21 Cdo 3066/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3066/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2001 Spisová značka:21 Cdo 3066/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.3066.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 19/1991Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 19/1991Sb. § 1 odst. 3 předpisu č. 19/1991Sb. § 2 odst. 1 předpisu č. 19/1991Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 19/1991Sb. § 2 odst. 4 předpisu č. 19/1991Sb. § 5 odst. 1 předpisu č. 19/1991Sb. § 5 odst. 3 předpisu č. 19/1991Sb. § 5 odst. 4 předpisu č. 19/1991Sb. § 7 odst. 4 předpisu č. 19/1991Sb. § 8 odst. 3 předpisu č. 62/1983Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3066/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. K., a.s., zastoupenému advokátem, o 236.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 155/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2000, č. j. 22 Co 255/2000-94, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.925,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 236.069,- Kč s 21% úrokem od 1. 7. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že od roku 1961 byl zaměstnán u žalovaného (i jeho právního předchůdce), naposledy jako vedoucí úseku na dole K., závod 2 – důl M. Podle jeho přesvědčení dosáhl v říjnu 1992 nejvyšší přípustné prašné expozice. Žalovaný však odmítal uspokojit jeho nároky, které s tím souvisí, a plnit povinnosti, které mu z této skutečnosti vyplynuly. V polovině roku 1996 ukončil žalobce pracovní poměr u žalovaného „jako důsledek naplnění nejvyšší přípustné prašné expozice k dubnu 1993“. Vůči žalovanému mu tak vznikly nároky v úhrnné výši 236.069,- Kč ( nárok na odstupné 154.491,- Kč, nárok na mzdové vyrovnání 66.595,- Kč a věrností přídavek horníků 14. 983,- Kč ). Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, č. j. 19 C 155/98-70, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit“ žalovanému na nákladech řízení 35.550,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro posouzení věci není podstatné zjištění, zda a kdy došlo k naplnění nejvyšší prašné expozice u žalobce, neboť podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. lze postupovat jen v případě, že došlo k převedení na jinou práci nebo skončení pracovního poměru z důvodů v této vyhlášce uvedených, tedy mimo jiné proto, že k převedení na jinou práci nebo ke skončení pracovního poměru došlo proto, že zaměstnance dosáhl nejvyšší přípustné prašné expozice. Protože ale žalobce byl na jinou práci převeden poprvé ke dni 1. 4. 1995 z důvodů, které nesouvisí s jeho zdravotním stavem, ale proto, že vedení podniku neakceptovalo jeho požadavky, podruhé dne 5. 2. 1996 proto, že byl shledán nezpůsobilým pro dosavadní práci pro obtíže dolních končetin, nikoli pro naplnění nejvyšší prašné expozice, a protože ke skončení pracovního poměru došlo na jeho žádost „z obecných příčin“, nepřísluší mu nároky podle vyhlášky 19/1991 Sb. ani podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2000, č. j. 22 Co 255/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, a proti svému rozsudku připustil dovolání. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobce bylo prokázáno, že k 1. 4. 1995 byl převeden na funkci mistra v dole proto, že mu žalovaný nevytvářel pracovní podmínky při zastávání funkce vedoucího úseku, že dne 5. 2. 1996 byl převeden na jinou práci pro onemocnění dolních končetin a že k 1. 3. 1996 ukončil pracovní poměr se žalovaným dohodou z „objektivních příčin“, a to rovněž v důsledku onemocnění dolních končetin. Protože nedošlo k převedení žalobce na jinou práci ani k ukončení pracovního poměru z důvodů uvedených ve vyhlášce č. 19/1991 Sb., nepřísluší žalobci odstupné a doplatek mzdy ani jednorázová náhrada věrnostního přídavku horníků podle ustanovení § 8 odst. 3 písm. b) zák. č. 62/1983 Sb., uzavřel odvolací soud. Proti svému rozsudku připustil dovolání, když dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu při posouzení, zda je možné přiznat náhrady podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., když k převedení na jinou práci zaměstnance i k ukončení pracovního poměru prokazatelně došlo z „obecných příčin“, a zaměstnanec tvrdí, že před převedením na jinou práci dosáhl nejvyšší přípustné expoziční doby, a proto k převedení na jinou práci, případně k ukončení pracovního poměru, mělo dojít z tohoto důvodu, a zda soud je v těchto případech povinen vyřešit jako předběžnou otázku, kdy nejvyšší přípustná expoziční doba byla u zaměstnance dovršena. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce byl žalovaný povinen převést žalobce na jinou práci, jakmile dosáhl na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice, a to i kdyby se ho žalobce nedomáhal nebo se takovému převedení bránil. Je přesvědčen, že nejvyšší přípustné expozice dosáhl v dubnu 1993, a proto bylo povinností žalovaného převést jej na jinou práci, případně s ním rozvázat pracovní poměr. Je přesvědčen, že pokud si žalovaný takto nepočínal, přísluší mu i přesto nároky vyplývající z vyhlášky č. 19/1991 Sb., i když mu nakonec nezbylo, než souhlasit s ukončením pracovního poměru z obecných příčin. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, „jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 19 C 155/98“ zrušil, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že žalobce nejvyšší přípustné expozice nedosáhl, proto nebylo důvodu k jeho přeložení, případně k rozvázání pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, a žalobci tak nemohly vzniknout ani nároky žalobou uplatněné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní vý