21 Cdo 3084/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3084/2024-678 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. Lenky Havlíčkové, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody č. 1/40, proti žalované České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Národního odboje č. 1274/26, o upuštění od nerovného zacházení a o odstranění jeho následků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 328/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2024, č. j. 23 Co 93/2024-659, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 20. 7. 2021 (změněnou podáním ze dne 7. 9. 2021 se souhlasem soudu) domáhala, aby žalovaná upustila od nerovného zacházení se žalobkyní „spočívajícího v zastavení jejího nápadu jako člence senátu a jako samosoudkyni oddělení 14 úseku občanskoprávního a jejím zařazením jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“ a aby žalovaná odstranila následky nerovného zacházení tím, že prostřednictvím předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem „vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bude žalobkyni plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního, a jímž bude zároveň vyřazena z oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od roku 2008 soudkyní „civilního“ odvolacího úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jednou z jeho služebně nejstarších a nejzkušenějších soudkyň, přičemž kvalita její práce i její odborná úroveň se těší vysokému respektu mezi jejími kolegy, že od 1. 9. 2021 došlo bez jejího souhlasu k „definitivnímu“ přeřazení žalobkyně na úsek správního soudnictví (předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 31. 8. 2021 vydala dodatek č. 11 rozvrhu práce, na základě něhož byla žalobkyně zařazena jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví) a že s postupem žalované vyjádřili nesouhlas předsedové „civilních“ senátů žalované i její soudcovská rada. Sama žalobkyně považuje postup žalované za nezákonný a nespravedlivý a za porušení zákazu bezdůvodného nerovného zacházení ze strany žalované ve vztahu k pracovním podmínkám žalobkyně a příležitosti dosáhnout funkčního a jiného postupu v rámci výkonu funkce. Předsedkyně soudu sice prezentovala „určitá kritéria“ (že nepůjde o předsedy senátů, že nebudou dotčeny „specializované“ senáty, odborná způsobilost, skutečnost, že konkrétní soudce je samosoudcem, a že dojde ke „zohlednění názoru správního úseku, resp. pověřeného místopředsedy soudu“), na základě nichž „údajně vybrala“ právě žalobkyni a JUDr. Jiřího Derfla na úsek správního soudnictví, „nicméně tato kritéria jsou nesprávně zvolená, ve většině případů arbitrární a nepřezkoumatelná, a provedený výběr s nimi navíc ani není v souladu“. Žalovaná měla podle názoru žalobkyně zohlednit její odborné kapacity a vysokou intenzitu zásahu do práv žalobkyně, tedy mělo být bráno v úvahu hledisko služebního stáří. Toto kritérium však žalovaná vůbec nebrala v úvahu a tím zapříčinila, že žalobkyně byla znevýhodněna „vůči podstatně služebně mladším soudcům, pro které by přeložení na úsek správního soudnictví ještě neznamenalo tak radikální zásah do kariérního vývoje, neboť v civilních odvolacích senátech působí toliko krátce“. Žalobkyně dodala, že se správním soudnictvím nemá prakticky žádné zkušenosti a že je „pozoruhodné“, že Mgr. Gabriela Vršanská, soudkyně oddělení 95 Co, k přeložení na úsek správního soudnictví vybrána nebyla, přestože již dříve působila jako soudkyně správního senátu. 2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 C 328/2021-456, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jednání popsané v žalobě neshledal „ve vztahu k žalobkyni nerovným nebo svévolným“. 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze [kterému byla věc přikázána podle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. Ncd 20/2022-512] rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23 Co 88/2022-545, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že žalobkyně nebyla jednáním žalované vystavena nerovnému zacházení. Považoval za podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že úsek správního soudnictví žalované byl dlouhodobě přetížen a že ze strany vedení žalované byla postupně činěna opatření ke zlepšení situace tohoto úseku. Uvedl, že mu nepřísluší posuzovat relevantnost žalovanou určených kritérií pro výběr soudců k přeložení či to, zda byla bezvýhradně dodržena. Podstatné podle odvolacího soudu je, že určitá kritéria dána byla a že tedy nešlo o svévolné rozhodnutí žalované ve vztahu k žalobkyni. 4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 878/2023-573, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nesprávného obsazení soudu prvního stupně, který o věci rozhodl v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. 5. Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 22 C 328/2021-597, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná vykonala svou pravomoc ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, jestliže přidělila žalobkyni práci stejného druhu – výkon činnosti soudce – v jiném soudním oddělení, a že k tomuto kroku přistoupila z objektivní potřeby řešení posílení svého úseku správního soudnictví, přičemž postupovala „logicky vystavěnou úvahou“ o posílení tohoto úseku na úkor v tuto dobu málo zatíženého úseku civilního. Uvedl, že přestože pro volbu konkrétních soudců zvolila žalovaná postup volby spíše bezformální [když formální postup např. ve formě kvalifikačního (výběrového) řízení v takovém případě není upraven, byť by „zřejmě nebyl pro větší transparentnost postupu výběru zcela nadbytečným“], byl její postup „dostatečně objasněn“ a soud v něm neshledal nerovné zacházení, když byl stanoven okruh zaměstnanců na základě jejich „aktuálního zařazení a vytížení“, s přihlédnutím k jejich „možnému přesunu a schopnostem“, a z nich byli dva vybráni na základě „zprostředkovaného povědomí o jejich schopnostech pro nově zadané úkoly, ve správním soudnictví“. Pokud se žalovaná rozhodla některé ze soudců do výběru nezařadit, učinila to na základě důvodů, které při jednání soudu objasnila a které soud „neshledal svévolnými či škodolibými“. 6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 93/2024-659, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že předsedkyně žalované postupovala zcela v souladu se svými pravomocemi, neboť je povinna zajistit chod žalované tak, aby bylo dosaženo potřebné kvality i rychlosti rozhodování při rovnoměrném zatížení jednotlivých soudců, že opatřením k zajištění uvedeného je nepochybně i přeřazení soudců z méně vytíženého oddělení soudu na jiné oddělení za účelem jeho posílení, a to bez souhlasu soudce, a že – vzhledem k tomu, že „pro takový postup není dána zákonná úprava“ – je na předsedovi soudu, jakým způsobem bude takové rozhodnutí provedeno. Uzavřel, že „přeložení“ žalobkyně na správní úsek žalované nebylo svévolným rozhodnutím žalované ve vztahu k žalobkyni, ale opatřením zajišťujícím posílení dlouhodobě přetíženého úseku, a že nedošlo „k nerovnému zacházení s ní“. Žalobkyně „byla vybrána na základě žalovanou stanovených kritérií“ a „soudu nepřísluší zvolená kritéria, jejich relevantnost ani to, zda byla bezvýhradně dodržena posuzovat“. 7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda „přísluší soudu v řízení na ochranu zaměstnance, v daném případě soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, před nerovným zacházením ze strany zaměstnavatele, v daném případě České republiky – Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle § 16 odst. 1 zákoníku práce přezkoumávat kritéria zvolená zaměstnavatelem pro výběr konkrétního zaměstnance za účelem jeho převedení z jedné soudní agendy do jiné, jejich relevantnost a způsob jejich dodržování při výběru“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na niž odvolací soud odpověděl záporně, s čímž žalobkyně nesouhlasí. Má za to, že pokud soud odmítá podrobit přezkumu kritéria výběru