21 Cdo 2742/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2742/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdenka Novotného ve věci péče o nezletilé děti a) E. a b) M., Š., zastoupených Městem Děčín, se sídlem Magistrátu v Děčíně, Mírové náměstí č. 1175/5, jako opatrovníkem dětí L. Š., zastoupené Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Thomayerova č. 25/3 a M. Š., o rodičovskou zodpovědnost, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 P 45/2010, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2013, č. j. 12 Co 721/2012-115, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. května 2012, č. j. 16 P 45/2010-73 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 2. 5. 2011 č. j. 16 P 45/2010-38 a zahájil řízení podle ustanovení § 81 odst. 1 o. s. ř. „o posouzení způsobilosti matky k výkonu rodičovských práv vůči nezl. dětem Š.“ poté, co rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 16 P 45/2010-28 byly nezletilé dcery, mimo jiné, svěřeny do „společné výchovy“ prarodičů E. a K. V. a matce byl pozastaven výkon rodičovské zodpovědnosti k nezletilé E. a M. Š. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. května 2012 č. j. 16 P 45/2010-73 rozhodl, že „matce se rodičovská zodpovědnost k nezletilým dcerám E. a M. nevrací“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně „návrhu matky“ na navrácení rodičovské zodpovědnosti nevyhověl s odůvodněním, že podle znaleckého posudku matka není nadále schopna rodičovskou zodpovědnost vykonávat, neboť u ní nadále trvá těžký stupeň poruchy osobnosti, kde dominujícími charakteristikami jsou emoční nestabilita, masivně jsou přítomny impulzivita, explozivita, infantilita, sociální maladaptivita, stejně tak snížení intelektu na hranici mezi širší normou a lehkou mentální retardací. Léčba je dle převzatých zjištění znalce správná (schopna zabránit eventuálním těžkým poruchám chování a hospitalizacím), avšak nelze ji podle soudu prvního stupně používat „jako pádný argument pro zvažování změn svěření nezletilých do péče, neboť nejde o léčení a možnost vyléčení, ale v podstatě jen o tlumení poruchovosti v rámci trvalého psychického stavu, kdy ze všech podkladů včetně vlastního vyšetření a konzultace s babičkou znalec uzavřel, že nynější stav rodiny a péče o nezletilé je stabilizovaný a prakticky si lze stěží představit lepší variantu, neboť matka nadále není způsobilá s ohledem na její duševní stav výkonu rodičovské zodpovědnosti“. Zprávami kolizního opatrovníka měl soud prvního stupně „systematicky zdokumentováno chronické selhávání matky v péči o své děti“, z čehož dovodil, že „fungování matky je povšechně nedostačivé“. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že matka a děti žijí společně v rodinném domě, kde matka jako dcera babičky dětí využívá její pomoci, a jejího zázemí (pro radu, podporu i stravu). U matky však nadále trvají limity, které zapříčinily svěření děti do péče prarodičů (nyní již pouze babičky), přičemž „právě sféra starání se o děti byla tou, ve které byla matka vystavena zátěži, stresu a jednoznačně selhala a kdy v ostatních sférách svého života je matka buď v chráněném prostředí společného domu a dohledu své matky, nebo se do jiných zátěžových situací nedostává“. Léčení u ošetřujícího psychiatra je nadále na místě, neboť pomáhá zvládat a tlumit nejvýraznější excesy, exploze emocí s verbální a z části i brachiální agresí vůči okolí, kdy samotným léčením nedochází k vyléčení, ale jen k tlumení v čase trvající psychopatologie. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že otec nezletilých, stejně jako babička se ztotožnili se závěry znaleckého posudku, a rovněž navrhli, aby matce rodičovská zodpovědnost vrácena nebyla. Oba byli přesvědčeni, že matka není schopna samostatně rodičovskou zodpovědnost vykonávat, ačkoli v rozsahu krátkých časových úseků v rámci dne je schopna nezletilé pohlídat, případně jim podat jídlo, není však schopna soustavně řádně zajišťovat veškerou výchovu dcer, zejména plnou a každodenní faktickou péči o ně. Rovněž opatrovník získal zkušenost o „praktické neschopnosti matky k soustavnému výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilým“, když matka byla v době užívání medikace naprosto neschopna komunikace, byla výrazně utlumena léky, což sice pozitivně působilo na její do té opakující se projevy verbální i fyzické agresivity, avšak prakticky naprosto znemožnilo jakoukoli komunikaci, neboť při opakovaných šetřeních matka pouze „strnule stála a jen výjimečně byla schopna pouze jednoslovné odpovědi“. Takový výrazný útlum (vyvolaný zanedbáním řádné docházky matky k lékaři i pravidelné medikaci) pak potvrdil i otec, a toto zjištění soudu prvního stupně odpovídalo i zprávě psychiatra matky MUDr. Mališe, dle které „matka byla naposledy na kontrole 15. 11. 2011, a to v relativně kompenzovaném stavu, na další kontroly se však již nedostavila, a protože jí nebyla nařízena soudní ochranná léčba, nebylo možno řádnou docházku na ní vynutit“. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2013 č. j. 12 Co 721/2012-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se „zcela ztotožnil“ se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud ani po doplněném dokazování (zprávami ošetřujícího lékaře matky, zprávami základní a mateřské školy a Policie ČR) nedospěl k závěru, že by v poměrech a postojích matky došlo k výrazným změnám a nesdílel ani názor dovolatelky, že došlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu. Odvolací soud zejména uvedl, že názor matky, že v jejím chování a schopnostech péče o dítě došlo k výrazným změnám, je pouze subjektivním náhledem, který však není podpořen provedenými důkazy, z nichž takové změny nevyplývají. Odvolací soud naopak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vztahy v rodině jsou od roku 2013 vyhrocenější a komunikace v rodině vázne. Uzavřel proto, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala „navrácení rodičovské zodpovědnosti matce“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2, ustanovením § 154 odst. 1 a ustanovením § 213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodoval na základě více než rok a půl starého znaleckého posudku, přestože v mezidobí došlo ke změně ošetřujícího lékaře dovolatelky, a spokojil se toliko s velmi stručnou lékařskou zprávou nového ošetřujícího lékaře. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud postupoval také v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) a s článkem 32 Listiny základních práv a svobod, dle něhož je rodina pod ochranou zákona a péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a zároveň děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Dovolatelka má za nesprávné takové právní posouzení věci, kdy je jí z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, který si sama nepřivodila, odpírán výkon rodičovské zodpovědnosti, přestože podstupuje předepsanou léčbu a přestože nebyly shledány žádné okolnosti, pro které by navrácení rodičovské odpovědnosti mohlo být nezletilým k újmě. Její zdravotní stav nemůže být dle jejího názoru překážkou ve smyslu ustanovení § 44 zákona o rodině. Z dovolání lze dovodit, že dovolacímu soudu se k řešení předkládá právní otázka, zda o zásahu do rodičovské zodpovědnosti lze rozhodnout na základě znaleckého posudku, od jehož vyhotovení do doby rozhodnutí soudu uplynula delší doba a kdy jiné výsledky dokazování neumožňují přijmout závěr, že zásah do rodičovské zodpovědnosti je v souladu se zájmy dítěte. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka po