené stravovací výdaje“, nebyly žalobci vyplaceny jako „část mzdy“, že je nelze zohlednit „v rámci jeho průměrného výdělku před předmětným pracovním úrazem“, a že proto „výše průměrného výdělku před pracovním úrazem“ 12 794 Kč byla určena „správně“. Dále uvedl, že jako místo práce bylo v pracovní smlouvě sjednáno sídlo žalovaného, tedy město XY, že za prací do České republiky byl žalobce vyslán žalovaným „po jeho předchozím souhlasu“, a že proto „podmínky pro vyplácení cestovních náhrad existovaly“. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 9. 10. 2017 č. j. 25 C 56/2016-174 rozhodl, že uplatněný nárok je co do základu opodstatněn a že rozhodnutí o jeho výši a o nákladech řízení se zůstavuje rozsudku konečnému. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že pracovní poměr vznikl na základě „vzorové“ pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2013, v níž byla „uvedena odměna za práci 1 600 PLN“, což odpovídá v té době minimální mzdě v České republice ve výši 8 500 Kč, že místem výkonu práce bylo podle pracovní smlouvy „XY“, kde však „žalovaný nemá žádná pracoviště“, na nichž by mohl zaměstnávat horníka v podzemí, že „uchazečům o zaměstnání“ bylo známo, že místem výkonu práce budou „doly OKD v ČR“ a odměny by měly dosahovat 30 000 – 35 000 Kč měsíčně, že žalobce dne 1. 10. 2013 utrpěl pracovní úraz, „za který plně odpovídá žalovaný“, a že žalobce byl v příčinné souvislosti s pracovním úrazem v pracovní neschopnosti od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2015, kdy s ním byl ukončen pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Soud prvního stupně připustil, že cestovné a stravné nelze považovat za „mzdu za vykonanou práci“ a že je proto nelze „zahrnovat do výpočtu rozhodného výdělku pro odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku“. Protože však žalovaný „v podstatě zajišťuje zaměstnance pro výkon práce horníka v dolech OKD, a. s.“, neboť „od samého počátku účastníkům bylo známo, že žalobce bude pracovat v ČR“, dovodil s odkazem na článek 28 Listiny základních práv a svobod a § 1a písm. c) zákoníku práce, „že je spravedlivé, aby u žalovaného bylo při odškodnění předmětného pracovního úrazu vycházeno z dosažených výdělků horníků, kteří byli stejně zařazeni jako žalobce u OKD a. s.“, neboť i když žalobce „nepracoval u stejného zaměstnavatele ve srovnání s horníky OKD“, i kdyby „byl jen dočasně přidělen na práci u OKD, a. s., nesměly by být mzdové podmínky horší, než jsou nebo by byly u srovnatelného zaměstnance zaměstnavatele, k němuž zaměstnanec by byl dočasně přidělen“. Pokud žalovaný „při odškodnění předmětného pracovního úrazu“ vycházel z průměrného výdělku žalobce ve výši 12 494 Kč, který „nedosahuje ani polovinu průměrného výdělku“ horníka v OKD, a. s., byl tím žalobce „výrazně poškozen“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2018 č. j. 16 Co 4/2018-202 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejprve dovodil, že v projednávané věci je dána příslušnost a pravomoc českých soudů „podle čl. 21 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení Brusel I bis“, neboť žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru výhradně v České republice, a že rozhodným právem je právo České republiky, neboť „vzhledem k neexistenci volby práva se v projednávané věci podle čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I použije právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce“. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný „nemá ve sjednaném místě výkonu práce (tj. v XY) žádné důlní pracoviště“, že „podstatou předmětu jeho činnosti je zajišťování zaměstnanců pro výkon hornické práce v dolech společnosti OKD a. s. v České republice“ a že žalobce byl přijímán do pracovního poměru „od samého počátku za účelem přidělení k výkonu práce u jiného zaměstnavatele, a to u společnosti OKD, a. s.“. Bez ohledu na to, zda žalovaný přiděloval „zaměstnance k výkonu práce u společnosti OKD, a. s. bezúplatně či naopak za úplatu“, jednalo se podle odvolacího soudu „ve své podstatě o ‚trvalé‘ či časově neomezené přidělení k výkonu práce u jiného zaměstnavatele“, čímž „došlo k obcházení institutu dočasného přidělení, jakož i ustanovení o agenturním zaměstnávání“, a proto je třeba „aplikovat zásadu rovného zacházení vyplývající z ustanovení § 43a odst. 6 a § 309 odst. 5 zákoníku práce“. Odvolací soud uzavřel, že se použije „pro účely náhrady škody při pracovním úrazu průměrný výdělek srovnatelného kmenového zaměstnance“ OKD, a. s., neboť platí, že „pracovní a mzdové podmínky přidělených zaměstnanců nesmějí být horší než u kmenových zaměstnanců“. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „obcházel ustanovení zákoníku práce“ o agenturním zaměstnávání a o dočasném přidělení, neboť za obcházení ustanovení zákoníku práce o dočasném přidělení, případně agenturním zaměstnávání by bylo možné považovat situace, „kdy by subjekt odlišný od zaměstnavatele ukládal (zaměstnanci) pracovní úkoly (byť jako zástupce zaměstnavatele), organizoval, řídil a kontroloval jeho práci, dával mu k tomu účelu závazné pokyny, vytvářel mu příznivé pracovní podmínky a zajišťoval bezpečnost a ochranu zdraví při práci, aniž by za tímto účelem mezi zaměstnavatelem a (ve smyslu této věci) subjektem odlišným od zaměstnavatele byla uzavřena dohoda o doča