21 Cdo 3462/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3462/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2018 Spisová značka:21 Cdo 3462/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3462.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Soudci Kárná odpovědnost Dotčené předpisy:§ 84 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb. ve znění do 31.12.2013 § 84 odst. 4 předpisu č. 6/2002Sb. ve znění do 31.12.2013 § 91 předpisu č. 6/2002Sb. ve znění do 31.12.2013 § 94 předpisu č. 6/2002Sb. ve znění do 31.12.2013 § 5 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013 § 22 předpisu č. 7/2002Sb. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3462/2017-613 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. Š., proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Ostravě, U Soudu č. 6187/4, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 81/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2017 č. j. 16 Co 4/2017-548, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 5. 2013 u Okresního soudu v Ostravě domáhala určení, že její pracovní vztah k České republice – Okresnímu soudu v Ostravě i po dni 10. 4. 2013 trvá. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že do funkce soudkyně byla zvolena dne 17. 12. 1985 Českou národní radou, že do funkce předsedkyně senátu Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla ustanovena dne 1. 9. 1986 (téhož dne uzavřela s Okresním soudem ve Frýdku-Místku pracovní smlouvu), že dne 16. 4. 1992 bylo Českou národní radou osvědčeno její jmenování soudkyní, že dne 1. 12. 1996 byla přeložena ke Krajskému soudu v Ostravě, a že dne 1. 1. 2006 byla na vlastní žádost přeložena k Okresnímu soudu v Ostravě, přičemž dne 29. 12. 2005 uzavřela s Okresním soudem v Ostravě dohodu o obsahu pracovního vztahu, která splňuje všechny náležitosti pracovní smlouvy, neboť je v ní uveden druh práce (funkce soudkyně), místo výkonu práce (sídlo Okresního soudu v Ostravě) a den nástupu do práce (dne 1. 1. 2006). Žalobkyně dále poukázala na to, že sice rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 11 Kss 2/2013 zanikla její funkce soudkyně pro nezpůsobilost, neboť byla v posledních 5 letech nejméně třikrát pravomocně uznána vinnou kárným proviněním [(ustanovení § 91 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích)], avšak její pracovní vztah k Okresnímu soudu v Ostravě (založený dne 29. 12. 2005) nezanikl, jelikož podle ustanovení § 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se na pracovní vztah soudce použije přiměřeně zákoník práce a jiné pracovněprávní předpisy a Nejvyšší správní soud nebyl jejím zaměstnavatelem, a proto jeho rozhodnutím skončila pouze její funkce soudkyně, nikoliv její pracovní vztah. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2016 č. j. 85 C 81/2013-353 zamítl žalobu na určení, že „pracovní poměr mezi zaměstnavatelem ČR – Okresním soudem v Ostravě a pracovnicí K. Š. po datu 10. 4. 2013 nadále trvá“ a dále rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že zánik funkce soudce je v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, upraven samostatně, a proto na něj nelze použít příslušná ustanovení zákoníku práce a žalobkyni tedy funkce soudkyně zanikla dne 10. 4. 2013 právní mocí rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 11 Kss 2/2013-58. Soud prvního stupně poukázal na to, že o zániku funkce žalobkyně rozhodl podle ustanovení § 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, oprávněný subjekt (Nejvyšší správní soud), a proto je nepřípadný odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které míří na situaci, kdy se zaměstnancem rozváže pracovní poměr někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, a nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházející z toho, že ke jmenování zaměstnance došlo až poté, co byl jeho pracovní poměr založen pracovní smlouvou. Podle soudu prvního stupně se zákoník práce neuplatnil na odvolání z funkce soudce podle právní úpravy účinné v roce 1985, v němž se žalobkyně stala soudkyní, ani podle právní úpravy účinné v roce 1992, v němž byla žalobkyně jmenována soudkyní předsednictvem České národní rady. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že dohoda o obsahu pracovního vztahu ze dne 29. 12. 2005 není pracovní smlouvou, ale jde o „informaci o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru (vztahu)“, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že její pracovní vztah k žalované trvá, neboť rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu zanikl její pracovněprávní vztah, a proto nemůže být její žalobě vyhověno, a že žalobkyně se žalobou v civilním řízení nepřípustně domáhá přezkumu rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, které však není správním rozhodnutím, ale jde o soudní rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 občanského soudního řádu, a proti kterému není přípustné odvolání ani jiný opravný prostředek. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 16 Co 4/2017-548 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 300 Kč do tří dnu od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Dušana Broulíka (uplatněnou žalobkyní v odvolání), neboť žalobkyně spatřovala podjatost tohoto soudce v tom, že nerozhodl v souladu s jejími představami a zároveň nebyla prokázána její tvrzení, že uvedený soudce má nadstandardní vztah k aktérům tvrzeného bossingu. Odvolací soud dále došel k závěru, že „mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu“, a proto žalobkyně měla právní zájem na podání předmětné určovací žaloby, a že žalobkyni zanikl její pracovní vztah ze zákona dne 10. 4. 2013 (dnem zániku její funkce soudkyně rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu) a v posuzovaném případě tedy nelze aplikovat ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, upravuje způsob zániku funkce soudce (a pracovního vztahu soudce) s ohledem na specifické postavení soudce samostatně (a tím vylučuje použití zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění (uložená sankce se dotýká pouze právního vztahu mezi soudcem a státem), že kárný senát Nejvyššího správního soudu naplňuje jak materiální, tak formální znaky soudu, a že právní úprava, která neumožňuje kárně obviněnému soudci podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní (výše uvedené vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09), odvolací soud uzavřel, že je v posuzovaném případě povinen vycházet podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, které nemůže v občanskoprávním řízení přezkoumávat. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku podjatosti soudce prvního stupně Mgr. Dušana Broulíka a zároveň neodlišil tuto námitku od žádosti o odnětí věci tomuto soudci, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou absence náležitého poučení podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, že „kumulativní požadavek na určení neúčinnosti blíže označených kárných návrhů“ nebyl novým nárokem uplatněným v odvolacím řízení, ale nárokem náhradním, o němž měl odvolací soud rozhodnout, že na jednání dne 22. 3. 2017 nebyl protokolován její požadavek na úroky z prodlení, že závěr odvolacího soudu o překážce litispendence je předčasný, neboť dosud nebylo rozhodnuto o jejím dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2015 č. j. 16 Co 20/2015-67, a že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud se pod