21 Cdo 2697/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2697/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 7. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2697/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2697.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 193 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 263 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. § 11 odst. 2 písm. c) předpisu č. 20/1996Sb. § 13 odst. 1 písm. c) předpisu č. 48/1997Sb. § 33 odst. 1 písm. c) předpisu č. 48/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2697/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce ThMgr. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. p. h. m. P., a. s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 8/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001 č. j. 20 Co 406/2000-216, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 22.500,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody za pracovní úraz, který utrpěl dne 13. 1. 1989 na svém pracovišti v budově v P., N. č. 7 mezi druhým a třetím podlažím na strmém točitém schodišti tím, že „z důvodu špatného technického stavu schodiště se pod ním odtrhlo gumové oblepení hrany schodu, v důsledku čehož ztratil rovnováhu, upadl a udeřil se do hlavy, páteře a kostrče“. Vzhledem k tomu, že úraz zanechal trvalé následky, domáhal se náhrady věcné škody spočívající v nákladech, které zaplatil v letech 1989 až 1999 za složení paliva pro otop v rodinném domě ve výši 15.100,- Kč a v částce 22.500,- Kč, představující „vícenáklady“ na čištění oděvů a praní prádla „v důsledku rychlejšího opotřebení oděvu“ v letech 1991 až 1999; na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v letech 1989 až 1996 požadoval za „dopravu k vyšetřením, ošetřením a kontrolám osobním autem Ing. K. N.“ z P. do M. a zpět celkem 66.000,- Kč, za dopravu k vyšetřením, ošetřením a kontrolám prostředky veřejné dopravy v období let 1989 až 1991 a poté až do roku 1996 částku 1.850,- Kč, za doplatky za léky jen částečně hrazené zdravotními pojišťovnami za léta 1992 až 1999 částku 6.000,- Kč, na nákladech za léky a vitamíny nehrazené zdravotními pojišťovnami za léta 1994 až 1999 částku 57.120,- Kč za doplatky za léky částečně hrazené zdravotními pojišťovnami za léta 1992 až 1999 částku 6.000,- Kč, za kompenzační pomůcky, pleny a buničinu za léta 1989 až 1999 částku 16.500,- Kč a za náklady na fyzioterapii v rehabilitačních zařízeních pořizovaných žalobcem „privátně“ v letech 1994 až 1999 částku 45.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2000 č. j. 10 C 8/92-197 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 106.900,- Kč s příslušenstvím (které ve výroku rozhodnutí uvedl), ohledně částky 123.170,- Kč „s požadovaným příslušenstvím“ žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu“ soudní poplatek ve výši 4.928,- Kč a vyslovil, že žaloba „v požadovaných nárocích náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady za ztížení společenského uplatnění se vyčleňuje k samostatnému řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobci podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce za škodu vzniklou pracovním úrazem ze dne 13. 1. 1989 a že v řízení bylo prokázáno, že žalobce v důsledku tohoto úrazu byl invalidizován a má trvalé následky, které ho omezují v různých oblastech života. Ohledně jednotlivých dílčích nároků práva na náhradu škody dospěl k závěru, že nárok na náhradu nákladů za skládku paliva je důvodný, avšak že vzhledem k tomu, že tento nárok byl uplatněn až 23. 2. 1994, jsou náklady vynaložené v letech 1989 až 1991 do částky 1.020,- Kč promlčeny. Nárok na náhradu nákladů vynakládaných na čištění oděvu a praní prádla „v důsledku rychlejšího opotřebení oděvů“ nebyl shledán důvodným, neboť „žalobce tento nárok nijak nedoložil“. Nárok na náhradu nákladů spojených s dopravou k vyšetřením, ošetřením a kontrolám Ing. K. N. v letech 1989 až 1996 byl uplatněn až v listopadu 1999 a vzhledem ke vznesené námitce promlčení jej nebylo možné přiznat. Náklady týkající se dopravy k ošetřením, vyšetřením a kontrolám prostředky veřejné hromadné dopravy za léta 1989 až 1995 byly do částky 650,- Kč rovněž promlčeny, přiznány mohly být pouze za léta 1996 až 1999 ve výši 750,- Kč. Nárok na náhradu doplatků za léky jen částečně hrazené zdravotními pojišťovnami v letech 1992 až 1999 (který uplatnil - jak soud prvního stupně uvedl - „zřejmě omylem“ duplicitně a k tomuto duplicitnímu uplatnění proto soud nepřihlížel) „žalobce vůbec nespecifikoval, soud proto neměl při posuzování tohoto nároku žádné podklady, nezbylo proto, než tento požadavek v celé výši zamítnout“. Náklady na léky a vitamíny nehrazené zdravotními pojišťovnami přiznal soud prvního stupně (po zohlednění chyby v součtu jednotlivých položek početní chybou žalobce) v celé požadované výši 57.120,- Kč. Za důvodný považoval soud prvního stupně i požadavek na úhradu nákladů za kompenzační pomůcky, pleny, buničinu za léta 1989 až 1999, avšak vzhledem ke vznesené námitce promlčení žalobu do výše 4.500,- Kč představující náklady za léta 1989 až 1991 zamítl. Náklady za fyzioterapii v rehabilitačních zařízeních pořizovaných žalobcem „privátně“, vzniklé v letech 1994 až 1999 požadované v celkové výši 45.000,- Kč, byly přiznány jen ve výši 3.000,- Kč za dopravu a 19.500,- Kč za ubytování, tj. ve výši 22.500,- Kč, a „do další požadované částky 22.500,- Kč obsahující léčebné výkony v celé výši a části nákladů za ubytování, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta“ vzhledem k tomu, že „s ohledem na zdravotní stav žalobce léčebné výkony mu jistě uhradí zdravotní pojišťovna a je jeho věcí, že se na pojišťovnu neobrátil“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2001 č. j. 20 Co 406/2000-216 rozsudek soudu „v zamítavém výroku o věci samé“ a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil, vyslovil, že ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o vyloučení dalších nároků žalobce k samostatnému řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.925,- Kč „k rukám Mgr. V. M.“ a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud dovodil, že námitky žalobce týkající se posouzení běhu promlčecí lhůty „nemohou zvrátit věcnou správnost napadeného rozsudku“, neboť ze samostatné povahy jednotlivých dílčích nároků práva na náhradu škody, u nichž se předpoklady jejich vzniku naplňují odchylně, vyplývá, že promlčecí doba u jednotlivých nároků začne běžet nezávisle na nárocích dalších, a také skončí nezávisle na nich. V době svého podání ze dne 30. 11. 1992 (které podal na soudě dne 8. 12. 1992) „měl totiž žalobce vědomost o tom, v jaké výši mu za dobu od vzniku škodné události do doby tohoto návrhu vznikly náklady na jednotlivých později uplatněných dílčích nárocích“, avšak za jejich řádné uplatnění nelze považovat, jestliže v něm uvedl: „jelikož s ohledem na změnu zákona a předpisů v oblasti zdravotnictví dochází v důsledku mé poúrazové nemoci k nárůstu nákladů spojených s léčením a k vzniku dalších věcných škod s mým pracovním úrazem nepochybně souvisejícím, žádám, aby jejich posouzením byla též pověřena oš. odb. lékařka MUDr. M. H. …“. K zamítnutí žaloby do částky 6.000,- Kč, jako doplatku za léky pouze částečně hrazené zdravotními pojišťovnami, neměl soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „ani podklady a tedy ani prostor pro volnou úvahu o tom, v jaké výši mohla vzniknout žalobci škoda v důsledku placení doplatků na blíže nespecifikované léky či vitamíny“. Žalobce rovněž „nijak nedoložil“ své tvrzení ohledně věcné škody, která měla spočívat v náhradě prostředků na čištění oděvů a praní prádla v důsledku rychlejšího opotřebení. Odvolací soud „se ztotožnil“ také se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 21.000,- Kč jako nároku na léčebné výkony, neboť podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. e) zákona č. 550/1991 Sb., o zdravotním pojištění, má pojištěnec nárok na úhradu těchto nákladů od zdravotní pojišťovny. Rovněž podle „nyní platného zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (§ 33 odst. 7)“ je dán za splnění ur