21 Cdo 3103/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3103/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2019 Spisová značka:21 Cdo 3103/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3103.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Skončení pracovního poměru Dohoda o rozvázání pracovního poměru Lhůty Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Dotčené předpisy:§ 49 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2016 § 333 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2016 § 601 odst. 1 o. z. § 338 odst. 2 a 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2016 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3103/2018-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 95, proti žalovanému Advanced World Transport a. s., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Hornopolní č. 3314/38, IČO 47675977, zastoupenému Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova č. 1716/2, o zaplacení 16.634,50 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 92/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2018, č. j. 16 Co 16/2018-62, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.583,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Najmana, LL.M., advokáta se sídlem v Praze, Hvězdova č. 1716/2. Odůvodnění: Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 16.634,50 Kč s úroky z prodlení z titulu nároku na „mzdu na Vánoce“ roku 2016 podle dodatku č. 3 Kolektivní smlouvy AWT a. s. Podle uvedeného dodatku je totiž rozhodným obdobím pro vznik nároku zaměstnance na mzdu na Vánoce trvání pracovního poměru zaměstnance u společnosti od 1. 5. do 30. 9. daného roku a tuto podmínku žalobce splňoval, protože jeho pracovní poměr u žalovaného trval od začátku roku 2016 a byl rozvázán dohodou ke dni 30. 9. 2016. Ještě dne 30. 9. 2016 tak byl žalobce zaměstnancem žalovaného a teprve dne 1. 10. 2016 se stal zaměstnancem jiného zaměstnavatele. Výše nároku odpovídá 11 násobku denního výdělku, což představuje u žalobce částku 16.634,50 Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Podle jeho názoru, zánikem pracovního poměru žalobce u žalovaného v rozhodném období žalobci nárok na „mzdu na Vánoce“ zanikl, když práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zanikají posledním okamžikem dne, který byl sjednán jako den skončení pracovního poměru, tedy dnem 30. 9. 2016, nikoliv až po skončení tohoto dne. Poukázal na to, že žalobce začal od 1. 10. 2016 pracovat u společnosti Sev.en EC, a. s., která převzala provoz drážní dopravy, zauhlování, skládku paliv a další činnosti v Elektrárně XY, dosud provozovanou žalovaným, čímž došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na tuto společnost, a že pokud by žalobci nárok na mzdu na Vánoce 2016 vznikl, byla by pasivně legitimována společnost Sev.en EC, a. s. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 83 C 92/2017-40, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.550,40 Kč k rukám zástupce žalovaného. Dovodil, že i když při splnění podmínek podle § 338 odst. 2 zákoníku práce dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímacího zaměstnavatele ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem, dochází v praxi často k tomu, že účastníci z důvodu právní jistoty příslušné dohody o rozvázání pracovního poměru a navazující pracovní smlouvu uzavřou. Dodal, že „Nejvyšší soud tento stav již ustáleně kvalifikuje tak, že se jedná v zásadě o přípustný postup, v důsledku něhož dochází k zániku dosavadního pracovního poměru sjednaným dnem a k založení nového, aniž by nastal přechod práv a povinností ve smyslu § 338 odst. 2 zákoníku práce“. Dospěl k závěru, že bez ohledu na to, zda u žalobce došlo k přechodu práv a povinností v pracovněprávních vztazích na nového zaměstnavatele ode dne 1. 10. 2016, je nárok žalobce vůči žalovanému na „mzdu na Vánoce“ nedůvodný. Kdyby na základě dohody ze dne 5. 9. 2016 pracovní poměr u žalovaného vskutku zanikl ke dni 30. 9. 2016, žalobci by nárok na „mzdu na Vánoce“ podle čl. 7.12.4. kolektivní smlouvy, ve znění jejího dodatku č. 3, zanikl, protože pracovní poměr byl rozvázán v průběhu rozhodného období a nejednalo se o rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. a) až e) zákoníku práce. Jestliže by naopak došlo dnem 1. 10. 2016 ke kontinuálnímu pokračování v pracovním poměru u přejímajícího zaměstnavatele, žalobci by nárok na „mzdu na Vánoce“ sice vznikl, povinným k jeho výplatě a pasivně věcně legitimovaným by však byla společnost Sev.en EC, a. s.. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 16 Co 16/2018-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.354,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Najmana, LL.M.. Dospěl k závěru, že je nepochybné, že pracovní poměr žalobce u žalovaného zanikl dnem 30. 9. 2016, tedy byl rozvázán v rozhodném období. Vyšel z toho, že zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne uplynutím tohoto dne, ovšem nikoli po jeho 24. hodině, ale dovršením 24. hodiny. Pracovní poměr žalobce zanikl dne 30. 9. 2016, nikoli po tomto dni. Ohledně otázky, zda u žalobce došlo k přechodu práv a povinností v pracovněprávních vztazích na nového zaměstnavatele, odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Uzavřel, že oba v úvahu přicházející závěry samy o sobě vylučují nárok žalobce na „mzdu na Vánoce“ vůči žalovanému. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „žalobce dodržel dobu trvání pracovního poměru nutnou pro vznik jeho práva na náhradu mzdy za Vánoce podle kolektivní smlouvy“, tedy, že jeho pracovní poměr u žalovaného trval do 30. 9. 2016, neboť jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou dnem 30. 9. 2016, k tomuto dni tedy trval a teprve uplynutím celého dne 30. 9. 2016 zanikl. Dne 30. 9. 2016 byl žalobce ještě zaměstnancem žalovaného, nový pracovní poměr u jiného zaměstnavatele mu vznikl až dne 1. 10. 2016. „Pokud právo nebo povinnost zaniká v určitý den, zanikne uplynutím tohoto dne, tedy po jeho 24. hodině. Doba pro nárok na plat za Vánoce tak byla naplněna.“ „V otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce se soudy odchýlily od ustálené judikatury“, neboť v daném případě uzavřeli účastníci dne 5. 9. 2016 dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které končil pracovní poměr žalobce u žalovaného 30. 9. 2016, a v takovém případě – ukončení původního pracovního poměru, nemůže přechod pracovněprávních vztahů nastat. Ukončením pracovního poměru u stávajícího zaměstnavatele (u žalovaného) práva a povinnosti účastníků tohoto pracovního poměru zanikají, nepřechází tedy nic do nově uzavřeného právního poměru, nový zaměstnavatel tedy není ani povinen plnit závazky zaměstnavatele předchozího. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutko