21 Cdo 349/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 349/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2002 Spisová značka:21 Cdo 349/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.349.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 349/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., proti žalované I. H., zastoupené advokátkou, o 61.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1086/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2001 č.j. 25 Co 88/2001-152, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 61.380,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 5.2.1997 na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou jako manipulační dělník s místem výkonu práce O. čp. 8 a že dne 24.7.1997 utrpěl vážný mimopracovní úraz, byl hospitalizován a dosud je v domácím ošetřování. Protože jej žalovaná „nepřihlásila jako svého zaměstnance k nemocenskému, resp. sociálnímu zabezpečení“ a z tohoto důvodu mu nebyly vypláceny žádné nemocenské dávky, požadoval po žalované náhradu nemocenského za dobu jeho pracovní neschopnosti ve výši určené podle „§ 17 a § 18 zákona o nemocenském pojištění“, kterou mu žalovaná odmítla zaplatit s odůvodněním, že u ní nebyl zaměstnán. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11.2.1999 č.j. 11 C 1086/98-62 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť mezi účastníky nedošlo ke vzniku pracovního poměru (nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena pracovní smlouva nebo dohoda o pracovní činnosti) a nebyly tak „splněny předpoklady stanovené § 187 zákoníku práce pro uplatnění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.2.2000 č.j. 25 Co 572/99-89 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli ústní pracovní smlouvu, kdy práce vykonávané žalobcem „bez námitek pro žalovanou s jejím vědomím“ lze považovat za sjednaný druh práce, za sjednané místo výkonu práce lze považovat pracoviště na pile žalované v O. čp. 8, kde žalobce pracoval, a za sjednaný den nástupu do práce pak den, kdy žalobce takovou práci začal skutečně vykonávat. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení především zabýval tím, jaké konkrétní práce žalobce u žalované vykonával, co tvořilo hlavní náplň jeho práce, jaká mu náležela za vykonanou práci odměna (mzda) „ve smyslu § 111 odst. 1 a 2 ZP a dle z.č. 1/1992 Sb.“, a dále posoudil, zda žalovaná měla povinnost přihlásit žalobce k nemocenskému pojištění, a pokud tuto povinnost měla a nesplnila ji, v jaké výši tím vznikla žalobci škoda. Okresní soud v Benešově poté rozsudkem ze dne 21.11.2000 č.j. 11 C 1086/98-130 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23.344,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalované na základě ústní pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou od 5.2.1997 jako manipulační dělník s místem výkonu práce na pile v O. čp. 8, že jeho pracovní doba činila 8 hodin denně a že mu byla vyplácena dohodnutá mzda (50,- Kč za hodinu „čistého“) odpovídající vykonané práci. Protože žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost uvedenou v ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 8 zákona č. 589/1992 Sb. platit za žalobce jako svého zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, odpovídá podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce za škodu vzniklou žalobci nevyplacením nemocenského za dobu jeho pracovní neschopnosti od 25.7.1997 do 25.7.1998 ve výši 63.273,- Kč. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody je opodstatněný v požadované výši. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.4.2001 č.j. 25 Co 88/2001-152 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil, aby žalobci zaplatila na nákladech odvolacího řízení 3.075,- Kč k rukám JUDr. J. P. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednáním žalované, která nesplnila svou povinnost „dle § 3 zákona č. 589/1992 Sb.“ a neplatila za žalobce jako svého zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, vznikla žalobci škoda, spočívající v nevyplacených nemocenských dávkách v době jeho pracovní neschopnosti z důvodu mimopracovního úrazu ze dne 24.7.1997 za období od 25.7.1997 do 25.7.1998, „na které by měl bezpochyby nárok“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by si pracovní neschopnost přivodil způsobem „popsaným v ust. § 24 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců“; žalovaná proto za vzniklou škodu „ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 ZP odpovídá“ a je povinna k její náhradě „v zažalované výši 61.380,- Kč“. K námitce žalované týkající se existence pracovního poměru účastníků odvolací soud odkázal na svůj právní názor vyjádřený v předchozím usnesení ze dne 1.2.2000 č.j. 25 Co 572/99-89. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytkla odvolacímu soudu, že jeho závěr o tom, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr uzavřením ústní pracovní smlouvy, není správný. Namítala, že žalobce u ní na pile pouze „příležitostně vypomáhal jejímu manželovi“ a že se žalobci „rozhodně nepodařilo“ prokázat tvrzení, že zde pracoval každý den. Poukázala dále na rozpor mezi tvrzením žalobce, že s žalovanou uzavřel písemnou pracovní smlouvu, která neobsahovala ujednání o zkušební době, se skutečností, že s ostatními zaměstnanci žalovaná vždy uzavírala formulářové pracovní smlouvy (několik z nich v průběhu řízení i předložila), v nichž byla zkušební doba uvedena a zaškrtávala se pouze jedna z variant, zda se zkušební doba sjednává či nikoliv. Kromě toho výše mzdy, kterou měl žalobce od žalované údajně dostávat, je „v nepoměru“ se mzdou ostatních zaměstnanců, s nimiž měla žalovaná řádně uzavřené pracovní smlouvy a řádně jim předávala výplatní lístky, „což v průběhu řízení rovněž doložila, ovšem žalobce nebyl schopen ani tyto předložit“. Podle názoru žalované měla být v řízení prokazována pouze žalobcem tvrzená existence a obsah písemné pracovní smlouvy, a nikoli uzavření ústní pracovní smlouvy, jejíž existenci žalobce nikdy netvrdil. V daném případě však soudy - jak dovolatelka zdůraznila - „aniž by se zabývaly věrohodností tvrzení žalobce o tom, proč nemůže prokázat existenci této písemné smlouvy“, dovodily, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě ústní smlouvy či konkludentního ujednání. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. I když žalovaná v dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu „vychází z nesprávného právního názoru“ a „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; žalovaná tedy neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje je