21 Cdo 3890/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3890/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 6. 2016 Spisová značka:21 Cdo 3890/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3890.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výživné Dotčené předpisy:čl. 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. čl. 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 9. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.9.2016I.ÚS 3093/16JUDr. David Uhlířodmítnuto20.3.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3890/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května č. 1050/66, proti žalované A. P., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100, o zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 14/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2015 č.j. 12 Co 416/2014-151, takto: I. Rozsudek krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto: Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. dubna 2014 č. j. 17 C 14/2011-99 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Markéty Vítové, advokátky se sídlem v Praze 4, 5. května č. 1050/66. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 24. 1. 2011 u Okresního soudu v Litoměřicích domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k žalované pro rozpor dalšího plnění této vyživovací povinnosti s dobrými mravy. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že již od rozvodu s matkou žalované (od roku 1996) věděl, že žalovaná není jeho biologickou dcerou a že se s žalovanou několik let nestýká, neboť žalovaná se k němu chová ,,společensky nepřijatelně“, neinformuje ho o svém studiu, nepovažuje ho za svého otce a přistupuje k němu pouze jako ke zdroji příjmů. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č.j. 17 C 14/2011-49 žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že žalovaná vůči němu jednala v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobce (ve věci samé) a k odvolání žalované (do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 4. 2013 č.j. 12 Co 671/2012-67 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, aniž by žalobce podle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu poučil o jeho povinnosti tvrzení a důkazní, že jeho rozsudek postrádá ,,elementární náležitosti odůvodnění“, a že při aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) neuvedl, pro jaké konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele neuložil žalobci povinnost hradit náklady řízení žalované. Okresní soud v Litoměřicích poté rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č.j. 17 C 14/2011-99 opětovně žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Po zhodnocení všech důkazů, došel soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že by se žalovaná vůči němu dopustila jednání v rozporu s dobrými mravy, které by odůvodňovalo nepřiznání výživného (ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině). Soud prvního stupně shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení (podle ustanovení § 150 o. s. ř.), neboť uložením této povinnosti by došlo ke snížení finančních prostředků, ze kterých je žalobce povinen poskytovat žalované výživné a žalovaná měla v řízení výhodnější postavení, neboť důkazní břemeno nesl žalobce. K odvolání žalobce (ve věci samé) a k odvolání žalované (do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č.j. 12 Co 416/2014-151 výrok o zamítnutí návrhu žalobce potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 38.901,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Naděždy Paškové a zároveň uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.651,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Naděždy Paškové. Odvolací soud se ve věci samé ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, zatímco ohledně nákladů řízení neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle ustanovení § 150 o. s. ř., a uložil proto žalobci, aby nahradil žalované náklady řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem podle zásady úspěchu ve věci, neboť předmětné řízení považoval za ,,běžné“ sporné řízení. Výši účelně vynaložených nákladů řízení posoudil odvolací soud s ohledem na to, že se nejednalo o obvyklé posuzování změny poměrů oproti poslednímu rozhodnutí o výživném, ale spor byl pouze o to, zda právo žalované vůči žalobci existuje, a proto považoval odvolací soud v posuzovaném případě za přiměřenou a situaci odpovídající tarifní hodnotu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Do výroků o nákladech řízení tohoto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud měl při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházet z ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu, podle nějž se tarifní hodnota stanoví jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, neboť předmětem řízení o žalobě na zrušení vyživovací povinnosti je opětující se plnění (nejde o určovací žalobu). Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, které se použije pouze v případě, kdy tarifní hodnotu plnění či věci nelze určit. Při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud dle žalované odchýlil od ,,převažující rozhodovací praxe soudů“ a od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ustavní soud ve svém rozhodnutí III. ÚS 3514/13 ze dne 22. 4. 2014 a rozhodnutí III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014 považoval za správný postup odvolacího soudu, který v řízení o zrušení vyživovací povinnosti stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu v souvislosti s institutem dobrých mravů, když takový postup nemá oporu ani v zákoně, ani ve faktických majetkových poměrech žalobce. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovozovala dovolatelka z toho, že jí byla odepřena náhrada nákladů řízení ve výši 122.694,- Kč. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I. b) napadeného rozhodnutí tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 140.420,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrok II. odvolacího soudu tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29.826,50 Kč do tří od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce považoval dovolání žalované za nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť ,,z hlediska merita věci“ jde o věc upravenou v části druhé občanského zákoníku, a proto platí, že není-li dovolání přípustné ve věci samé, nemůže být přípustné ani proti nákladovým výrokům. Odvolací soud se dle žalobce při stanovení náhrady nákladů řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů. V rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014 šlo o snížení výživného a z rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS 3514/13 ze dne 22. 4. 2014 nelze dovozovat, že v případě řízení o zrušení vyživovací povinnosti se aplikuje ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu, neboť Ústavní soud ústavní stížnost odmítl proto, že nepřipustil meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, nikoliv proto, že by se ztotožnil s právním názorem obecných soudů. Dále žalobce poukázal na to, že odvolací soud svým rozhodnutím navázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, když již ve svém dřívějším rozhodnutí