21 Cdo 3558/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3558/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 10. 2009 Spisová značka:21 Cdo 3558/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3558.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1535/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3558/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované K. b., a.s., o určení, že pracovní poměr účastníků trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 86/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008 č.j. 28 Co 502/2007-58, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4.10.2005) domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 29.12.2000, nadále trvá. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval naposledy jako specialista v divizi Speciální obchody, a že místem výkonu práce bylo sjednáno B. Dne 30.6.2003 žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala z důvodu \"snižování stavu zaměstnanců a zvyšování efektivnosti\"; tuto výpověď žalobce dostal - jak se dodatečně dozvěděl - v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Žalovaná podle názoru žalobce nesplnila svou povinnost \"informovat žalobce o datu doručení písemné zprávy zaměstnavatele úřadu práce podle zákoníku práce\" a v písemné zprávě o hromadném propouštění ze dne 29.8.2003 adresované \"Úřadu práce pro P.\" nebylo uvedeno, že by se \"hromadné propouštění mělo týkat B.\"; jeho pracovní poměr u žalované proto stále trvá. Žalovaná namítala, že žalobcova žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168, 169, 170/2003-83 zamítnuta a že žalovaná svou povinnost vůči úřadu práce splnila, neboť ho dne 30.5.2003 informovala o zamýšleném hromadném propouštění ve smyslu ustanovení § 52 odst.3 zákoníku práce a dne 29.8.2003 mu doručila písemnou zprávu o hromadném propouštění podle ustanovení § 52 odst.4 zákoníku práce. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.8.2007 č.j. 27 C 86/2005-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.485,50 Kč k rukám advokáta JUDr. J. C. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce, který pracoval u žalované od 29.12.2000, byl ode dne 1.1.2001 \"zařazen na pozici pracovníka speciálních obchodů\" s místem výkonu práce v B., že dne 30.6.2003 obdržel žalobce výpověď \"ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu jeho nadbytečnosti způsobené probíhající organizační změnou u žalované a snižováním stavu zaměstnanců\", která byla pravomocným rozsudkem ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168,169,170/2003-83 \"shledána platnou\", že žalovaná dne 30.5.2003 doručila Úřadu práce pro P. a 2 informaci o hromadném propouštění a dne 29.8.2003 navazující zprávu o hromadném propouštění, které se týkalo celkem 42 pracovníků obchodní divize Speciální obchody 9500, že z výše uvedeného počtu se 5 míst týkalo pracoviště v B. a že v regionální struktuře nebyl region B. zmíněn, a to ani v informaci o hromadném propuštění ze dne 30.5.2003, ani v navazující zprávě o hromadném propouštění ze dne 29.8.2003. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že, \"doručila-li žalovaná dne 29.8.2003 písemnou zprávu o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem úřadu práce (kterémukoliv), začala ve smyslu ustanovení § 52 odst. 6 zákoníku práce běžet třicetidenní lhůta pro skončení pracovního poměru hromadně propouštěného zaměstnance, a pracovní poměr žalobce skončil 30.9.2003\". Žalovaná tedy splnila podmínky pro uplynutí výpovědní doby těch zaměstnanců, kterých se týká hromadné propouštění (§ 52 odst. 2, 3, 4 a 6 zákoníku práce), neboť listiny doručené úřadu práce obsahovaly strukturu hromadně propouštěných zaměstnanců, a to jak profesní, tak i regionální, přičemž s ohledem na to, že detašované pracoviště žalobce organizačně spadalo pod centrálu v P., zvolila žalovaná správně i příslušný úřad práce, když písemnou zprávu doručila Úřadu práce P. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.3.2008 č.j. 28 Co 502/2007-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k názoru, že ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce je \"příslušným úřadem práce\" každý úřad práce a že tak \"byla založena místní příslušnost kteréhokoliv úřadu práce\". K námitce žalobce, že ve zprávě o hromadném propouštění \"nebyla uvedena struktura zaměstnanců dle místa jejich zaměstnání (v případě žalobce m. B.)\", odvolací soud uvedl, že \"dle ustanovení § 51 odst. 4 zákoníku práce není předpokladem zprávy o hromadném propouštění místní struktura propouštěných zaměstnanců, ale jejich struktura profesní\", a že žalovaný \"dostál svým zákonným povinnostem, pokud informoval úřad práce o profesní struktuře zaměstnanců, kterých se hromadné propouštění týká\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí v první řadě s právní názorem, podle kterého se \"příslušným úřadem práce\" rozumí ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce \"každý úřad práce\", a dovozuje, že \"úřadem práce zamýšleným ustanovením 52 zákoníku práce\" byl v jeho případě \"jedině Úřad práce v B., kde má žalobce bydliště a kde vykonával u žalované práci\". Žalobce dále namítá, že zpráva podaná žalovanou \"je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce\"; regionální struktura totiž byla ve zprávě \"uvedena v rozporu s obecně vnímaným významem slova regionální, protože vycházela z vnitrofiremní regionální struktury, odlišné od obecně používaného územního členění\". Žalobce dále poukazuje na směrnici Rady ES ze dne 20.7.1998 č. 98/59/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění, a na to, že mu žalovaná nesdělila den doručení písemné zprávy úřadu práce (o tom, že byl propuštěn v rámci hromadného propouštění, se žalobce dozvěděl teprve \"v průběhu soudního řízení\"). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud i soud prvního stupně posoudily věc v souladu s ustanovením § 52 zákoníku práce a v souladu s konstantní judikaturou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcec