21 Cdo 3559/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3559/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:21 Cdo 3559/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.3559.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Znalci Znalecký posudek Pracovní cesta Náhrada cestovních, stěhovacích a jiných výdajů Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 o. s. ř. § 152 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. § 154 předpisu č. 262/2006 Sb. § 156 odst. 1 písm. d) předpisu č. 262/2006 Sb. § 170 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2019 § 183 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 183 odst. 5 věta první předpisu č. 262/2006 Sb. § 184 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3559/2024-398 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Železné lávky č. 568/10, proti žalované VOLNÉ LOGISTICE s. r. o. se sídlem v Mostě – Rudolicích, Ke Skále č. 61, IČO 04402553, zastoupené Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Váňova č. 3180, o 6 741 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 60 C 13/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2024, č. j. 14 Co 40/2024-357, takto: I. Dovolání žalované v části směřující proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 60 C 13/2020-317, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 24. 1. 2020 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 6 741 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 pracoval u žalované jako řidič s místem výkonu práce v Mostě; pracovní poměr skončil na základě „dohody o ukončení pracovního poměru“ ze dne 20. 5. 2019 ke dni 31. 5. 2019. Podpisem pracovní smlouvy žalobce souhlasil s vysíláním na pracovní cesty. Po celou dobu pracovního poměru nebylo žalobci vypláceno „zahraniční ani tuzemské stravné“, i když vykonával „služební cesty na území ČR a Evropské unie.“ Podle znaleckého posudku Ing. Petra Dvořáka, MPA, ze dne 30. 10. 2019, č. 062-17/2019, činilo zahraniční stravné za „zahraniční služební cesty“ vykonané v období od ledna 2018 do května 2019 celkem částku 6.741 EUR; znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel z evidence zahraničních (pracovních) cest, kterou si žalobce v letech 2018 a 2019 vedl. Na výzvu žalobce k zaplacení zahraničního stravného žalovaná reagovala sdělením, že žalobce nemá za žalovanou žádné pohledávky. 2. Žalovaná namítala, že za předmětné období zahraniční stravné žalobci zaplatila. Při uzavření pracovní smlouvy byla mezi účastníky uzavřena dohoda, na základě které žalobce souhlasil s vyplácením stravného podle počtu najetých kilometrů, jejichž počet byl násoben koeficientem 3,50 Kč/1 km. 3. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 60 C 13/2020-257, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 Co 4/2023-286, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud byl (s ohledem na změny v obsazení senátu v osobách přísedících) nesprávně obsazen a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné (soud prvního stupně se řádně nevypořádal „s účastníky označenými důkazy ani s důkazy, které v řízení provedl“). 4. Okresní soud v Mostě následně rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 60 C 13/2020-317, žalobu znovu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok II) a náhradu nákladů řízení žalované (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 pracoval u žalované jako řidič se sjednaným místem výkonu práce Most; pracovní poměr na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 5. 2019 skončil 31. 5. 2019. V období od ledna 2018 do dubna 2019 žalobce se svěřeným vozidlem (ve vymezených dnech) vykonal zahraniční pracovní cesty. Znaleckým posudkem Ing. Petra Dvořáka, MPA, doplněným v průběhu řízení, bylo zahraniční stravné za takto vykonané zahraniční pracovní cesty („v souladu s ust. § 170 zák. práce“) vypočteno částkou 9 326 EUR (v přepočtu 229 280 Kč). Žalovaná k jednostrannému krácení stravného „podle § 170 odst. 2“ nepřistoupila. Žalovaná z účtu své účetní H. M. na žalobcem určený účet (jímž byl účet manželky žalobce) na zahraničním stravném žalobci zaplatila 257 641 Kč; nejednalo se o plnění na „pohyblivou část mzdy“, jak tvrdil žalobce, když dohoda o takové mzdové složce neexistuje a žalobcem nebyla ani tvrzena. Nárok žalobce tak byl uspokojen. Uplatnil-li žalobce zahraniční stravné „v souladu se zákonem“, nezabýval se soud prvního stupně tím, zda mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny „jakékoliv dohody o jiném než zákonném výpočtu zahraničního stravného“. 5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 40/2024-357, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6 741 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 222 237,71 Kč a před odvolacím soudem 19 553,60 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení ve výši 14 990,92 Kč (výrok III). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně „o vzniku a existenci pracovního poměru žalobce u žalované, o tom, že a kdy žalobce konal zahraniční pracovní cesty, a o výši plnění, jež žalovaná žalobci v rozhodném období vyplatila a jakým způsobem“. Nesouhlasil však s jeho skutkovým závěrem o tom, že „plnění, jež bylo žalobci vypláceno z účtu paní M., bylo právě zahraničním stravným, jehož výše byla stanovena na základě ústní dohody účastníků“; soudu prvního stupně zejména vytknul, že se řádně nevypořádal s výpovědí svědka B. a účastnickou výpovědí žalobce a že neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy („účetnictví žalované, výslech svědka D., manželky žalobce“). Povahu plnění poskytovaného žalobci z účtu účetní M. lze přesto posoudit na základě touto účetní zpracovaného „Vyúčtování mzdy a cestovních náhrad za období 1/2018-5/2019 zaměstnance J. K.“, jakož i z „předložených koncových výplatnic“, z nichž vyplývá, že „žalobci vyplácela toliko plnění, jehož výše byla plně závislá (s výjimkou náhrad za dovolenou, odměn a nemocenských dávek) na podaném pracovním výkonu, tedy ujetých kilometrech“. Odvolací soud v této souvislosti poukázal, že „plnění, jehož výše je závislá na množství odvedené práce zaměstnancem pro zaměstnavatele, je dle jeho povahy odměnou za práci – mzdou (§ 109 odst. 1 a 2 z. p.) a nelze jej posoudit jako plnění jiné, např. jako stravné. To má zcela jinou funkci, a to, …, umožnit, aby se zaměstnanec mohl při pracovní cestě stravovat, pročež se poskytuje za celou dobu trvání zahraniční pracovní cesty bez ohledu na to, jakým způsobem je tato doba trávena.“ Dospěl proto k závěru, že „plnění poskytované žalobci z účtu paní M. nebylo zahraničním stravným podle § 170 odst. 1 z. p., nýbrž částí mzdy, kterou žalovaná, …, žalobci vyplácela ve dvou částech“. Vedle toho současně dovodil, že „žalovanou tvrzená dohoda o vyplácení zahraničního stravného v závislosti na počtu ujetých kilometrů, i kdyby byla uzavřena, by byla neplatná pro rozpor s ust. § 170 odst. 2 až 5 z. p. stanovícím minimální výši stravného, neboť v důsledku toho, že její výše by nebyla závislá na době trvání pracovní cesty, by minimální výši stravného negarantovala“; dohoda „by byla podle § 588 o. z. za užití § 4 z. p. absolutně neplatná“ a „plnění podle takové dohody by bylo plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.“, které by „za splnění dalších předpokladů“ mohla žalovaná „započíst (§ 1982 o. z.) proti nároku žalobce, učinění takového právního jednání však v řízení ani netvrdila“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci za vykonané zahraniční pracovní cesty vznikl „podle § 166 odst. 1 písm. d) a § 170 odst. 1 z. p. vůči žalované (§ 151 z. p.) nárok na zahraniční stravné“ (za něž nelze považovat „žádné z plnění, jež žalovaná žalobci poskytovala