21 Cdo 3330/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3330/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2007 Spisová značka:21 Cdo 3330/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3330.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3330/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Z., zastoupeného advokátem,   proti   žalované C&F M. s. r. o., zastoupeného   advokátkou,  za  účasti   K.,  p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 24/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 23 Co 232/2006-167, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění pracovního úrazu zaplatila 3.533.253,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 15.8.2004 do zaplacení a aby mu „počínaje měsícem listopad 2004“ platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 10.615,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 11.3.2002 na pracovišti v lakovně a že po ukončení pracovní neschopnosti dne 1.7.2003 dostal v průběhu dopoledne od jednatelky žalované H. A. C. a J. F. pokyn, aby se svým spolupracovníkem R. P. pomáhal při stavbě nové haly v areálu zaměstnavatele, kterou J. F. organizoval. Jejich úkolem bylo rozměřovat části kovové konstrukce skeletu haly, přemístit je na střechu haly, roznést je na určená místa a ve výšce cca 4m za použití ručního nářadí montovat. Během plnění tohoto pracovního úkolu utrpěl žalobce dne 3.7.2003 úraz (těžký otřes mozku, zranění oka a mnohočetné zlomeniny), když se při přenášení 10m dlouhého nosníku zřítil z rozestavěné střechy na betonovou podlahu haly. Vzhledem k tomu, že „nebyl ve výškových pracích nijak proškolen a neobdržel žádné ochranné pomůcky ani prostředky k zajištění“, a protože také ve zprávě I. b. p. pro S. k. „jsou konstatována četná porušení právních povinností ze strany žalované“, má žalobce za to, že za odškodnění tohoto pracovního úrazu, pro jehož následky mu byl dne 10.5.2004 přiznán invalidní důchod, „nese odpovědnost“ žalovaná. Po žalované proto požadoval bolestné ve výši 927.000,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2,484.000,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 3.7.2003 do 13.6.2004 ve výši 69.178,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 13.6.2004 do 20.10.2004 ve výši 48.624,- Kč a dále 10.615,- Kč měsíčně a konečně náhradu nákladů spojených s léčením ve výši 4.451,- Kč. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 11.5.2005 č.j. 7 C 24/2004-96 mezitímně rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněn“ a že „o výši nároku a nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „bylo prokázáno“, že k úrazu žalobce došlo při plnění pracovních úkolů, když „na pokyn“ jednatelky žalované H. A. C. a investora stavby J. F. vykonával výškové práce na stavbě haly v areálu žalované. Protože za tohoto stavu „žalobcův úraz byl úrazem pracovním“, byly podle názoru soudu prvního stupně splněny všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele (žalované) za škodu tím žalobci vzniklou, přičemž „při rozhodování o výši náhrady škody soud přihlédne k porušení § 135 odst. 4 písm. f) zák. práce žalobcem“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.10.2005 č.j. 23 Co 298/2005-123 „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu  řízení. Odvolací   soud   zdůraznil,   že   podle   ustanovení   §  25   nařízení vlády č. 108/1994 Sb. se za plnění pracovních úkolů považuje také „jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele, tedy činnost, která nevyplývá přímo z pracovního poměru, ale ke které dal zaměstnavatele příkaz a zaměstnanec jej plnil“. Jestliže tedy „bylo prokázáno“, že žalobce i jeho spolupracovník R. P. „byl požádán o to, aby pracoval na stavbě střechy nové haly v areálu zaměstnavatele“, a při výkonu této práce utrpěl dne 3.7.2003 úraz, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „úraz žalobce vykazuje všechny znaky, které má na mysli ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce a je třeba jej považovat za pracovní“; je totiž „již z hlediska logiky nepravděpodobné“, že by žalobce - jak namítá žalovaná - „svévolně“ vyměnil lehčí, stejně placenou práci v lakovně za práci na střeše haly. Soudu prvního stupně však vytknul, že, ačkoliv v odůvodnění rozsudku zmínil okolnost významnou z hlediska ustanovení § 191 zák. práce, při svém rozhodování o základu věci se možným zproštěním odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nijak nezabýval. Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 15.3.2006 č.j. 7 C 24/2004-142 mezitímně  rozhodl,   že   „základ   žalobního nároku je opodstatněn ve dvou třetinách“ a že „o  výši nároku a nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Po doplnění řízení soud prvního stupně dovodil, že v daném případě „jsou dány důvody pro částečné zproštění odpovědnosti žalované dle § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce“, neboť „bylo prokázáno“, že „žalovaná porušila ust. § 133 odst. 1 písm. e), f) zák. práce a ust. § 133a odst. 1 zák. práce s přihlédnutím k vyhlášce č. 324/90 Sb. - § 9 odst. 1“ a že „na druhou stranu žalobce porušil předpis k zajištění BOZP, a to konkrétně ust. § 135 odst. 4 písm. f) zák. práce“, když při provádění předmětných prací „neupozornil“ žalovanou na skutečnost, že pro stavebně montážní práce mu nebyly poskytnuty osobní ochranné pracovní prostředky (zvláště zajištění pro práci ve výškách) a že pro tuto práci „nemá potřebnou kvalifikaci z hlediska BOZP, ačkoliv s touto povinností byl prokazatelně seznámen při instruktáži BOZP z 18.3.2002, což stvrdil svým podpisem“. Vzhledem k tomu, že „soud má za to, že zaviněné porušení právního předpisu žalobcem je pouze jednou z příčin škody, a to z jedné třetiny“, dospěl k závěru, že „nárok je opodstatněn ve dvou třetinách“. K odvolání   obou   účastníků   Krajský   soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2006 č.j. 23 Co 232/2006-167 „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „základ žalobního nároku je dán v plném rozsahu“, a vyslovil, že „o výši nároku a náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Odvolací soud poukázal na názor zastávaný „ustálenou soudní praxí“, že skutečnosti odůvodňující částečné či úplné zproštění odpovědnosti za škodu je povinen prokazovat zaměstnavatel, který v tomto směru „musí prokázat“ nejen porušení bezpečnostních předpisů, pravidel nebo pokynů, ale také to, že je zaměstnanec porušil zaviněně, že s nimi byl řádně seznámen a v případě úplného zproštění také to, že dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno. Řádné seznámení s bezpečnostním předpisem přitom „není dáno jen účastí zaměstnance na vstupním školení, ale je třeba blíže objasňovat skutečný obsah a rozsah těchto školení a zkoumat, zda zaměstnanec výkladu předpisů a pokynů rozuměl“. V zásadě nelze na zaměstnance přenášet důsledky  vyplývající  z  rizika  a  z   běžné neopatrnosti, přičemž – jak dále zdůraznil – úplné i částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele „je možno jen z důvodu porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu, který upravuje určitý způsob jednání nebo konkrétní způsob jednání zakazuje“. Jelikož ustanovení § 135 odst. 4 písm. f) zák. práce, jehož se žalovaná dovolává, „není konkrétním bezpečnostním předpisem, ale lze jej chápat jako všeobecné ustanovení, které stanovuje rozsah práv a povinností zaměstnanců na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že se žalované „nepodařilo zprostit své odpovědnosti ani částečně podle ustanovení  §  191  odst.  1  písm.  a)  zák.  práce“  a  že   proto je žalobcem uplatněný nárok „v plném rozsahu po právu“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že kromě ustanovení § 135 odst. 4 písm. f) zák. práce se „dovolávala konkrétního porušení bezpečnostních předpisů žalobcem“, zejména „povinnosti žalobce dle § 135 odst. 2 zák. práce“   odmítnout   výkon   práce,   která   zásadním způsobem ohrožuje zaměstnancův život či z