21 Cdo 3113/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3113/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2018 Spisová značka:21 Cdo 3113/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3113.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 177/1996Sb. § 11 odst. 2 písm. c) předpisu č. 177/1996Sb. § 150 předpisu č. 99/1963Sb. § 151 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3113/2017-688 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí č. 126, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Lenkou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Smaltovny č. 16/245, o výživné rozvedené manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 71/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2017 č. j. 91 Co 238/2016 – 660, ve znění opravného usnesení ze dne 21. února 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, takto: I. Usnesení městského soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, se ve výroku I. mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 7. 2016 č. j. 14 C 71/2014-638 se v napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lenky Mrázkové, advokátky se sídlem v Praze 7, U Smaltovny č. 16/245. II. Usnesení městského soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, se ve výroku II. mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Mrázkové, advokátky se sídlem v Praze 7, U Smaltovny č. 16/245. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 4. 10. 2013 domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni výživné rozvedené manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně počínaje dnem 4. 10. 2013 vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Žalobu odůvodnila tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2011 č. j. 13 C 112/2011-16, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012 č. j. 58 Co 121/2012-45, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2012, bylo manželství žalobkyně se žalovaným rozvedeno. Uvedla, že po rozvodu se žalobkyně nachází v „nelehké sociální a ekonomické situaci“, kdy jako živnostnici v oboru trenérských služeb dosahuje její čistý měsíční příjem průměrně 10 000 Kč a její výdaje výrazně převyšují její příjmy, přičemž to byla ona, kdo po dobu manželství „upozaďoval“ svou kariéru kvůli péči o rodinu. Po rozvodu ji žalovaný nechal bez finančních prostředků, přičemž jemu „zůstal značný majetek v podobě generálně opraveného statku“, který byl sice darem od matky žalovaného, ale rekonstrukce proběhla z prostředků společného jmění žalovaného a žalobkyně. K námitce žalovaného Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 14. 11. 2013 č. j. 9 C 126/2013-51 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu místně příslušnému. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2013 č. j. 17 Co 407/2013-68 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 7. 2016 č. j. 14 C 71/2014-638 žalobu o výživné rozvedené manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně od 4. 10. 2013 do 29. 2. 2016 zamítl; současně zastavil řízení o výživné rozvedené manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2016 do budoucna a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 114 620 Kč k rukám jeho „právní“ zástupkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o výživné rozvedené manželky je nedůvodná, neboť žalobkyně je po rozvodu manželství schopna se sama živit, a tudíž nesplňuje kritérium potřebnosti rozvedeného manžela, které je uvedeno v ustanovení § 760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Náhradu nákladů řízení soud určil ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. podle kritéria úspěšnosti. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 7 a § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a žalovanému přiznal náklady za 8 úkonů právní služby po 9 740 Kč od převzetí zastoupení do částečného zpětvzetí žaloby a za 5 úkonů právní služby po 6 560 Kč po částečném zpětvzetí žaloby. Dále žalovanému přiznal náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 13 úkonů právní služby po 300 Kč. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-660, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2017 č. j. 91 Co 238/2016-667, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. o náhradě nákladů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 114 620 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 000 Kč k rukám advokátky žalovaného. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že vycházel ze správné tarifní hodnoty sporu za opětující se plnění ve výši 360 000 Kč (§ 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a mimosmluvní odměnu stanovil na základě správného počtu provedených úkonů právní služby advokátkou žalovaného, jež lze posoudit jako potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a to ve fázi řízení do částečného zpětvzetí žaloby za osm úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 2. 12. 2013 k odvolání žalobkyně, další porada s klientem dne 13. 11. 2015 od 13.00 do 15.30 hodin, jednání před soudem dne 16. 11. 2015 od 13.00 do 15.30 hodin, jednání před soudem dne 12. 2. 2016 od 8.30 do 10.50 hodin. V řízení v době po omezení žaloby bylo provedeno pět úkonů právní služby, a to jednání před soudem dne 4. 4. 2016 od 8.30 do 9.37 hodin, jednání před soudem dne 11. 4. 2016 od 9.00 do 11.35 hodin a jednání před soudem dne 27. 6. 2016 od 9.00 do 11.10 hodin. K námitce žalobkyně, že neměla být žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. z důvodů nepříznivých majetkových poměrů žalobkyně a také vzhledem k jejich nepřiměřené výši vlivem délky řízení odvolací soud uvedl, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi podle ustanovení § 150 o. s. ř., a to ani z části. Zdůraznil, že při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. „je třeba zabývat se vždy dopadem do majetkové sféry obou účastníků, okolnostmi, které vedly k zahájení soudního sporu, a též postoji účastníků během řízení a před jeho zahájením.“ V daném případě ale neshledal okolnosti nasvědčující existenčnímu ohrožení žalobkyně, ani specifické okolnosti chování účastníků v řízení, které by „zakládaly mimořádný důvod pro odepření náhrady nákladů úspěšné straně“. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „zcela formalistickým způsobem“ přijal počet úkonů právní služby, které vykázala zástupkyně žalovaného. Vytkla mu, že přehlédl, že na straně žalovaného nebyla dána účelnost tzv. další porady s klientem dne 13. 11. 2015, za kterou byla soudem náhrada nákladů přiznána, a že za vyjádření žalovaného ze dne 2. 12. 2013 k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013 č. j. 9 C 126/2013-51, kterým bylo rozhodnuto o místní příslušnosti, náleží žalovanému podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny. Dále žalobkyně namítala, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému výkladu a použití ustanovení § 150 o. s. ř., jestliže pominul nepoměrně příznivější výdělkové poměry na straně žalovaného, kdy podle názoru žalobkyně „případná aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v dané věci ekonomickou sféru žalovaného nijak nezasáhne, resp. zasáhne jenom mizivě“. Žalobkyně „nemá dostatečné prostředky na svou vlastní obživu, natož k tomu, aby mohla vést dlouhodobý a odborně jistě nelehký právní spor s bývalým manželem o vypořádání SJM“