21 Cdo 3628/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3628/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2013 Spisová značka:21 Cdo 3628/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3628.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Okamžité zrušení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 2, 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 § 244 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3628/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti žalované Celestica Czech Republic, s. r. o. v likvidaci se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 1466, IČO 25765817, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše č. 3201/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 59/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 23 Co 183/2011-124, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 C 59/2010-100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 10. 6. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením. Za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem považovala její „neomluvené absence na pracovišti od 3. 5. 2010 do dnešního dne, které i přes upozornění, které jí bylo zasláno dne 11. 5. 2010 do dnešního dne neomluvila“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy 20.105,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikovala. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žádného porušení pracovních povinností nedopustila, neboť „na pracoviště žalované se nedostavovala pro zavinění žalované spočívající v neplnění povinnosti ze smlouvy o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003 uzavřené spolu s pracovní smlouvou, na základě které se žalovaná zavázala v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy zajišťovat její dopravu autobusem na pracoviště“; okamžité zrušení pracovního poměru proto považuje za neplatné. Dopisem ze dne 11. 6. 2010 žalované oznámila, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že neměl povinnost zajišťovat žalobkyni autobusovou dopravu a že tedy nezavinil, že žalobkyně nedocházela bez omluvy do místa výkonu práce od 3. 5. 2010 do 10. 6. 2010. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 C 59/2010-100, žalobu o určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a o zaplacení částky 20.105,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.180,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Dospěl k závěru, že žalobkyně dlouhodobou neomluvenou absencí porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že byly naplněny důvody rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 zákoníku práce; za nedůvodný považoval i nárok žalobkyně na náhradu mzdy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (podáním ze dne 15. 2. 2011) vzala žalobu zčásti – ohledně zaplacení částky 20.105,- Kč s úrokem z prodlení – zpět, Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. 3. 2011, č. j. 23 C 59/2010-106, řízení v této části zastavil a rozhodl, že „výrok II. rozsudku vyhlášeného dne 27. 1. 2011 v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 23 C 59/2010 se ruší“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 23 Co 183/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak jej „ve výroku I.“, tj. ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 2010, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 9.720,- Kč „do rukou zástupce žalované“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „z ničeho, tedy ani z dohody o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003 či náborové inzerce žalované na internetu, nelze dovodit vymahatelný závazek žalované, že bude za všech okolností pro žalobkyni zajišťovat autobusovou dopravu z místa bydliště na pracoviště“. I když žalovaná tuto službu nabízela a až do konce dubna 2010 i poskytovala, neznamená to, že by byla povinna ji zajišťovat. Ve vztahu k dohodě o srážkách ze mzdy uzavřel, že „dohoda účastníků ze dne 18. 9. 2003 je pouhou dohodou o srážkách ze mzdy uzavřenou podle ustanovení § 246 zákona č. 65/1965 Sb. a od 1. 1. 2007 podléhající režimu ustanovení § 327 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, že „jejím předmětem je způsob úhrady žalobkyně za dopravu zajišťovanou žalovanou“ a že „žádný konkrétní závazek žalované neobsahuje“; žalobkyně netvrdila a ani z ničeho jiného nevyplynulo, že mezi účastníky existovala nějaká jiná dvoustranná smlouva, ve které by se žalovaná výslovně zavázala k zajišťování dopravy žalobkyně, a povinnost žalované k zajišťování dopravy zaměstnanců z bydliště na pracoviště a zpět není zakotvena ani v kolektivní smlouvě nebo nějakém vnitřním předpisu. Protože žalovaná nebyla povinna dopravu pro žalobkyni zajišťovat, byla oprávněna tento benefit jednostranně zrušit, o čemž zaměstnance, jichž se to týkalo, s předstihem informovala; za těchto okolností „bylo ukončení pracovního poměru logickým vyústěním více než měsíc trvající neomluvené absence žalobkyně“. Odvolací soud proto dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že byl naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že „se vypořádal špatně s otázkou, zda z jednání, které učinila se žalovanou v době uzavírání pracovního poměru, vyplynul závazek žalované zajišťovat jí do zaměstnání dopravu z místa bydliště na pracoviště a zpět“, a připomíná, že „od samého počátku tvrdila, že pracovní poměr u žalované navázala právě proto, že v době uzavírání pracovního poměru žalovaná nejen dopravu zaměstnancům na pracoviště zajišťovala, ale i z náborových dokumentů pracovníky na svá pracoviště sháněla“. Žalobkyně – jak výslovně v dovolání uvádí – až do jednání před odvolacím soudem „vždy tvrdila, že dohoda o srážkách ze mzdy a pracovní smlouva tvoří jeden nedílný celek jedné smlouvy sepsané na dvou listinách“; na tomto svém tvrzení u odvolacího řízení nesetrvávala, nicméně tvrdila, že „oprávněnost jejího nároku by byla dána i v případě, že by tyto dvě listiny byly posuzovány jako listiny dvě, obsahující dvě samostatné smlouvy mezi sebou pouze navzájem související“. Nad rámec toho, co dosud tvrdila, v dovolání uvádí, že dohoda o zajišťování dopravy zaměstnance na pracoviště zaměstnavatele nemusí být uzavírána vůbec písemně a dovozuje, že „z popisu událostí, skutečnosti, po jak dlouhou dobu žalovaná zcela jednoznačně všem pracovníkům z míst vzdálených od svého pracoviště zajišťovala autobusovou dopravu zcela jednoznačně vyplývá, že ať již tomu bylo tak či onak, takováto dohoda mezi žalovanou a jejími pracovníky a v neposlední řadě mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena byla“. Nadále je však přesvědčena, že ze samotné písemné dohody o srážkách ze mzdy, která nebyla zrušena ani od ní nebylo platně odstoupeno, ze souvislostí, za kterých byla uzavírána, i z náborových prostředků, které žalovaná při získání nových pracovníků do svých provozů používala v době, kdy s nimi pracovní poměr uzavřela, jednoznačně vyplývá povinnost žalované poskytovat žalobkyni dopravu na pracoviště; poukazuje na to, že v samotné dohodě o srážkách ze mzdy je výslovně uvedeno, že „zaměstnavatel zajišťuje pro zaměstnance autobusovou dopravu z místa jeho bydliště na pracoviště a zpět“. Podle názoru žalobkyně její absence na pracovišti byla způsobena porušením závazků žalované vůči ní - odmítnutím dopravu na pracoviště zajišťovat. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České repub