21 Cdo 2655/2004 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 2655/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce DP hl. m. Prahy, a. s., proti žalované FŘT, nezávislé odborové organizaci, zastoupené advokátem, o nezákonnost stávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 11/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004 č.j. 1 Co 331/2003-67, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"stávka zahájená žalovanou dne 3.2.2003 byla nezákonná\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná dne 2.2.2003 \"prostřednictvím sdělovacích prostředků a na svých internetových stránkách\" zveřejnila \"tiskové prohlášení\", ve kterém oznámila, že dne 3.2.2003 v době od 4.00 do 24.00 hod proběhne stávka \"tramvajáků s požadavkem odvolání generálního ředitele DP hl.m.Prahy a uznání řidičů tramvají za rovnoprávné řidiče\". Podle názoru žalobce tato stávka souvisela s kolektivním vyjednáváním, neboť žalovaná \"odmítá akceptovat Dohodu na rok 2002 a požaduje zvýšení mezd pro řidiče tramvají bez ohledu na výsledek studie, kterou se zavázala akceptovat\", a byla ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů), nezákonná, neboť k jejímu vyhlášení ani zahájení nedošlo za podmínek uvedených v ustanovení § 17 tohoto zákona, byla zahájena z jiných důvodů než dovoluje ustanovení § 16 tohoto zákona, \"v současné době jsou v účinnosti kolektivní smlouvy uzavřené na rok 2002 a probíhá kolektivní vyjednávání, jehož výsledkem by mělo být uzavření kolektivních smluv pro jednotlivé organizační složky podniku\", a během stávky se někteří její účastníci \"dopouštěli excesů tím, že bránili zaměstnancům, kteří se ke stávce nepřipojili ani se jí neúčastnili, ve výkonu jejich práce a bránili výjezdu tramvají v některých vozovnách žalobce\". Žalovaná namítala, že stávka ze dne 3.2.2003 se \"neřídila zákonem o kolektivním vyjednávání\", neboť jejím důvodem nebyl \"spor o uzavření kolektivní smlouvy\", ale \"neplnění mezinárodněprávně, ústavně i zákonně uznané povinnosti zaměstnavatele vyplácet spravedlivou mzdu, tj. stejnou mzdu za práci stejné hodnoty\", a \"odstranění mzdové nerovnosti v odměňování, za spravedlivé hospodářské a sociální zájmy řidičů tramvají ve vztahu k řidičům autobusů a strojvedoucích metra v rámci celého podniku a mimo rámec kolektivního vyjednávání na úrovni odštěpného závodu\". Požadovala-li žalovaná odvolání ředitele žalobce, bylo to proto, že \"bránil naplnění mezinárodněprávně, ústavně i zákonem zaručeného hospodářského a sociálního práva pracujících\"; nešlo tedy o \"požadavek politický\", ale o \"logické vyústění oprávněného boje pracujících za své hospodářské a sociální zájmy\". Protože se \"zákon o kolektivním vyjednávání na tuto stávku nevztahuje\", je žaloba neopodstatněná. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.6.2003 č.j. 32 C 11/2003-43 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalovaná \"vyhlásila spornou stávku\" za situace, kdy mezi účastníky probíhalo kolektivní vyjednávání o návrhu Kolektivní smlouvy na rok 2003 na základě návrhu ze dne 12.12.2002, kdy došlo mezi žalobcem a všemi u něj působícími odborovými organizacemi k dohodě, že pro rok 2003 \"bude podepsána mzdová dohoda a kolektivní smlouvy pro jednotlivé odštěpné závody a ředitelství, a to v souladu se stanoviskem odborových organizací ke způsobu kolektivního vyjednávání na rok 2003 z 14.11.2002\", kdy došlo \"k dohodě o vypracování studie týkající se srovnání práce řidičů tramvají a autobusů\", kdy se \"jednalo o kolektivních smlouvách, jejichž obsahem bylo jednání o platech zaměstnanců žalobce i řidičů tramvají, a kdy důvodem stávky byl \"požadavek odvolání generálního ředitele žalobce\" a \"uznání řidičů tramvají za plnoprávné řidiče\" a \"z toho vyplývající mzdové nároky, když žalovaná považovala za podvod výsledek studie, kterou se před vypracováním zavázala respektovat\", a dovodil, že stávka, ačkoliv \"tak žalovanou přímo označena nebyla\", byla \"vyhlášena v časové i věcné souvislosti s kolektivním vyjednáváním\" a že šlo tedy o stávku \"podle zákona o kolektivním vyjednávání\". Vzhledem k tomu, že stávka nebyla vyhlášena písemně, nedošlo k tomu tři pracovní dny předem, nebyly písemně oznámeny důvody a cíle stávky, nebyl \"zaslán jmenný seznam zástupců od výborového orgánu\" a \"pracovní den před zahájením stávky nebyl předložen jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky\", byla stávka ze dne 3.2.2003 nezákonná podle ustanovení § 20 písm.c) a d) zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivní vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2004 č.j. 1 Co 331/2003-67 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že \"šlo o stávku v rámci kolektivního vyjednávání\"; podle jeho názoru takový závěr \"spolehlivě vyplývá ze sdělení předsedy žalované odborové organizace a předsedy další odborové organizace působící při DP - Elektrické dráhy z 12.12.2002 o zahájení kolektivního vyjednávání o kolektivní smlouvě pro rok 2003, z Dohody o mzdovém vývoji v roce 2002, zejména jejího bodu 7 obsahujícího Závěry z jednání mezi žalobcem a Radou předsedů ZV DP hl.m.Prahy z 11.2.2002, z něhož vyplývá, že žalobce předloží do konce března 2002 všem odborovým organizacím varianty možného kolektivního vyjednávání pro rok 2003 a že účastníci se dohodnou na instituci, která zpracuje studii zhodnocení pracovní náročnosti zejména se zřetelem k porovnání profesí řidiče tramvají a autobusů a bude obsahovat srovnání a zatřiďování všech profesí v rámci kolektivního vyjednávání pro rok 2003\", a je v souladu s \"vysvětlením žalované\" uvedeným v článku \"Co jsme chtěli v kolektivní smlouvě 2003\" uveřejněném ve Zpravodaji č. 2 vydávaným žalovanou, v němž byl mimo jiné \"vznesen požadavek stejného tarifu pro řidiče tramvají a autobusů\", a v článku \"Informace o stávce a vývoji před stávkou\", uveřejněným \"tamtéž\". I když v \"tiskovém prohlášení\" ze dne 2.2.2003 bylo jako cíl a důvody stávky uvedeno \"odvolání generálního ředitele a uznání řidičů tramvají za rovnoprávné řidiče\", z provedených důkazů podle názoru odvolacího soudu \"jednoznačně vyplývá, že obsahem a cílem stávky byly mzdové nároky, stejná mzda pro řidiče tramvají a autobusů, tedy cíle shodné s návrhem žalované na uzavření kolektivní smlouvy pro rok 2003\". Stávka ze dne 3.2.2003 je ve smyslu ustanovení § 20 písm. c) zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů), nezákonná, neboť nebyla vyhlášena v souladu s ustanovením § 17 tohoto zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že \"se jednalo o stávku podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání\", neboť vycházel \"z mylného předpokladu\", že by stávka zahájená dne 3.2.2003 byla vyhlášena \"v časové i věcné souvislosti s kolektivním vyjednáváním, které bylo zahájeno dne 12.12.2002\"; stávkující totiž ve skutečnosti \"požadovali splnění závazku nikoliv z kolektivní smlouvy, ale z dohody o mzdovém vývoji pro rok 2002 ze dne 4.2.2002 ve znění dodatku ze dne 11.2.2002\", a kolektivní smlouva sporné otázky, pro něž byla stávka vyhlášena, vůbec neřeší. Žalovaná dále polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že \"naléhavost a důvodnost dovolání\" spatřuje též v tom, že soudy \"podřadily posuzování zákonnosti stávky zahájené žalovanou dne 3.2.2003 právní úpravě podle zákona o kolektivním vyjednávání na základě pouhé časové souvislosti s kolektivním vyjednáváním, ačkoliv ve stávce nešlo o uzavření kolektivní smlouvy, ale o neplnění povinnosti zaměstnavatele vyplývajících z dohody o mzdovém vývoji\", což by \"do budoucna umožňovalo posuzovat každou stávku náhodně vyhlášenou během kolektivního vyjednávání v boji za naplnění základního lidského práva na spravedlivou mzdu (stejnou mzdu za práci stejné hodnoty) za nezákonnou, pokud by nesplňovala přísná kriteria zákonnosti stávky podle zákona o kolektivní vyjednávání\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný