21 Cdo 2615/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2615/2022-145 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Irenou Pražanovou, advokátkou se sídlem v Praze, V Dolině č. 1516/1a, proti žalovanému Bohemia Properties a. s. se sídlem v Praze 9, Teplická č. 492, IČO 62525204, zastoupenému Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 1899/112, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o 47 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 138/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 23 Co 47/2022-124, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. října 2021, č. j. 17 C 138/2020-85, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 25. 5. 2020 označeným „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“ žalovaný sdělil žalobkyni, že ruší jejich pracovní poměr ve zkušební době ke dni 26. 5. 2020. Dalším dopisem ze dne 27. 5. 2020 označeným „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“ žalobkyni sdělil, že jí dne 26. 5. 2020 předložil zrušení pracovního poměru ve zkušební době k 26. 5. 2020, které „odmítla převzít“ za přítomnosti jejího nadřízeného R. P., že na jednání dne 27. 5. 2020 podepsala převzetí „tohoto“ zrušení pracovního poměru ve zkušební době a že její pracovní poměr je zrušen ke dni 27. 5. 2020; současně k dopisu přiložil (mimo jiné) „opravu Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce k 27. 5. 2020“ a žalobkyně tyto listiny převzala dne 29. 5. 2020. 2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 27. 7. 2020 domáhala, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru ve zkušební době, udělené žalobkyni dne 29. 5. 2020, je neplatné“, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „47 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 5 250 Kč ode dne 28. 5. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 42 000 Kč ode dne 13. 7. 2020 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 1. 2020 na pracovní pozici „Deputy F&B Manager zodpovědný za Banqueting“ s místem výkonu práce XY, že základní hrubá mzda byla stanovena ve výši 42 000 Kč, že zkušební doba byla sjednána v délce tří měsíců ode dne 22. 1. 2020 a byla prodloužena o dva dny neplaceného volna v měsíci březnu 2020, o jeden den dovolené v měsíci květnu 2020 a o celodenní překážky v práci od 16. 3. do 24. 3. 2020 a uplynula tak dne 7. 5. 2020, že dne 29. 5. 2020 převzala od žalovaného dopis, kterým zrušil její pracovní poměr ve zkušební době podle § 66 zákoníku práce ke dni 27. 5. 2020 s tím, že žalobkyně „měla údajně“ toto zrušení pracovního poměru „převzít již 27. 5. 2020“, že poté, co dne 7. 6. 2020 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání a že požaduje vyplacení „bonusu“ za měsíc leden 2020 ve výši 5 250 Kč, jí žalovaný dopisem ze dne 10. 6. 2020 sdělil, že její požadavek na dalším zaměstnávání považuje za neoprávněný, neboť dne 27. 5. 2020 byla stále ve zkušební době, která se jí prodloužila o dobu celodenních překážek v práci, že na to mu žalobkyně dne 4. 7. 2020 sdělila, že ode dne 24. 3. 2020, tedy v měsíci březnu a dubnu, vykonávala na pokyn ředitele hotelu V. M. práci mimo sjednané místo výkonu práce, tzv. home office, a proto trvá na dalším zaměstnávání, a že ke dni podání žaloby činí výše náhrady mzdy, včetně nevyplaceného „bonusu“ za měsíc leden 2020, částku 47 250 Kč. 3. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně v březnu 2020 čerpala dva dny neplaceného volna a od 16. 3. 2020 do 31. 3. 2020 a celý měsíc duben 2020 byla „z důvodu krizového opatření vlády ČR na překážkách ze strany zaměstnavatele“, že v květnu 2020 čerpala jeden den dovolené, částečně docházela do zaměstnání a „po zbytek pracovní doby byl vůči žalobkyni uplatněn režim částečné nezaměstnanosti z důvodu omezení poptávky po službách žalovaného“. Má za to, že ke dni 27. 5. 2020, ke kterému byl ukončen pracovní poměr, byla žalobkyně stále ve zkušební době, která byla prodloužena o počet dnů dovolené čerpané v celých dnech, o dva dny neplaceného volna a dále o dobu trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele. Žádná dohoda o výkonu práce formou „home office“ nebyla s žalobkyní uzavřena a ani jí nebyl dán pokyn k výkonu práce z domova z rozhodnutí zaměstnavatele, navíc „náplň práce žalobkyně ani její výkon formou ‚home office‘ neumožňuje“. 4. Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co usnesením ze dne 14. 9. 2020, č. j. 17 C 138/2020-13, vyloučil k samostatnému řízení nároky žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy za období od 7. 6. 2020 do 27. 7. 2020 ve výši 42 000 Kč s příslušenstvím a na zaplacení „bonusu mzdy“ za měsíc leden roku 2020 ve výši 5 250 Kč s příslušenstvím – rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 17 C 138/2020-85, určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalovaného jeho zrušením ve zkušební době ze dne 29. 5. 2020 je neplatné, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22 328 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Pražanové. Uvedl, že k jednání žalovaného, kterým mělo dojít k rozvázání pracovního poměru žalobkyně jeho zrušením ve zkušební době, „docházelo kontinuálně v období dnů 26., 27. a 29. 5. 2020“ a že je „zcela zjevné“, že žalovaný skutečně zamýšlel rozvázat pracovní poměr s žalobkyní jeho zrušením ve zkušební době, a dovodil, že pokud by žalovaný k doručení listiny opatřené datem 25. 5. 2020, ve které bylo uvedeno, že pracovní poměr končí ke dni 26. 5. 2020, přistoupil „toliko a jen“ při schůzce na pracovišti dne 26. 5. 2020, tak by „takové jednání samo o sobě mělo potenciál k tomu, aby mohlo zapříčinit zánik pracovního poměru účastníků, neboť odmítnutím převzetí písemnosti byla tato žalobkyni platně doručena“, že žalovaný však již dne 27. 5. 2020 na pracovišti opětovně přistoupil k doručení dané listiny, když „při této příležitosti již žalobkyně tuto převzala do vlastních rukou“, že žalovaný již při schůzce dne 27. 5. 2020 „zjevně mínil“ listinu opatřenou datem 25. 5. 2020, ve které bylo uvedeno, že pracovní poměr končí dnem 26. 5. 2020, změnit (opravit) a následně opětovně doručit žalobkyni a že tento záměr byl následně při schůzce na pracovišti dne 29. 5. 2020 „naplněn“, neboť žalobkyni byla společně s dalšími listinami doručována i listina opatřená datem 25. 5. 2020, ve které bylo změněno (opraveno), že pracovní poměr žalobkyně končí dnem 27. 5. 2022, přičemž „tato listina byla odmítnutím jejího převzetí skutečně platně doručena“. Dospěl k závěru, že jednání „skutečně směřující k rozvázání pracovního poměru s žalobkyní jeho zrušením ve zkušební době bylo vážně a určitě učiněno pouze a jen dne 29. 5. 2020“. Jednání žalovaného spočívající v doručování listiny opatřené datem 25. 5. 2020, ve které bylo uvedeno, že pracovní poměr žalobkyně končí dnem 26. 5. 2020, k němuž došlo ve dnech 26. a 27. 5. 2020, posoudil – s přihlédnutím k ustanovení § 18 zákoníku práce, podle kterého pokud je možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance (žalobkyni) nejpříznivější – jako zdánlivá právní jednání, ke kterým se nepřihlíží, neboť „pokud by žalovaný tato svá jednání mínil vážně, tak by dne 29. 5. 2020 ani nemohl přistoupit k doručení listiny o rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době ve změněném (opraveném) znění“. Soud prvního stupně shledal, že žaloba byla podána před uplynutím dvouměsíční lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce. Ve vztahu k ujednání o zkušební době dospěl k závěru, že byla sjednána platně v pracovní smlouvě ze dne 22. 1. 2020 v délce tří měsíců ode dne vzniku pracovního poměru, a současně dovodil, že poslední den zkušební doby (pokud by nebyla prodloužena) by připadl na 22. 4. 2020; v důsledku zjištěných celodenních překážek v práci, pro které žalobkyně nekonala práci v průběhu zkušební doby, však byla zkušební doba prodloužena až do dne 6. 5. 2020. Soud prvního stupně uzavřel, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době, ke kterému bylo ze strany žalovaného přistoupeno dne 29. 5. 2020, bylo učiněno až po uplynutí zkušební doby, jejíž poslední den připadl na 6. 5. 2020, a že proto pracovní poměr nebyl žalovaným rozvázán „po právu“. 5. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 23 Co 47/2022-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Pražanové. Shledal, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání odepření přijetí písemnosti žalobkyní dne 26. 5. 2020, neboť návrh na výslech svědků (vč