21 Cdo 2875/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2875/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 7. 2008 Spisová značka:21 Cdo 2875/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2875.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. § 7 odst. 5 předpisu č. 65/1965Sb. § 133a odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2875/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 192/2005 a 7 C 341/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2006, č.j. 6 Co 974/2006-125, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 500.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že v rámci zaměstnání u žalované, u níž pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1995 jako prodavačka v oddělení lahůdek, byla „tak jako řada dalších zaměstnanců“ diskriminována a šikanována, jestliže „musela pracovat jinou délku pracovní doby, než pak byla nucena podepisovat ve výkazech“ (pracovala minimálně 14 hodin denně a podepisovala 12 hodin denně). Když s tímto postupem vyslovila nesouhlas, nadřízený „jen pokrčil rameny a smál se jí“, z čehož „usoudila, že mu nejde o zdraví zaměstnanců, a cítila se tímto ohrožená“. Okolnostmi byla donucena ze zaměstnání odejít, což se projevilo i na jejím zdravotním stavu. Po žalované proto požadovala odstupné ve výši 500.000,- Kč, které „považovala za odškodné za právní poškození, které na ní žalovaná spáchala“. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 7.10.2004, č.j. 7 C 341/2003-83 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze zjištění, že ke skončení pracovního poměru účastníků došlo na základě dohody ze dne 30.12.2002, jejíž „text neobsahuje žádné ujednání o důvodech skončení pracovního poměru a neobsahuje tedy logicky ani ujednání o tom, že by pracovní poměr žalobkyně skončil z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) – c) zák. práce“. Protože předpokladem vzniku nároku na odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce, je právě skončení pracovního poměru z některého z těchto důvodů, „musel soud žalobu zamítnout“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31.3.2005, č.j. 6 Co 456/2005-104 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně nesprávně posoudil podle ustanovení § 60a zák. práce jako nárok na odstupné, „přestože z tvrzení žalobkyně vyplývá, že požaduje náhradu nemajetkové újmy podle § 7 odst. 5 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby po poučení žalobkyně podle ustanovení § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) o věci znovu rozhodl. Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 7 C 192/2005-100 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 50.867,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že se žalobkyni „podařilo prokázat“ pouze to, že její pracovní směna – stejně tak jako „nejméně u dalších 12 zaměstnanců“ - netrvala vždy maximálně 12 hodin „tak, jak zaměstnavateli ukládá ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce“; „nepodařilo se jí však prokázat“, že by výkon práce nad rámec stanovené maximální délky pracovní směny pro znamenal jakoukoliv zdravotní újmu, ani to, že by jednání žalované bylo diskriminační podle pohlaví, když „délku pracovní směny překračovali jako muži, tak ženy“. Podle názoru soudu prvního stupně tak „skutečností zůstává“, že žalovaná porušila zmíněné ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce, avšak toto porušení pracovněprávního předpisu „nelze zaměňovat s porušováním práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo s diskriminací tak, jak má na mysli ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce“, neboť – jak zdůraznil – „nikoliv každé porušení pracovněprávního předpisu musí nutně být jednáním zaměstnavatele vedoucím k uvedenému porušování práv a povinností podle § 7 odst. 4 zák. práce“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení „neprokázala žádnou diskriminaci ani porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení“, a nemá tak právo domáhat se, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 7 odst. 4 zák. práce), a protože snížení své důstojnosti či své vážnosti na pracovišti „žalobkyně ani netvrdila“, nemá nárok ani na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.8.2006, č.j. 6 Co 974/2006-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.294,25 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle rozhodnutí Úřadu práce v P. ze dne 12.5.2005 sice u žalobkyně došlo v roce 2002 ve třech případech (6.11, 11.11. a 16.11.) k překročení maximální délky směny a že žalovaná tím porušila ustanovení § 85 odst. 2 zák. práce, avšak že „z uvedeného překročení maximální délky směny nelze dovozovat nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce“. Protože ze zjištění úřadu práce vyplývajícího ze zmíněného rozhodnutí ze dne 12.5.2003 „je dále zřejmé“, že k překročení maximální délky směny došlo v měsíci listopadu 2002 „nejenom u žalobkyně, ale také a v podstatně větším rozsahu, u mužů, např. u zaměstnanců M. Č., M. H., J. H., F. T. a O. V.“, lze z toho podle názoru odvolacího soudu „učinit závěr, že ze strany žalované nedošlo k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami v pracovněprávních vztazích“ ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce ve znění účinném v roce 2002, které v té době „ještě neobsahovalo pojem diskriminace“. Za daného stavu, kdy „není předpoklad nerovnosti zacházení s muži a se ženami splněn“, „nemůže být žalobkyni žádné zadostiučinění poskytnuto“ a „z tohoto důvodu je tak zcela zbytečné“ zabývat se tím, zda byla ve značné míře snížená důstojnost žalobkyně nebo její vážnost na pracovišti, „jak má na mysli ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřovala v tom, že způsob, jakým odvolací soud hodnotil porušení pracovněprávních vztahů na pracovišti, „je dle žalobkyně nesprávný“. Tím, že došlo k porušování pracovněprávních předpisů způsobem, jakým prokázala žalobkyně, muselo podle jejího názoru „jistě docházet i k tomu, že žalobkyně byla poškozována snížením její důstojnosti“, což – jak zdůraznila – „spočívalo v tom, že byla nucena vykonávat činnosti, které by jinak za normálního běhu okolností nevykonávala, když k takovému svému chování byla nucena strachem ze ztráty zaměstnání“. Uvedené „praktiky“ žalované pak „zasahovaly do osobnostních práv žalobkyně“, byly v rozporu s pracovněprávními předpisy a žalobkyně se jim „nechtěla podřizovat“. Sama tato skutečnost podle názoru dovolatelky „již zakládá právo žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění“, a proto její žaloba „byla podána právem“. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil podle zákoníku práce platného v roce 2002, který „v ust. § 7 pracoval pouze s pojmem rovného zacházení s muži a ženami a absentoval pojem diskriminace“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné pr