21 Cdo 2742/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2742/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2016 Spisová značka:21 Cdo 2742/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2742.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rodičovská odpovědnost (o. z.) Řízení ve věcech péče o nezletilé Dotčené předpisy:§ 31 zák. o rod. § 32 zák. o rod. § 34 zák. o rod. § 44 odst. 1 zák. o rod. § 213 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2742/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdenka Novotného ve věci péče o nezletilé děti a) E. a b) M., Š., zastoupených Městem Děčín, se sídlem Magistrátu v Děčíně, Mírové náměstí č. 1175/5, jako opatrovníkem dětí L. Š., zastoupené Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Thomayerova č. 25/3 a M. Š., o rodičovskou zodpovědnost, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 P 45/2010, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2013, č. j. 12 Co 721/2012-115, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. května 2012, č. j. 16 P 45/2010-73 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 2. 5. 2011 č. j. 16 P 45/2010-38 a zahájil řízení podle ustanovení § 81 odst. 1 o. s. ř. „o posouzení způsobilosti matky k výkonu rodičovských práv vůči nezl. dětem Š.“ poté, co rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 16 P 45/2010-28 byly nezletilé dcery, mimo jiné, svěřeny do „společné výchovy“ prarodičů E. a K. V. a matce byl pozastaven výkon rodičovské zodpovědnosti k nezletilé E. a M. Š. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. května 2012 č. j. 16 P 45/2010-73 rozhodl, že „matce se rodičovská zodpovědnost k nezletilým dcerám E. a M. nevrací“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně „návrhu matky“ na navrácení rodičovské zodpovědnosti nevyhověl s odůvodněním, že podle znaleckého posudku matka není nadále schopna rodičovskou zodpovědnost vykonávat, neboť u ní nadále trvá těžký stupeň poruchy osobnosti, kde dominujícími charakteristikami jsou emoční nestabilita, masivně jsou přítomny impulzivita, explozivita, infantilita, sociální maladaptivita, stejně tak snížení intelektu na hranici mezi širší normou a lehkou mentální retardací. Léčba je dle převzatých zjištění znalce správná (schopna zabránit eventuálním těžkým poruchám chování a hospitalizacím), avšak nelze ji podle soudu prvního stupně používat „jako pádný argument pro zvažování změn svěření nezletilých do péče, neboť nejde o léčení a možnost vyléčení, ale v podstatě jen o tlumení poruchovosti v rámci trvalého psychického stavu, kdy ze všech podkladů včetně vlastního vyšetření a konzultace s babičkou znalec uzavřel, že nynější stav rodiny a péče o nezletilé je stabilizovaný a prakticky si lze stěží představit lepší variantu, neboť matka nadále není způsobilá s ohledem na její duševní stav výkonu rodičovské zodpovědnosti“. Zprávami kolizního opatrovníka měl soud prvního stupně „systematicky zdokumentováno chronické selhávání matky v péči o své děti“, z čehož dovodil, že „fungování matky je povšechně nedostačivé“. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že matka a děti žijí společně v rodinném domě, kde matka jako dcera babičky dětí využívá její pomoci, a jejího zázemí (pro radu, podporu i stravu). U matky však nadále trvají limity, které zapříčinily svěření děti do péče prarodičů (nyní již pouze babičky), přičemž „právě sféra starání se o děti byla tou, ve které byla matka vystavena zátěži, stresu a jednoznačně selhala a kdy v ostatních sférách svého života je matka buď v chráněném prostředí společného domu a dohledu své matky, nebo se do jiných zátěžových situací nedostává“. Léčení u ošetřujícího psychiatra je nadále na místě, neboť pomáhá zvládat a tlumit nejvýraznější excesy, exploze emocí s verbální a z části i brachiální agresí vůči okolí, kdy samotným léčením nedochází k vyléčení, ale jen k tlumení v čase trvající psychopatologie. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že otec nezletilých, stejně jako babička se ztotožnili se závěry znaleckého posudku, a rovněž navrhli, aby matce rodičovská zodpovědnost vrácena nebyla. Oba byli přesvědčeni, že matka není schopna samostatně rodičovskou zodpovědnost vykonávat, ačkoli v rozsahu krátkých časových úseků v rámci dne je schopna nezletilé pohlídat, případně jim podat jídlo, není však schopna soustavně řádně zajišťovat veškerou výchovu dcer, zejména plnou a každodenní faktickou péči o ně. Rovněž opatrovník získal zkušenost o „praktické neschopnosti matky k soustavnému výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilým“, když matka byla v době užívání medikace naprosto neschopna komunikace, byla výrazně utlumena léky, což sice pozitivně působilo na její do té opakující se projevy verbální i fyzické agresivity, avšak prakticky naprosto znemožnilo jakoukoli komunikaci, neboť při opakovaných šetřeních matka pouze „strnule stála a jen výjimečně byla schopna pouze jednoslovné odpovědi“. Takový výrazný útlum (vyvolaný zanedbáním řádné docházky matky k lékaři i pravidelné medikaci) pak potvrdil i otec, a toto zjištění soudu prvního stupně odpovídalo i zprávě psychiatra matky MUDr. Mališe, dle které „matka byla naposledy na kontrole 15. 11. 2011, a to v relativně kompenzovaném stavu, na další kontroly se však již nedostavila, a protože jí nebyla nařízena soudní ochranná léčba, nebylo možno řádnou docházku na ní vynutit“. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2013 č. j. 12 Co 721/2012-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se „zcela ztotožnil“ se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud ani po doplněném dokazování (zprávami ošetřujícího lékaře matky, zprávami základní a mateřské školy a Policie ČR) nedospěl k závěru, že by v poměrech a postojích matky došlo k výrazným změnám a nesdílel ani názor dovolatelky, že došlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu. Odvolací soud zejména uvedl, že názor matky, že v jejím chování a schopnostech péče o dítě došlo k výrazným změnám, je pouze subjektivním náhledem, který však není podpořen provedenými důkazy, z nichž takové změny nevyplývají. Odvolací soud naopak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vztahy v rodině jsou od roku 2013 vyhrocenější a komunikace v rodině vázne. Uzavřel proto, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala „navrácení rodičovské zodpovědnosti matce“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2, ustanovením § 154 odst. 1 a ustanovením § 213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodoval na základě více než rok a půl starého znaleckého posudku, přestože v mezidobí došlo ke změně ošetřujícího lékaře dovolatelky, a spokojil se toliko s velmi stručnou lékařskou zprávou nového ošetřujícího lékaře. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud postupoval také v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) a s článkem 32 Listiny základních práv a svobod, dle něhož je rodina pod ochranou zákona a péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a zároveň děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Dovolatelka má za nesprávné takové právní posouzení věci, kdy je jí z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, který si sama nepřivodila, odpírán výkon rodičovské zodpovědnosti, přestože podstupuje předepsanou léčbu a přestože nebyly shledány žádné okolnosti, pro které by navrácení rodičovské odpovědnosti mohlo být nezletilým k újmě. Její zdravotní stav nemůže být dle jejího názoru překážkou ve smyslu ustanovení § 44 zákona o rodině. Z dovolání lze dovodit, že dovolacímu soudu se k řešení předkládá právní otázka, zda o zásahu do rodičovské zodpovědnosti lze rozhodnout na základě znaleckého posudku, od jehož vyhotovení do doby rozhodnutí soudu uplynula delší doba a kdy jiné výsledky dokazování neumožňují přijmout závěr, že zásah do rodičovské zodpovědnosti je v souladu se zájmy dítěte. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve