21 Cdo 363/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 363/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2002 Spisová značka:21 Cdo 363/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.363.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 2/1991Sb. § 16 odst. 1 předpisu č. 2/1991Sb. § 26 odst. 1 předpisu č. 2/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 363/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. I. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Speciální školy a Učiliště se sídlem v K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 177/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. února 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. června 2001, č.j. 16 C 177/98-78, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. února 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21.června 2001, č.j. 16 C 177/98-78, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 14. 9. 1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně ve dnech od 28. 8. 1998 do 11. 9. 1998 odmítla konat přímou vyučovací činnost stanovenou pedagogickým pracovníkům v příloze nařízení vlády č. 68/1997 Sb. a další práce, které vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy na školách a školských zařízeních, a že neuposlechla nařízení ředitele školy z 27. 8. 1998 k nástupu na pracoviště a plnění pracovních úkolů vyplývajících z pracovní smlouvy. Ve výpovědi dále uvedl, že „neplnění pracovních povinností nelze ospravedlňovat stávkou, neboť ta vzhledem k ustanovení Hlavy čtvrté Čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neslouží k ochraně hospodářských, sociálních a kulturních práv“, a že „stávkou nelze vymáhat, kdo bude nebo nebude ředitelem školy, neboť jeho jmenování a odvolání je upraveno zvláštními zákonnými předpisy“. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998 je neplatná a že pracovní poměr trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedená výpověď je nekonkrétní (není v ní uvedeno, „jaké úkoly odmítla plnit a jaká opatření bylo nutno přijmout“) a že je navíc účelová; tvrdí, že na pracovišti byla, účastnila se však stávky, a že žalovaný, ačkoliv nesouhlasil s jednáním žalobkyně jako účastníka stávkové pohotovosti a následně stávky, nepodal „žalobu proti stávce jako neoprávněné“. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 4. 1999, č. j. 16 C 177/98-26, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dne 14. 9. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel z toho, že dopis žalovaného ze dne 14. 9. 1998 splňuje formální náležitosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, neboť je v něm „dostatečně vylíčeno, kdy a jakého jednání se žalobkyně dopustila, porušení jakých povinností je v tomto jednání spatřováno a jaký zákonný důvod výpovědi je z toho vyvozován“, a ze zjištění, že žalobkyně se zúčastnila stávky vyhlášené odborovou organizací pracovníků žalovaného ve dnech 28. 8. 1998 až 17. 9. 1998 a že v těchto dnech nevykonávala pracovní činnost podle pracovní smlouvy. Soud prvního stupně, zabývaje se dále „zkoumáním dopadů vyhlášení stávky na posuzování neplnění pracovních povinností zaměstnanci“, s odkazem na Listinu základních práv a svobod (Čl. 27 odst. 4) aplikoval zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a dovodil, že stávka, která byla vyhlášena nikoliv v souvislosti s vyjednáváním o kolektivní smlouvě, ale jako výraz nesouhlasu s odvoláním ředitelky žalovaného a na její podporu, „se jeví“ jako nezákonná. Protože se však žalovaný u příslušného krajského soudu (§ 9 odst. 2 písm. f) o.s.ř., § 21 zákona č. 2/1991 Sb.) nedomáhal rozhodnutí o nezákonnosti stávky, nelze podle názoru soudu prvního stupně v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru otázku zákonnosti stávky řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Proto soud prvního stupně posoudil účast žalobkyně ve stávce jako omluvenou nepřítomnost v zaměstnání a uzavřel, že neplnění pracovních povinností žalobkyní během stávky nelze považovat za hrubé porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem výpovědi z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 1999, č. j. 24 Co 516/99-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že po skutkové stránce neposuzoval opodstatněnost důvodů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998, jakož i nesprávnost jeho závěru, že „při neexistenci právní úpravy stávky nesplňující charakter takovéto stávky je namístě použití zákona č. 2/1991 Sb.“, a že „o určení nezákonnosti stávky měl žalovaný podat návrh u příslušného krajského soudu“. I když rovněž dovodil, že stávka, které se žalobkyně zúčastnila, nebyla stávkou ve smyslu zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, zdůraznil, že v České republice upravují stávku i další právní předpisy a mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněný „ve vyhl. č. 120/1976 Sb.“, Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, uveřejněná ve „vyhl. č. 489/1990 Sb.“, a Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat, uveřejněná ve „vyhl. č. 470/1990 Sb.“). Vzhledem k tomu, že důvodem posuzované výpovědi z pracovního poměru nebyla účast žalobkyně ve stávce, ale neplnění pracovních povinností v době stávky, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se zabýval oprávněností tvrzení, že žalobkyně ve výpovědi uvedených dnech odmítla konat přímou vyučovací činnost a další práce, a aby po doplnění dokazování v naznačeném směru zvážil, zda tímto způsobem závažně porušila pracovní kázeň, jak předpokládá ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobkyně odůvodňuje svou nečinnost na pracovišti účastí na stávce, uložil dále soudu prvního stupně, aby předběžně posoudil, zda se jednalo o stávku přípustnou (podle ústavního práva, případně citovaných mezinárodních norem), jaké byly její cíle, a aby se zabýval i tím, jaká jednání stávce předcházela, jak byla stávka vyhlášena, jaká jednání mezi stávkujícími a zaměstnavatelem proběhla, zda a jaké byly vytvořeny podmínky pro zmírnění dopadu stávky na společnost a jaký dopad stávka způsobila. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. 6. 2001, č.j. 16 C 177/98-78, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 7.450,- Kč „na účet právního zástupce žalovaného“. Poté, co dokazování doplnil a co se ve smyslu pokynů odvolacího soudu zabýval zkoumáním okolností a dopadů vyhlášení stávky a posouzením, zda se nejednalo o stávku nezákonnou, či zda nebyly nezákonné některé její důsledky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stávka, které se žalobkyně v době od 27. 8. do 17. 9. 1998 účastnila, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců žalovaného, ale stávkou za prosazení personálních požadavků, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu citovaných právních předpisů a mezinárodních smluv, a že účastí v takové stávce nelze omlouvat neplnění pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy. Dovodil proto, že žalobkyně se odmítáním plnění pracovních povinností uvedených ve výpovědi z pracovního poměru dopustila porušení pracovní kázně a že výpověď, kterou jí žalovaný podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dal, je platná. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, rozsud