21 Cdo 3731/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3731/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2024 Spisová značka:21 Cdo 3731/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.3731.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 5. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.07.2024I.ÚS 1995/24 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost9. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3731/2023-175 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, proti žalované Střední průmyslové škole chemické se sídlem v Pardubicích, Poděbradská č. 94, IČO 48161179, zastoupené JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 265/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2023, č. j. 23 Co 105/2023-140, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Koska, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 6. 2023, č. j. 23 Co 105/2023-140, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, kterou dovolatel předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou, a to zda „zaměstnavatel, resp. vedoucí zaměstnanec, je oprávněn uložit (podřízeným) zaměstnancům pokyn ke splnění povinnosti, která pro zaměstnance nevyplývá ze zákona či z jiného právního předpisu a pokud ano, tak za jakých podmínek“, byla v kontextu rozhodném pro právní posouzení v této věci v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že předložená otázka míří na rozhodnutí ředitele žalované č. 70/2020 ze dne 15. 9. 2020, kterým v období, kdy trvala pandemie Covid-19, nařídil pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům zakrývat si dýchací cesty – ústa a nos – rouškami nebo jiným vhodným způsobem ve vnitřních prostorách školy při osobním jednání s jinými osobami (viz bod 28 napadeného rozhodnutí). Odvolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je třeba považovat za pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance podle § 101 odst. 1 ve spojení s § 349 odst. 2 zákoníku práce (nikoliv za vnitřní předpis podle § 305 odst. 1 zákoníku práce) a že vydání takového pokynu právní předpisy nezakazují; současně odmítl námitku žalobce, že tento pokyn byl nezákonný, neboť vycházel z opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, která byla následně zrušena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, přijal závěr, že z obsahu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví (v dané věci se jednalo o mimořádné opatření ze dne 17. 9. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN, ze dne 12. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-36/MIN/KAN, a ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, která všem osobám zakazovala pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest ve všech vnitřních prostorech staveb a z nichž posledně uvedené bylo ke dni 21. 11. 2020 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 18 A 59/2020-247, z důvodu nedostatků v jeho odůvodnění) nevyplývá, že by nějaké oprávnění (resp. povinnost) – ve smyslu kontroly a vyžadování dodržování povinností v mimořádných opatřeních stanovených – bylo přímo dáno (resp. povinnost uložena) zaměstnavateli ve vztahu ke svým zaměstnancům, a že by tedy bezprostředně zasáhlo do individuálních pracovněprávních vztahů. Následně uzavřel, že takové oprávnění (resp. povinnost) nelze dovodit ani ze znění zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), podle něhož byla mimořádná opatření vydána [srov. ustanovení § 94a odst. 2, § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví], ani z příslušných ustanovení zákoníku práce (srov. ustanovení § 101 a násl. zákoníku práce). Není však vyloučeno, aby zaměstnavatel rozsah povinností vyplývajících z mimořádných opatření vtělil do interního předpisu a povinnosti vyplývající z mimořádného opatření se staly součástí interních pravidel, upravujících bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, a též nelze vyloučit, aby takový pokyn (k dodržování povinností vyplývajících z mimořádného opatření) byl součástí individuálního pokynu nadřízeného zaměstnance – srov. ustanovení § 349 odst. 2 zákoníku práce – uděleného za účelem zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci; dodržení takového pokynu je zaměstnanec oprávněn odmítnout pouze v případě jeho rozporu s právním předpisem. Je mimo pochybnost, že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 písm. a) zákoníku práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který je k tomu oprávněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1968, sp. zn. 6 Cz 18/68, uveřejněné pod č. 80/1968 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015). Jen tehdy, je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2018); za pokyn vydaný v rozporu s právním předpisem je nutno považovat i pokyn, jehož splnění by mohlo vést k poškození nebo bezprostřednímu ohrožení zdraví zaměstnance (srov. ustanovení § 106 odst. 2 zákoníku práce). Právní posouzení odvolacího soudu je tak v souladu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022. Pouze na okraj (nad rámec formulovaných dovolacích důvodů) lze poznamenat, že poukazuje-li dovolatel na to, že jím označená mimořádná opatření obecné povahy byla Nejvyšším správním soudem shledána za rozporná se zákonem, přehlíží, že Nejvyšší správní soud rozhodoval za stavu, kdy již napadená opatření byla zrušena a nahrazena novým, a jeho rozhodnutí již fakticky nemohla změnit povinnosti, které na navrhovatele a další adresáty opatření dopadaly (srov. bod 78 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 7 Ao 6/2021, a bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 10 Ao 12/2021). Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem předložená „otázka hodnocení porušení povinnosti zaměstnance“ (označená číslem 3), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2018, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015, podle nichž je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Dovolatel v této souvislosti argumentuje, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce několikrát žalovaného upozornil na to, že není schopen celodenně či dlouhodobě vykonávat svou práci se zakrytím svých dýchacích cest (respirátorem)“, a navrhl žalované, jak řešit výkon jeho práce s jeho zdravotním omezením, a nemohl se proto podle jeho mínění dopustit porušení svých povinností, když odmítl výkon práce za současného zakrytí dýchacích cest respirátorem. Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, vyložil, že za pokyn vydaný v rozporu s právním předpisem je nutno považovat i pokyn, jehož splnění by mohlo vést k poškození nebo bezpr