21 Cdo 2532/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2532/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2532/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2532.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Organizační složka státu Dotčené předpisy:§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 9 předpisu č. 262/2006 Sb. § 2 odst. 1 předpisu č. 73/2011 Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2532/2022-219 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 172/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2022, č. j. 16 Co 9/2022-192, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 29. 11. 2019 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru s tím, že se 10. 1. 2012 vzdal místa ředitele kontaktního pracoviště krajské pobočky Úřadu práce České republiky v XY– XY, přičemž mu oznámila, že pro něho nemá takovou práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. 2. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 31. 3. 2020, domáhal určení neplatnosti výpovědi s tím, že není pravdivé tvrzení žalované, že nemá pro žalobce jinou práci vyhovující jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalovaná v období, kdy dala žalobci výpověď, přijímala nové zaměstnance na pracovní místa, která odpovídají zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobce. Žalovaná tak nesplnila svoji nabídkovou povinnost, a proto je výpověď z pracovního poměru neplatná. 3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 25 C 172/2020-172, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou ze dne 29. 11. 2019 podle 52 písm. c) zákoníku práce je neplatná (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 52 347 Kč (výrok II). Soud prvního stupně nejprve zdůvodnil, že pracovní poměr žalobce u žalované nemohl skončit ke dni 30. 6. 2017 ve smyslu § 190 odst. 4 zákona o státní službě. Dále dospěl k závěru, že trvala dlouhodobá nečinnost žalované, co se týče plnění její nabídkové povinnosti podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Uzavřel, že ke dni 29. 11. 2019 bylo volné a pro žalobce vhodné místo spisového pracovníka pracoviště XY; na tom nic nemění ani skutečnost, že od 24. 2. 2020 nastoupila zpět na místo asistentky ředitele kontaktního pracoviště Z. Dále soud prvního stupně žalované vytknul, že ani po poskytnutém poučení nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání, že nedisponovala k rozhodnému datu žádným vhodným volným pracovním místem jako organizační jednotka státu v celém územním rozsahu její působnosti v rámci České republiky, neboť nabídková povinnost není teritoriálně omezená. Za zjevné zneužití práva ze strany žalované považoval skutečnost, že k výpovědi došlo po uplynutí sedmi let od vzdání se funkce, přičemž žalovaná nenabídla žalobci žádné vhodné místo, ačkoliv je úřadem s celostátní působností. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 16 Co 9/2022-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zaměstnavatel má povinnost tvrzení a povinnost důkazní k tomu, že byla splněna takzvaná nabídková povinnost, i v situaci, kdy zaměstnavatel nemá práci odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance. V takovém případě může být úspěšný jen, prokáže-li v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, že pracovní místa, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, jsou obsazená (jinými zaměstnanci), popřípadě že neobsazená pracovní místa neodpovídají zdravotnímu stavu a kvalifikaci tohoto zaměstnance. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že nabídková povinnost není nijak teritoriálně omezena. Postavení zaměstnavatele má žalovaná (Úřad práce České republiky), nikoliv krajské pobočky jako její vnitřní organizační jednotky, což má zásadní vliv na plnění nabídkové povinnosti. Protože žalovaná neprokázala splnění nabídkové povinnosti, nezabýval se odvolací soud dále námitkami týkajícími se možnosti nabídky pracovního místa asistenta ředitele kontaktního pracoviště v XY a otázky zneužití výkonu práva. 5. Proti tomuto rozsudku v rozsahu jeho výroku o věci samé podala žalovaná dovolání. Jako první dovolací důvod formuluje otázku, zda nabídková povinnost zaměstnavatele Úřadu práce České republiky ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce se vztahuje na všechna neobsazená pracovní místa odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance u všech krajských poboček tohoto úřadu, nebo jen na neobsazená pracovní místa v rámci krajské pobočky, v níž zaměstnanec vykonával práci před jeho odvoláním z vedoucího pracovního místa nebo vzdáním se tohoto místa. Má za to, že ředitel krajské pobočky, který jedná za žalovanou v pracovněprávních vztazích, může a je oprávněn odvolanému zaměstnanci nabízet jen pracovní místa na krajské pobočce, v níž tento zaměstnanec vykonával práci před svým odvoláním z pracovního místa nebo předtím, než se tohoto místa vzdal, neboť nabízením případně volných pracovních míst na jiných krajských pobočkách by zasahoval do kompetencí jejich ředitelů, nehledě k tomu, že o vhodných volných pracovních místech na jiných pobočkách ani nemá a nemůže mít žádné informace. Přípustnost dovolání shledává žalovaná v tom, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Jako druhý dovolací důvod namítá žalovaná nesprávné právní posouzení důkazního břemene odvolacím soudem ke skutečnosti, že pro žalobce nebyla jiná vhodná práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Že měla žalovaná v rámci České republiky pro žalobce vhodné místo v době výpovědi, měl tvrdit žalobce, který k této tvrzené skutečnosti, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, nesl i důkazní břemeno. Dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje. Přípustnost dovolání v této otázce spatřuje žalovaná v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího (rozhodnutími ve věcech sp. zn. 29 Cdo 2881/2010, 21 Cdo 2875/2007 nebo 21 Cdo 246/2008). Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž není nabídková povinnost nijak teritoriálně omezena. Výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů se upíná vždy k příslušné organizační složce státu. To platí i o Úřadu práce České republiky, který je správním úřadem s celostátní působností. Ve vztahu k otázce důkazního břemene není rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s judikaturou citovanou žalovanou, která toliko vyjadřuje obecné zásady sporného procesu, v daném případě je však nutné přihlédnout ke specifikům řešeného hmotněprávního vztahu. Rozhodnutí odvolacího soudu je naopak v souladu s rozhodnutím dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2355/2009, které se zabývalo důkazní povinností a důkazním břemenem právě ve vztahu k nabídkové povinnosti. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací ří