21 Cdo 3628/2011 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3628/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti žalované Celestica Czech Republic, s. r. o. v likvidaci se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 1466, IČO 25765817, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše č. 3201/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 59/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 23 Co 183/2011-124, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 C 59/2010-100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 10. 6. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením. Za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem považovala její „neomluvené absence na pracovišti od 3. 5. 2010 do dnešního dne, které i přes upozornění, které jí bylo zasláno dne 11. 5. 2010 do dnešního dne neomluvila“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy 20.105,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikovala. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žádného porušení pracovních povinností nedopustila, neboť „na pracoviště žalované se nedostavovala pro zavinění žalované spočívající v neplnění povinnosti ze smlouvy o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003 uzavřené spolu s pracovní smlouvou, na základě které se žalovaná zavázala v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy zajišťovat její dopravu autobusem na pracoviště“; okamžité zrušení pracovního poměru proto považuje za neplatné. Dopisem ze dne 11. 6. 2010 žalované oznámila, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že neměl povinnost zajišťovat žalobkyni autobusovou dopravu a že tedy nezavinil, že žalobkyně nedocházela bez omluvy do místa výkonu práce od 3. 5. 2010 do 10. 6. 2010. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 C 59/2010-100, žalobu o určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a o zaplacení částky 20.105,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.180,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Dospěl k závěru, že žalobkyně dlouhodobou neomluvenou absencí porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že byly naplněny důvody rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 zákoníku práce; za nedůvodný považoval i nárok žalobkyně na náhradu mzdy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (podáním ze dne 15. 2. 2011) vzala žalobu zčásti – ohledně zaplacení částky 20.105,- Kč s úrokem z prodlení – zpět, Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. 3. 2011, č. j. 23 C 59/2010-106, řízení v této části zastavil a rozhodl, že „výrok II. rozsudku vyhlášeného dne 27. 1. 2011 v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 23 C 59/2010 se ruší“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 23 Co 183/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak jej „ve výroku I.“, tj. ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 2010, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 9.720,- Kč „do rukou zástupce žalované“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „z ničeho, tedy ani z dohody o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003 či náborové inzerce žalované na internetu, nelze dovodit vymahatelný závazek žalované, že bude za všech okolností pro žalobkyni zajišťovat autobusovou dopravu z místa bydliště na pracoviště“. I když žalovaná tuto službu nabízela a až do konce dubna 2010 i poskytovala, neznamená to, že by byla povinna ji zajišťovat. Ve vztahu k dohodě o srážkách ze mzdy uzavřel, že „dohoda účastníků ze dne 18. 9. 2003 je pouhou dohodou o srážkách ze mzdy uzavřenou podle ustanovení § 246 zákona č. 65/1965 Sb. a od 1. 1. 2007 podléhající režimu ustanovení § 327 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, že „jejím předmětem je způsob úhrady žalobkyně za dopravu zajišťovanou žalovanou“ a že „žádný konkrétní závazek žalované neobsahuje“; žalobkyně netvrdila a ani z ničeho jiného nevyplynulo, že mezi účastníky existovala nějaká jiná dvoustranná smlouva, ve které by se žalovaná výslovně zavázala k zajišťování dopravy žalobkyně, a povinnost žalované k zajišťování dopravy zaměstnanců z bydliště na pracoviště a zpět není zakotvena ani v kolektivní smlouvě nebo nějakém vnitřním předpisu. Protože žalovaná nebyla povinna dopravu pro žalobkyni zajišťovat, byla oprávněna tento benefit jednostranně zrušit, o čemž zaměstnance, jichž se to týkalo, s předstihem informovala; za těchto okolností „bylo ukončení pracovního poměru logickým vyústěním více než měsíc trvající neomluvené absence žalobkyně“. Odvolací soud proto dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že byl naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že „se vypořádal špatně s otázkou, zda z jednání, které učinila se žalovanou v době uzavírání pracovního poměru, vyplynul závazek žalované zajišťovat jí do zaměstnání dopravu z místa bydliště na pracoviště a zpět“, a připomíná, že „od samého počátku tvrdila, že pracovní poměr u žalované navázala právě proto, že v době uzavírání pracovního poměru žalovaná nejen dopravu zaměstnancům na pracoviště zajišťovala, ale i z náborových dokumentů pracovníky na svá pracoviště sháněla“. Žalobkyně – jak výslovně v dovolání uvádí – až do jednání před odvolacím soudem „vždy tvrdila, že dohoda o srážkách ze mzdy a pracovní smlouva tvoří jeden nedílný celek jedné smlouvy sepsané na dvou listinách“; na tomto svém tvrzení u odvolacího řízení nesetrvávala, nicméně tvrdila, že „oprávněnost jejího nároku by byla dána i v případě, že by tyto dvě listiny byly posuzovány jako listiny dvě, obsahující dvě samostatné smlouvy mezi sebou pouze navzájem související“. Nad rámec toho, co dosud tvrdila, v dovolání uvádí, že dohoda o zajišťování dopravy zaměstnance na pracoviště zaměstnavatele nemusí být uzavírána vůbec písemně a dovozuje, že „z popisu událostí, skutečnosti, po jak dlouhou dobu žalovaná zcela jednoznačně všem pracovníkům z míst vzdálených od svého pracoviště zajišťovala autobusovou dopravu zcela jednoznačně vyplývá, že ať již tomu bylo tak či onak, takováto dohoda mezi žalovanou a jejími pracovníky a v neposlední řadě mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena byla“. Nadále je však přesvědčena, že ze samotné písemné dohody o srážkách ze mzdy, která nebyla zrušena ani od ní nebylo platně odstoupeno, ze souvislostí, za kterých byla uzavírána, i z náborových prostředků, které žalovaná při získání nových pracovníků do svých provozů používala v době, kdy s nimi pracovní poměr uzavřela, jednoznačně vyplývá povinnost žalované poskytovat žalobkyni dopravu na pracoviště; poukazuje na to, že v samotné dohodě o srážkách ze mzdy je výslovně uvedeno, že „zaměstnavatel zajišťuje pro zaměstnance autobusovou dopravu z místa jeho bydliště na pracoviště a zpět“. Podle názoru žalobkyně její absence na pracovišti byla způsobena porušením závazků žalované vůči ní - odmítnutím dopravu na pracoviště zajišťovat. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. [otázku vzniku a výkladu projevu vůle (smlouvy) odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou], přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k