21 Cdo 3278/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3278/2024-585 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. M., zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Malátova č. 645/18, proti žalovanému Z. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská č. 204/21, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 102/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024, č. j. 15 Co 264/2023-538, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marty Janouškové, advokátky se sídlem v Praze, Malátova č. 645/18. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 Co 264/2023-538, Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 5. 2023, č. j. 7 C 102/2011-472, jímž tento soud ve výroku I zamítl žalobu na určení, že nemovitosti ve vlastnictví žalobce, a to dům čp. XY, postavený na pozemku parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, kat. území XY, obec XY, vše zapsáno na LV č. XY pro kat. území XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch žalovaného, a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že se určuje, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch žalovaného (výrok I), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že uznání dluhu V. H. nemá vůči J. H. (původní žalující) žádné účinky, ve vztahu k J. H. tak uznání dluhu nezaložilo běh nové promlčecí doby a námitka promlčení zástavního práva vznesená žalující stranou je uplatněna řádně a je důvodná, neboť žalovaný neuplatnil své právo včas. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení žalující stranou nepředstavuje výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dovolacím soudem doposud nebyla vyřešena, a to „zda při zajištění společného dluhu manželů z půjček, který vznikl za trvání manželství, jako nedílný závazek obou manželů, zástavním právem k nemovitostem, může dojít k „oddělení“ dluhu jednoho z manželů od dluhu druhého z manželů, tj. zda může dojít k zajištění pouze části dluhu jednoho z manželů, za situace, kdy je zástavní právo k nemovitostem zřizováno za trvání manželství“, a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda je uplatněná námitka promlčení zástavního práva v rozporu s dobrými mravy, zejména s ohledem na zákaz nekonzistentního jednání. Namítl, že odvolací soud svým postupem, při němž došlo ke „zcela nepředpokládané změně v jeho hodnocení příslušných skutečností a v důsledku toho k překvapivému rozhodnutí“, odebral žalovanému možnost reagovat a bránit se řádnými opravnými prostředky, došlo tak k porušení jeho práv na spravedlivý proces a soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nadto namítl, že ve věci absentuje naléhavý právní zájem na určení dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť probíhá soudní řízení, v němž se žalovaný domáhá realizace předmětného zástavního práva, dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe. 3. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro jeho nepřípustnost, případně aby dovolání zamítl. 4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný poskytl manželům H. dne 12. 9. 1994 v hotovosti částku ve výši 2 500 000 Kč a dne 23. 10. 1996 v hotovosti částku ve výši 6 500 000 Kč s dohodnutou splatností obou částek do deseti let ode dne podpisu dlužního úpisu (12. 9. 1994 a 23. 10. 1996). Rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č. j. 14 C 83/2000-5, Obvodní soud pro Prahu 6 vyhověl žalobě J. H. o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Dne 3. 7. 2000 manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM, dle které předmětné nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví J. H. a dle které J. H. převzala veškeré závazky, včetně závazků z dlužních úpisů ze dne 12. 9. 1994 a ze dne 23. 10. 1996. Vklad práva byl zapsán katastrálním úřadem dne 22. 8. 2000 s právními účinky vkladu 3. 7. 2000. Dne 3. 7. 2000 uzavřel žalovaný jako zástavní věřitel a J. H. jako zástavce smlouvu o zřízení zástavního práva, kterou je zajišťována pohledávka zástavního věřitele (žalovaného) vůči zástavci (J. H.) z titulu půjček poskytnutých dle dlužních úpisů ze dne 12. 9. 1994 na částku 2 500 000 Kč a ze dne 23. 10. 1996 na částku 6 500 000 Kč (dále jen „zástavní smlouva“). Návrhu na povolení vkladu vlastnického a zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 3. 7. 2000 bylo vyhověno. Darovací smlouvou ze dne 27. 9. 2001 J. H. darovala předmětné nemovitosti synovi D. M.; z důvodu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 112/2005, ve kterém bylo zpochybňováno výlučné právo J. H. k předmětným nemovitostem, byl vklad vlastnického práva žalobce na základě darovací smlouvy zapsán až dne 25. 5. 2012. Manželství manželů H. bylo v roce 2002 rozvedeno. Dne 21. 7. 2004 podepsal V. H. uznání dluhu, kde jako solidární dlužník společně s J. H. uznal co do důvodu a výše dluh vůči žalovanému v celkové výši 9 000 000 Kč a zavázal se dlužnou částku splatit ve lhůtách splatnosti dle dlužních úpisů. Žalovaný podal dne 24. 1. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy (předmětných nemovitostí); řízení bylo přerušeno do doby skončení řízení v této věci. 8. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014 a práva ze zajištění závazku vzniklá před 1. 1. 2014 –posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3, § 3073 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. 9. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknutých otázek) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak. K otázce vlivu právního jednání jednoho ze solidárních dlužníků ve vztahu k druhému solidárnímu dlužníku 10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého solidárního dlužníka se také zvlášť promlčuje; promlčecí doba běží ve vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť. Rovněž stavení, přerušení i přetržení promlčecí doby, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1232/2021). 11. Uzná-li dluh jen některý ze společně zavázaných dlužníků, vztahují se účinky tohoto uznání pouze na něj bez ohledu na to, zda jde o závazek dělený mezi dlužníky, nebo o závazek společný a nerozdílný (solidární). Solidárně zavázaný dlužník může (s účinky jen pro sebe samotného) uznat celý dluh co do důvodu a výše (srov. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol.: Občanský