21 Cdo 3598/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3598/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2014 Spisová značka:21 Cdo 3598/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3598.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada mzdy Náhrada škody zaměstnancem Odstoupení od smlouvy Povinnosti zaměstnanců Přípustnost dovolání Skončení pracovního poměru Smlouva pracovní Dotčené předpisy:§ 231 předpisu č. 262/2006Sb. § 5 odst. 10 předpisu č. 95/2004Sb. § 232 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 234 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -II.ÚS 3666/14JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto21.7.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3598/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Karvinské hornické nemocnice, a.s. se sídlem v Karviné, Zakladatelská č. 975/22, IČO 607 93 490, proti žalované MUDr. J. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova č. 837, o 84.803,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 94/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. června 2013 č. j. 7 Co 995/2013-60, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 84.803,- Kč s úrokem z prodlení od 6.9.2012 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná byla u ní zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 2.10.2006 jako lékařka a že dne 22.1.2007 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 231 zák. práce. V ní se žalobkyně zavázala umožnit žalované zvýšení kvalifikace absolvováním specializačního vzdělávání ukončeného atestační zkouškou ve smyslu zákona č. 95/2004 Sb. „v oboru neurologie“, a žalovaná se zavázala, že při ukončení pracovního poměru před uplynutím doby pěti let od ukončení specializačního vzdělávání vykonáním atestační zkoušky uhradí zaměstnavateli poměrnou část nákladů vynaložených na zvýšení kvalifikace, maximálně však 600.000,- Kč. Protože žalovaná ukončila specializační vzdělávání atestační zkouškou dne 16.12.2008 a pracovní poměr ukončila dne 30.4.2012, splnila svůj závazek setrvat v pracovním poměru (s přihlédnutím k mateřským a rodičovským dovoleným) jen v rozsahu 18 měsíců, a proto jí vznikla povinnost zaplatit poměrnou část nákladů vynaložených na zvyšování kvalifikace ve výši 84.803,- Kč. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12.3.2013 č.j. 4 C 94/2012-39 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni „částku 84.803,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6.9.2012 do zaplacení dle nařízení vlády č. 33/2010 Sb.“ a 16.874,- Kč na náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně ve věci samé vycházel z toho, že dne 22.1.2007 byla uzavřena platná dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 231 zák. práce a že náklady dosáhly celkové výše 134.254,- Kč. Vycházeje z právní úpravy platné v době uzavření smlouvy o zvýšení kvalifikace, dovodil, že smlouva byla uzavřena platně, a protože uplatněná částka 84.803,- Kč nepřesahuje poměrnou část vynaložených nákladů (kterou vyčíslil částkou 93.977,- Kč), je nárok „v plném rozsahu oprávněný“. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2013 č. j. 7 Co 995/2013-60 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7.421,10 Kč na náhradě nákladů řízení. Ve věci samé přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že „nárok plynoucí z dohody uzavřené dne 22.1.2007 za účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. je třeba posuzovat podle dosavadního právního předpisu“, a protože žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni v celé výši nesplnila, „považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Za otázku zásadního právního významu považovala, „zda žalované za práci konanou ve specializovaných zdravotnických pracovištích náleží mzda nebo zda jí náleží náhrada mzdy“. Namítala, že na posuzovanou věc je třeba vztáhnout zákon č. 95/2004 Sb. ve znění účinném od 1.7.2008, podle něhož se již nejednalo o zvyšování kvalifikace, při kterém přísluší pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu podle ustanovení § 232 odst. 1 zák. práce. Na odborných pracovištích, kde vykonávala zdravotnické úkony v rámci atestační praxe, vykonávala plnohodnotnou lékařskou práci, a při výkonu této práce tedy nečerpala pracovní volno s nárokem na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 zákoníku práce, ale šlo o výkon práce lékařky s několikaletou lékařskou praxí. Při prohlubování kvalifikace jí tedy náležela mzda, nikoliv náhrada mzdy vyplácená při čerpání pracovního volna, které se žalobce žalobou domáhá. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda pro posouzení důvodnosti nároku zaměstnavatele na uhrazení nákladů spojených se zvyšováním (prohlubováním) kvalifikace lékaře je rozhodný právní stav existující ke dni uzavření stabilizační dohody, nebo zda tento právní stav může být ovlivňován pozdějšími změnami právní úpravy, které nastanou do dne porušení sjednaného závazku zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaná, která pracovala u žalobkyně od 2.10.2006 jako lékařka, uzavřela se žalobkyní dne 22.1.2007 „Kvalifikační dohodu o zvýšení kvalifikace“, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalované zvýšit si dosavadní kvalifikaci a „následnou atestaci v oboru neurologie“ ve „specializačním vzdělávání podle zákona č. 95/2004 Sb.“, a žalovaná se zavázala setrvat u zaměstnavatele po dobu 5 let od složení atestační zkoušky. V případě nesplnění tohoto závazku se zavázala nahradit zaměstnanci náklady spojené se zvýšením kvalifikace; splní-li svůj závazek setrvat u zaměstnavatele pouze zčásti, „povinnost nahradit náklady se poměrně sníží“. Jako jeden z druhů nákladů, které bude povinna v případě nesplnění závazku uhradit, byla dohodnuta „náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dny účasti zaměstnance při absolvování odborných akcí“. Žalovaná se zúčastnila kurzů a stáží s náhradou mzdy ve dnech 29.1.2007 až 9.2.2007, 1.2.2007 až 30.4.2007 (s náhradou mzdy až od 10.2.2007), 1.11.2007 až 30.11.2007 a od 2.5.2008 do 30.6.2008; atestační zkoušku složila dne 16.12.2008. Pracovní poměr ukončila dne 30.4.2012, „když vlivem dvou mateřských a rodičovských dovolených odpracovala u žalobkyně 18 měsíců“. Podle ustanovení § 234 odst. 1 zák. práce (i ve znění účinném ke dni uzavření kvalifikační dohody ze dne 22.1.2007, tedy do dne 31.7.2007, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních sl