21 Cdo 38/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 38/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2007 Spisová značka:21 Cdo 38/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.38.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 38/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v P., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 131/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2006 č. j. 49 Co 180/2003-184, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná nahradila škodu, jež mu vznikla následkem pracovního úrazu ze dne 1. 11. 1978, který utrpěl jako žák Základní školy ve S. o přestávce mezi vyučovacími hodinami. Žalobu proti Š. úřadu ve Ž. S. a České republice - Okresnímu úřadu ve Ž. S. podanou dne 22. 9. 1999 odůvodnil zejména tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 4 C 588/83 a sp. zn. 4 C 230/85 bylo rozhodnuto, že odpovědnost za jeho úraz nese Okresní národní výbor ve Ž. S.. Na náhradě škody požadoval zejména odškodnění bolesti ve výši 1.260,- Kč, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 4.891,20 Kč a náhradu škody na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 1997 do 31. 10. 2001 ve výši 149.019,37 Kč spolu s úroky z prodlení, které vyčíslil. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (poté, co v důsledku zpětvzetí žaloby proti Š. úřadu ve Ž. S. usnesením ze dne 27. 3. 2003 č. j. 8 C 131/99-148 řízení proti tomuto žalovanému zastavil), rozsudkem ze dne 1. 4. 2003, č. j. 131/99-152 rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněný“ a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vyšel z toho, že pro zjištění odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci jeho úrazem z roku 1978 je třeba na základě ustanovení § 43 odst. 2 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. dovodit (i vzhledem k rozsudkům Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ve věcech sp. zn. 4 C 588/83 a sp. zn. 4 C 230/85), že za úraz žalobce způsobený mu v souvislosti s vyučováním v roce 1978 odpovídal Okresní národní výbor ve Ž. S. „po celou dobu své existence“. Po zrušení okresních národních výborů zákonem č. 425/1990 Sb. přešla podle § 20 odst. 1 cit. zákona práva a závazky, které měly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní národní výbory, na okresní úřady. Protože žádný zvláštní zákon jinou úpravu neobsahoval, přešla odpovědnost za úraz žalobce z roku 1978 na nově vzniklý Okresní úřad ve Ž. S.. Zákonem č. 564/1990 Sb. byly rovněž zřízeny školské úřady jako rozpočtové organizace, protože však z žádného dokladu nevyplývá, že by došlo k převodu závazku Okresního úřadu ve Ž. S., vyplývajícího z jeho odpovědnosti za úraz žalobce, na nově vzniklý Š. úřad ve Ž. S. nebo na O. S. (která se později - od 1.1.1996 -  stala zřizovatelem Z. š. ve S.), lze podle názoru soudu prvního stupně „dovodit, že Okresní úřad ve Ž. S. nesl po celou dobu své existence odpovědnost za úraz žalobce z roku 1978“. Poté, co okresní úřady byly čl. CXVII odst. 1 zákona č. 320/2002 od 1. 1. 2003 zrušeny je od tohoto data „v daném sporu i nadále pasivně legitimována Česká republika, kterou zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť předmětem sporu je závazek České republiky vzniklý z dosavadní činnosti Okresního úřadu ve Ž. S.“. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 č. j. 49 Co 180/2003-184 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 3.11.1978 (správně 1.11.1978), odvolací soud vycházel z toho, že projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.1982 a nařízení vlády č. 54/1975, kterým se zákoník práce prováděl, a proto nelze – jak žalovaná požaduje – „při posuzování otázky pasivní legitimace vyjít z právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce náhradu škody požaduje“. „Mezi účastníky není sporu o tom, že již v minulosti byla ve vztahu mezi účastníky závazně vyřešena otázka“, že za škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s jeho úrazem odpovídal Okresní národní výbor ve Ž. S., „po jehož zániku ke dni 24. 11. 1990 (srov. zákon č. 367/1990 Sb. o obcích) přešla odpovědnost podle § 20 odst. 1 zákona č. 425/1990 Sb. o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících na Okresní úřad ve Ž. S.“. Od 1. 1. 2001 pak předmětný závazek z odpovědnosti za škodu přešel na stát na základě zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizační složkou státu, i nadále však vykonávaly za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (srov. § 3 a § 52 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb.). Po zániku okresních úřadů od 1. 1. 2003 začal jednat za stát, který byl za škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s úrazem i nadále odpovědný, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. Část sto sedmnáctá, Čl. CXVIII, bod 1. a 14 zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů). Z těchto důvodů nelze podle názoru odvolacího soudu sdílet názor žalované, že závazek z odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci „po celou dobu přecházel v linii školství“. Úraz žalobce je sice třeba posuzovat jako úraz pracovní, nelze však vycházet z toho, že žalobce byl „pracovníkem“ okresního nebo později školského úřadu. Proto nemohl závazek z odpovědnosti za škodu přejít z Okresního úřadu Ž. S. na Š. úřad Ž. S. na základě bodu IV dohody o delimitaci ze dne 3. 5. 1991, neboť na základě ní byly delimitováni pouze „pracovníci“. Jestliže subjekty uzavírající dohodu o delimitaci „měly v úmyslu převést závazek z odpovědnosti za škodu z okresního úřadu na školský úřad, měly to výslovně uvést v delimitační dohodě, a pokud tak neučinily, zůstal subjektem, který byl povinen závazek žalobce uspokojit, Okresní úřad Ž. S., z něhož později závazek přešel na stát“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, protože „zejména s odkazem na opakované uplatňování nároku o náhradu škody z ublížení na zdraví žalobcem, které lze předpokládat i do budoucna, má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Podle názoru žalované je třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobce požaduje náhradu škody za období od 1. 7. 1997 do 31. 10. 2001, a podle právních předpisů platných v době vzniku této škody je třeba posuzovat i odpovědnost za uvedenou škodu. Podle ustanovení § 27 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. za škodu, která vznikla žákům základních škol při vyučování, nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá škola a nemá-li odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, odpovídá žákům zřizovatel školy. V období, za které měla vzniknout škoda, byla zřizovatelem Základní školy Sněžné zřízené zakládací listinou ze dne 11.12.1995 dnem 1.1.1996 O. S. Z uvedeného podle názoru dovolatele vyplývá, že nemá-li škola odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, má odpovědnost zřizovatel školy – O. S. Na podporu svého názoru dovolatelka zdůraznila, že ke dni účinnosti zákona č. 425/1990 Sb., tj. ke dni 24. 11. 1990, neexistoval „v předmětné záležitosti“ žádný závazek Okresního úřadu ve Ž. S. a nemohl tudíž na Okresní úřad ve Ž. S. přejít; i kdyby však takový závazek existoval, přešel by ke dni zrušení zákona o okresních úřadech na orgán kraje v přenesené působnosti. „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových není univerzálním právním nástupcem okresních úřadů a v žádném případě nemohl započít plnit úkoly spojené s odpovědností za takový závazek ve smyslu bodu 14 v části sto sedmnácté čl. CXVII zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů“. Podle názoru žalované se v daném případě jedná o vztah pracovněprávní; okresní úřad mohl plnit ke dni 31. 12. 2002 po dobu platnosti zákona o okresních úřadech některé úkoly zaměstnavatele vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, dnem zrušení okresních úřadů však veškerá práva a povinno