21 Cdo 2725/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2725/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 5. 2008 Spisová značka:21 Cdo 2725/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2725.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 101 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. § 118a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2725/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému NH – R., s.r.o. zastoupenému F. K., o 56.069,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 395/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2006 č. j. 16 Co 218/2006-59, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006 č. j. 26 C 395/2003-40 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 56.069,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.3.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Protože jezdil služebně do zahraničí, převážně na vícedenní pracovní cesty, náležely mu – kromě mzdy – také cestovní náhrady („diety“) podle zákona č. 119/1992 Sb. „v platném znění“. Vycházeje z osobních záznamů o výkonu jednotlivých pracovních cest, které poté „přepsal na předtisk formulářů – záznam o provozu vozidla nákladní dopravy“, z nichž vyplývá termín jednotlivých pracovních cest, jejich trasa a doba trvání (tedy údaje „bezprostředně potřebné“ pro výpočet nároku na cestovní náhrady), žalobce „dospěl k závěru“, že mu žalovaný „bezdůvodně jeho nároky krátil“. Žalobce „nepopírá“, že by mu žalovaný „diety“ (stravné) vyplácel, avšak „podle jeho přesvědčení“ nikoli ve výši, na kterou žalobci vznikl nárok podle zákona. Po žalovaném proto požadoval doplatek stravného za pracovní cesty uskutečněné v letech 2000 až 2002 podle přehledu uvedeného v žalobě, obsahujícího období výkonu jednotlivých pracovních cest, místa, ve kterých byly jednotlivé pracovní cesty vykonávány, spolu s výpočtem požadovaných doplatků stravného v příslušných měnách převedených na české koruny. Žalovaný namítal, že podle ustanovení § 12 odst. 6 písm. a) zákona č. 119/1992 Sb. mohou zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, poskytovat zaměstnancům stravné nižší, než je stanovená základní sazba stravného, nejvýše však o 25%, pokud tuto možnost sjednají v kolektivní smlouvě nebo stanoví ve vnitřním předpisu, případně sjednají v pracovní smlouvě. Žalovaný „takto přesně postupoval“, když každoročně stanovil vnitřním předpisem snížené sazby stravného při zahraničních pracovních cestách o 25%. S tímto předpisem byli všichni jeho zaměstnanci vždy na počátku příslušného roku seznámeni a znal je i žalobce, jelikož podle svého vlastního a podepsaného vyúčtování pracovních cest „účtoval pracovní cesty přesně podle sazby stravného, které stanovil žalovaný“ (tedy snížené o 25%) a ze strany žalovaného „nebylo k jeho vyúčtování připomínek“. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2006 č. j. 26 C 395/2003-40 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce „ve smyslu ust. § 120 o.s.ř. neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání důvodnosti žaloby“, jestliže přes výzvu soudu podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a poučení o následcích nesplnění této výzvy nedoplnil skutková tvrzení nezbytná pro posouzení nároku a jeho výše tak, aby bylo zřejmé, do jakého státu byla cesta vykonána a jaká byla doba započetí a ukončení jízdy a překročení hranic toho kterého státu. Bez těchto „časových údajů“ (významných z hlediska ustanovení § 12 odst. 1 věty první zákona č. 119/1992 Sb.) nelze podle názoru soudu prvního stupně posoudit, v jaké měně a v jaké výši nárok žalobce na stravné vznikl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.8.2006 č. j. 16 Co 218/2006-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dospěl k závěru, že žalobce sice v žalobě vymezil předmět řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, avšak že v ní nevylíčil náležitě všechny skutečnosti významné pro právní posouzení dané věci. Podle jeho názoru z „dikce“ ustanovení § 2 odst. 1 a 2, § 5 odst. 1, § 10, § 12 odst. 1 a 4 a § 15 odst. 1 a 2 zákona o cestovních náhradách, „vyplývá“, že pro posouzení výše nároku na stravné jsou „právně významné“ - mimo jiné – časové údaje o nástupu zaměstnance na pracovní cestu, o návratu z ní a o přechodech jednotlivých státních hranic v průběhu pracovní cesty, a „nestačí tedy tvrdit pouze datum nástupu na pracovní cestu, místo cíle pracovní cesty a datum návratu z pracovní cesty, jak to učinil žalobce“. Soud prvního stupně proto „postupoval správně“, vyzval-li žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění tvrzení ohledně zmíněných časových údajů, a jelikož žalobce výzvě (přes poučení o následcích jejího nesplnění) nevyhověl, soud prvního stupně „zcela správně žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení“. Námitku žalobce, že mezi účastníky je shoda o tom, že částka, která byla žalobci zaplacena žalovaným před podáním žaloby představuje 75% zákonem stanovené sazby stravného, odvolací soud odmítl jako „irelevantní“, neboť – jak zdůraznil – „účastníci mohou učinit nespornými pouze skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, není správný, a že odvolací soud svým postupem, který vedl k zamítnutí žaloby, „flagrantně porušil zásadu formální a materiální pravdy“ a také „zásadu abnegatio justiciae, tedy došlo k odmítnutí spravedlnosti“. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů za stavu, kdy mezi účastníky „je nesporné“, že žalobce jednotlivé cesty řádně vyúčtoval (což je nepochybné z toho, že žalovaný všechny vyúčtování zkontroloval a po shledání správnosti vyplatil žalobci takovou náhradu stravného, která odpovídá 75% zákonného nároku), „měly na základě shodných tvrzení účastníků v podstatě zjištěn skutečný stav věci“ potřebný pro posouzení předmětu řízení, jímž – jak žalobce zdůraznil - nebylo to, zda vyúčtování stravného bylo provedeno správně, nýbrž to, „zda nesporně vypočtené a žalovaným uznané částky byly o 25% kráceny oprávněně či neoprávněně“. Protože podstatou daného sporu nebylo určení výše cestovních náhrad ve vlastním slova smyslu, dovolatel „trvá“ na tom, že soudem požadované doplnění rozhodných skutečností spočívající v opakovaném uvedení veškerých údajů, které vyplývaly v době řízení z jednotlivých záznamů o provozu nákladních vozidel, které byly navrženy jako důkaz, „je skutečně nadbytečné“. Žalobce „je přesvědčen“, že žaloba jím podaná „byla nejen bez vady a projednatelná, ale byl dán k dispozici i dostatek rozhodujících skutečností, ze kterých soud mohl a měl vycházet“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěr