21 Cdo 361/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 361/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 12. 2004 Spisová značka:21 Cdo 361/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.361.2003.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 2 písm. b) předpisu č. 236/1995Sb. § 4 odst. 2 písm. b) předpisu č. 236/1995Sb. § 1 odst. 2 písm. b) předpisu č. 308/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 361/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) JUDr. F. B., B) JUDr. J. H., C) Mgr. M. H., D) Ing. J. K., zastoupené advokátem, E) MVDr. R. N., zastoupeného advokátem, F) Ing. Z. R., G) Ing. A. R., H) Ing. P. S., CH) Ing. Z. S., zastoupeného advokátem a I) Ing. L. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, zastoupené advokátkou, o 55.200,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 30/2001, o dovolání žalobců A), B), C), D), E), CH), I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001 č.j. 17 Co 710/2001-83, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. června 2001 č.j. 8 C 30/2001-48 ve znění usnesení ze dne 25. června 2001 č.j. 8 C 30/2001-54 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobců F) a H) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto žalobcům) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali, aby žalovaná zaplatila každému z nich 55.200,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že vykonávají na základě ustanovení § 11 a § 12 zákona č. 166/1993 Sb. funkce členů Nejvyššího kontrolního úřadu a že, ačkoliv v druhém pololetí roku 1999 ke dni 30. listopadu splnili podmínky pro výplatu dalšího platu podle ustanovení § 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, v platném znění (tj. že ve druhém kalendářním pololetí roku 1999 skutečně vykonávali funkci alespoň 90 kalendářních dní a jejich výkon funkce neskončil přede dnem 30. listopadu), žalovaná jim výplatu tohoto platu dosud „neoprávněně zadržuje“. Zákonný nárok žalobců na další plat za druhé pololetí roku 1999 v požadované výši přitom „není zpochybněn“ ani vydáním zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, neboť tento zákon nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999 a nemohl proto zrušit již vzniklý nárok žalobců. Obvodní soud pro Prahu 7 [poté, co usnesením ze dne 15.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-38, 53 vyloučil žalobu zemřelého žalobce G) Ing. A. R. o 55.200,- Kč k samostatnému řízení] rozsudkem ze dne 15.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-48, ve znění opravného usnesení ze dne 25.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-54, žalobu žalobců A), B), C), D), E), F), H), CH), I) o uložení povinnosti žalované zaplatit každému z nich 55.200,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobci A), B), C), D), E), F), H), CH), I) jsou povinni zaplatit žalované, každý 2.405,60 Kč k rukám zástupkyně žalované. Vycházel ze zásady, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a že soulad zákona s ústavním zákonem je oprávněn posoudit pouze Ústavní soud. Protože však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 v případě zákona č. 308/1999 Sb. žádný rozpor s ústavním zákonem neshledal, a protože citovaný zákon, který nabyl účinnosti dnem 3.12.1999, ani nelze vůči žalobcům hodnotit jako retroaktivní (ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. je totiž třeba - na rozdíl od žalobců - vykládat tak, že „rozhodným obdobím, v němž nárok na další plat vzniká je celé kalendářní pololetí“, tj. za druhé pololetí kalendářního roku období od 1. července do 31. prosince), soud prvního stupně dovodil, že žalobcům další plat za druhé pololetí roku 1999 nenáleží. K odvolání žalobců A), B), C), D), E), F), CH), I) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.12.2001 č.j. 17 Co 710/2001-83 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o zamítnutí žalob žalobců A), B), C), D), E), F), CH), I)“ potvrdil, ve výroku o nákladech řízení „ve znění usnesení ze dne 25. června 2001“ změnil tento rozsudek tak, že „se žalované náhrada těchto nákladů nepřiznává“, a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. vznik nároku na další plat u představitelů státní moci, mezi něž patří žalobci, „je třeba vztahovat k uplynutí celého kalendářního pololetí, tedy ke dni 31.12.1999“, a teprve při jeho skončení (a nikoli, jak se domnívají žalobci, eventuelně již k 30.1istopadu) „lze posoudit, zda představitel splnil podmínky pro nárok na další plat“; za tohoto stavu proto zákon č. 308/1999 Sb., který nabyl účinnosti dnem 3.12.1999, podle kterého představitelům státní moci další plat za druhé pololetí roku 1999 nenáleží, „nepůsobí vůči žalobcům retroaktivně“. Námitku žalobců, že nález Ústavního soudu ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, publikovaný pod č. 321/2000 Sb., v němž byla posuzována ústavnost zákona č. 308/1999 Sb. ve vztahu k soudcům, „nelze na projednávanou věc aplikovat, protože jde o jiný obsah právního sporu“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že Ústavní soud zároveň „odkázal i na situaci představitelů státní moci, kteří se ocitli ve stejné situaci jako soudci“ a v této souvislosti „vyjádřil zásadu rovného postavení představitelů státní moci a soudců a neopodstatněnost zvýhodnění jedněch vůči druhým“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A), B), C), D), E), CH), I) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítali, že ve druhém pololetí roku 1999 ke dni 30. listopadu splnili obě podmínky uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. a každému z nich tak vznikl k tomuto datu nárok (subjektivní právo) na další plat za druhé pololetí roku 1999. Zákon č. 308/1999 Sb. toto „subjektivně nabyté právo“ žalobců nemohl zrušit, neboť nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999, a tudíž „jeho použití pro případ žalobců je retroaktivní a není tak respektován obecně uznávaný požadavek právního řádu - zákaz retroaktivity“. Zdůraznili, že nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 321/2000 Sb., o který soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí, i nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 233/1999 Sb., se zabývají toliko dalším platem soudců, kterým však subjektivní právo na něj před účinností zákona č. 308/1999 Sb. vůbec nevzniklo. Přestože z nálezu publikovaného pod č. 233/1999 Sb. podle názoru dovolatelů „lze jednoznačně dovodit, že subjektivní právo na další plat ve druhém pololetí roku 1999 vzniklo žalobcům uplynutím dne 30. listopadu“ (čemuž svědčí i skutečnost, že další plat byl vyplácen představitelům státní moci vždy v nejbližším výplatním termínu po splnění podmínek, tj. v prvním kalendářním pololetí v červnu a ve druhém kalendářním pololetí v prosinci příslušného roku), soudy obou stupňů „spojily právní účinky zákona č. 308/1999 Sb. s právní skutečností nastavší před jeho účinností a nerespektovaly tak zákaz retroaktivity“. Žalobci A), B), C), D), E), CH), I) navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací