21 Cdo 3327/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3327/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Finanční štít s.r.o. se sídlem v Praze 1, Starém Městě, Ovocný trh č. 572/11, IČO 24284491, zastoupené Mgr. Renátou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Chodově, Tomíčkova č. 2287/9, proti povinnému L. S., zastoupenému JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova č. 891/15, pro 462.000,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 E 13/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. března 2014, č. j. 23 Co 17/2014 - 83, takto: Usnesení krajského soudu ze dne 13. března 2014, č. j. 23 Co 17/2014 - 83, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní sodu ve Svitavách usnesením ze dne 24. 10. 2013, č. j. 12 E 13/2013 - 12, nařídil podle vykonatelného exekutorského zápisu, sepsaného JUDr. Zdeňkou Novotnou, exekutorskou koncipientkou soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, se sídlem v Chebu, dne 22. 9. 2010 pod „č.j. 074 EZ 108/10“, pro zajištění pohledávky oprávněné v celkové výši 462.000,- Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví povinného, a to: k podílu ve výši 1/3 na budově č.p. 92 na pozemku st.p.č. 8, v části obce B., na pozemku st.p.č. 8, na pozemcích p.č. 56/1, p.č. 56/2, p.č. 57/1 a p.č. 57/2, vše zapsáno na LV č. 84 pro katastrální území B. u P., část obce B., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy, a dále k podílu ve výši 1/8 na budově č.p. 296 na pozemku st.p.č. 339, v části obce P., na pozemcích st.p.č. 339 a st.p.č. 613, na pozemcích p.č. 280/5, p.č. 280/37, p.č. 280/38 a p.č. 294/2, p.č. 307/2, p.č. 307/4, p.č. 324/4 a p.č. 4020/1, vše zapsáno na LV č. 14 pro katastrální území P., část obce P., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy, s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na uvedené nemovitosti se všemi jejich součástmi a příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl, že pro pořadí soudcovského zástavního práva je rozhodný okamžik, kdy byl podán návrh na jeho zřízení, to je den 11. 10. 2013 (výrok II.), a povinnému uložil nahradit oprávněné k rukám její zástupkyně náklady nařízení tohoto výkonu rozhodnutí ve výši 34.180,- Kč (výrok III.). K odvolání povinného, v němž namítal, že „úvěrová smlouva, kterou uzavřel s právním předchůdcem oprávněné společností Central Credit s.r.o., je pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. a že neplatná jsou i ujednání o poplatcích a o úrocích za poskytnuté finanční prostředky“, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. března 2014, č. j. 23 Co 17/2014 - 83, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle označeného exekutorského zápisu zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), a oprávněné uložil nahradit povinnému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 19.273,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta povinného (výrok III.). Odvolací soud při odvolacím jednání konaném dne 13. 3. 2014 provedl povinným navržené listinné důkazy, a to obsahem smlouvy o poskytnutí finančních prostředků č. 10138 ze dne 25. 8. 2010, smlouvy o zajištění finančních prostředků č. 10000094 z téhož data a smlouvy o zřízení zástavního práva č. 10138 ze dne 25. 8. 2010, z nichž zjistil, že povinnému byl právním předchůdcem oprávněné poskytnut úvěr ve výši 200.000,- Kč, že za sjednání tohoto úvěru již zaplatil na poplatcích 80.000,- Kč a na smluveném úroku má dále zaplatit paušální částku 400.000,- Kč, a že povinný na poskytnutý úvěr již uhradil minimálně částku 198.000,- Kč. Dovodil, že úvěrová smlouva (včetně ujednání o poplatcích a úrocích) je pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., že soud prvního stupně sice výkon rozhodnutí nařídil důvodně, avšak bylo-li v odvolacím řízení prokázáno, že „nárok oprávněné na zaplacení vymáhané pohledávky nemá oporu v hmotném právu“, a „byť exekuční titul splňuje všechny formální náležitosti pro nařízení výkonu rozhodnutí, jsou tu důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí“. Při právním posouzení věci odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, v němž byl vysloven právní názor, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přesto však na danou věc aplikoval závěr přijatý v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 1996, sp. zn. 9 Co 642/96, podle kterého nařízení výkonu rozhodnutí, který by bylo třeba bez dalšího (ihned) zastavit, neodpovídá zákonu. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke skutečnosti, že „nárok oprávněné vychází ze vztahu mezi věřitelem jednajícím jako profesionálem a povinným jako spotřebitelem (§ 53 obč. zák.)“, dospěl k závěru, že v dané věci „ničeho nebránilo, aby námitky povinného byly posouzeny již v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, a nebylo nutné věc posouvat až do fáze řízení o zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí“. Proti tomuto usnesení podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se v otázce „přípustných odvolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 254 odst. 5 o. s. ř.“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odvolání neodmítl. Dovolatelka s poukazem ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 23. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 977/2003, a další) namítá, že soud ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí „nesmí zkoumat“, zda hmotněprávní úkon, na „jehož základě měl vzniknout vymáhaný závazek“, je či není platný, a že takovéto posouzení není přípustné ani při rozhodování o odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť se nejedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení výkonu rozhodnutí. Ochrana práv povinného je totiž dostatečně zajištěna tím, že nařídí-li soud podle exekutorského zápisu výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu zastavit na návrh nebo i bez návrhu. Odvolací soud měl tudíž odvolání povinného odmítnout podle ustanovení § 254 odst. 5 o. s. ř., neboť neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí. Dále dovolatelka vyslovila názor, že soudům nic nebránilo v tom, aby odvolání povinného posoudily podle jeho obsahu jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, a pakliže odvolací soud hodlal odmítnutím odvolání předejít případným průtahům, měl věc vrátit soudu prvního stupně bez věcného vyřízení věci k rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí. Jestliže však odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, zbavil dovolatelku možnosti podat řádný opravný prostředek; v daném případě se tak jedná o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10), jelikož očekávala, že o námitkách povinného zpochybňujících platnost hmotněprávního úkonu, bude rozhodováno v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že odvolání povinného se odmítá. Povinný navrhl, aby dovolání oprávněné bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru nelze po soudu požadovat, aby nesměl vzít „v úvahu hmotněprávní stránku věci“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátkou, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá, či nikoliv, platnost hmotněprávního úkonu, k