21 Cdo 2845/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2845/2004 citace  Právní věta:Dobu "čekání" řidiče autobusu v pravidelné hromadné dopravě nařízenou schváleným rozvrhem směn (turnusem) mezi ukončením jednoho a započetím příštího spoje nelze považovat za pracovní pohotovost jde o výkon práce, za který zaměstnanci náleží mzda. Jde-li o přerušení řízení autobusu v rámci jedné směny na dobu delší jedné hodiny, během níž řidič může volně nakládat se svým časem, lze dobu "čekání" považovat za odpočinek, který není pracovní dobou, za předpokladu, že jde o časový úsek mezi dvěma či více částmi téže směny, jejíž pracovní dobu zaměstnavatel v dopravě po projednání s příslušným odborovým orgánem rozdělil na dvě nebo více částí. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2845/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2845.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 65/1965Sb. § 35 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 35 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 83 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 83 odst. 3 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 83 odst. 5 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 87 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 134e odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 475/2001Sb. § 2 odst. 1 písm. b) předpisu č. 475/2001Sb. § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 475/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:97 / 2006 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2845/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o 64.785,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 123/2002, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2004 č.j. 25 Co 236/2004-288, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 1.075,60 Kč, se odmítá. II. Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 1.075,60 Kč) a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. února 2004 č.j. 3 C 123/2002-256 (s výjimkou části, kterou byla žaloba ohledně částky 1.075,60 Kč zamítnuta) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil částku 64.785,60 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od roku 1969 od 31.10.2002 jako řidič autobusu a že mu žalovaný přes jeho opakované výhrady trvale nezapočítával do pracovní doby čekání mezi jednotlivými spoji v rámci pracovní doby a tyto „čekací hodiny“ označoval jako tzv. „neevidované hodiny“, za něž hradil žalobci toliko paušální náhradu ve výši 18,70 Kč/hod. podle interního předpisu - Směrnice pro odměňování řidičů autobusu v pravidelné autobusové dopravě. Žalobce má zato, že uvedená směrnice „nemá oporu v zákoně“ a že „s ohledem na skutečnost, že žalovaný jako zaměstnavatel závazně stanoví začátek a konec pracovní doby, je čekání mezi spoji ostatní překážkou na straně zaměstnavatele“ (§ 130 zák. práce), po dobu jejíhož trvání měl žalovaný žalobci platit náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (včetně příplatků za práci přesčas a za práci o víkendu, neboť náleží do pracovní doby). Při celkem 1063,52 vykázaných čekacích hodinách za duben 2000 až říjen 2002 žalovaný tímto způsobem neoprávněně zkrátil žalobci mzdu o 63.710,- Kč. Kromě toho v roce 2001 došlo ke snížení mzdy žalobce o dalších 1.075,60 Kč v důsledku skutečnosti, že mu žalovaný od 1.1.2001 (kdy byla zákonem č. 155/2001 Sb. omezena délka pracovní doby na 40 hodin týdně) nezahrnutím bezpečnostních přestávek a přestávek na jídlo a oddech „snížil (administrativně) denní výkon o 1 hodinu“ a žalobce tak neobdržel za tuto hodinu příplatek za práci přesčas a za práci o víkendu. Žalovaný namítal, že doba čekání řidičů autobusů mezi jednotlivými spoji je dlouhodobě (nejméně od roku 1994) chápana jako pracovní pohotovost ve smyslu ustanovení § 95 zák. práce a odměňována ve výši nejméně 10%, resp. 20% průměrného hodinového výdělku. Tomu, že čekání nelze zahrnout do pracovní doby, mimo jiné svědčí i vymezení pracovní doby člena osádky autobusu uvedené v ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 475/2001 Sb., o pracovní době a době odpočinku zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou. Tvrzení žalobce o snížení pracovní doby ze 42,5 hodin na 40 hodin týdně žalovaný považuje za rozporné s kolektivní smlouvou, kde od vzniku žalovaného je stanovena pracovní doba v rozpětí 40 hodin týdně. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 27.2.2004 č.j. 3 C 123/2002-256 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci „na dosud neproplacené hrubé mzdě“ částku 31.942,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 32.843,60 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že čekání řidičů autobusové dopravy (plánované podle předem schváleného rozpisu jízd), ke kterému dochází po provedeném spoji a před spojem následujícím, realizované v různé délce trvání a na různých místech, „nelze označit za pracovní pohotovost, neboť nejde o situaci, kdy je předpokládán výkon neodkladné práce mimo rámec pracovní doby zaměstnance“, protože k čekání dochází podle dlouhodobě předem známého a schváleného časového harmonogramu v době po zahájení pracovní směny a před jejím skončením a „je nedílnou a nevyhnutelnou součástí struktury směny řidiče hromadné autobusové dopravy“. Čekání není ani překážkou v práci na straně zaměstnavatele, neboť - jak zdůraznil - „nejde o situaci, kdy provozní důvody brání žalovanému přidělovat žalobci práci, která byla původně očekávána“. Jelikož z povahy práce žalobce jako řidiče autobusu hromadné dopravy je zřejmé, že i v průběhu doby čekání „žalovaný po žalobci požaduje, aby zabezpečil a chránil jeho majetek, aby chránil svoji způsobilost pokračovat dále v řízení motorového vozidla poté, co doba čekání uplyne“, nelze podle názoru soudu prvního stupně na toto čekání „nahlížet jinak, než jako na výkon práce“. V době čekání ovšem žalovaný od žalobce nevyžaduje uplatnění žádné odbornosti, pozornosti či zručnosti, nýbrž jde o činnost „výrazně jednodušší než řízení dopravního prostředku k hromadné přepravě osob“, a proto „soud má za to, že je přípustné, aby žalovaný dobu čekání jako dobu odpracovanou žalobci hradil nižší mzdou“ (předem dohodnutou s odborovým orgánem), která však musí dosahovat alespoň výše zákonem stanovené minimální mzdy. Protože v období od dubna 2000 do října 2002 zaručená minimální mzda „výrazně překročila žalovaným stanovenou odměnu za čekání, je nezbytné, aby žalovaný žalobci tento rozdíl (včetně příslušných příplatků za práci přesčas a za práci o sobotách a nedělích) doplatil“. Další požadavek žalobce na zaplacení 1.075,60 Kč shledal soud prvního stupně jako zcela neopodstatněný, neboť z ustanovení § 85 odst. 5 zák. práce i z kolektivní smlouvy žalovaného vyplývá, že přestávky v práci nejsou součástí pracovní doby, a proto „nemohou představovat přesčasovou práci ani práci o sobotách a nedělích“. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15.9.2004 č.j. 25 Co 236/2004-288 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že činnost řidiče autobusu po skončení jednoho spoje do spoje následujícího vykonávanou podle předem daného rozpisu jízd v různé délce a na různých místech není ani pracovní pohotovostí ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 zák. práce, ani překážkou v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §§ 129 a 130 zák. práce, nýbrž tuto činnost řidiče je třeba „právně kvalifikovat“ jako výkon práce. Z výpovědi žalovaného totiž vyplynulo, že „po zmíněnou dobu očekává jako zaměstnavatel od řidiče určitou činnost“, zejména, že řidič neohrozí svou způsobilost pokračovat v dalším řízení vozidla podle předem stanoveného rozpisu a že zabezpečí vybrané finanční prostředky a dopravní prostředek. Nemůže se tedy jednat o odpočinek na straně žalobce, neboť - jak odvolací soud zdůraznil - „porušení těchto povinností vyžadovaných žalovaným by jistě mohlo být považováno za porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení hlavy druhé zákoníku práce