21 Cdo 4141/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4141/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2008 Spisová značka:21 Cdo 4141/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4141.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. § 46 odst. 3 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. § 75 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. § 27 odst. 1 písm. f) předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4141/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. r., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 320/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2007, č.j. 69 Co 60/2007-117, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 21.11.2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce „zaměstnavateli neoznámil dle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce výkon jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Č. r., ani ho o této skutečnosti do jejího zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003, neinformoval“. Žalobce se přitom „v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou Č., a.s., s níž měla firma S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Č. r.“. Článek, který žalobce pod hlavičkou „komentátor Č. r.“ publikoval v neprospěch společnosti Č. a.s. v Hospodářských novinách dne 29.10.2003, „vyvolal vážné pochybnosti o nezávislosti a objektivitě zaměstnance Č. r. a zneužití jeho profesního působení ve prospěch komerční agentury“, neboť „komentář žalobce byl pochopen jako odplata“ za to, že společnost Č. a.s. zmíněnou smlouvu „údajně z úsporných důvodů“ vypověděla. To vše „je ještě více umocněno vědomím, že žalobce jako zaměstnanec Č. r. vystupoval v minulých letech v pořadech Č. r. ve prospěch Č. a.s.“, tudíž „jednal v rozporu s oprávněnými zájmy Č. r., protože nereprezentoval Č. r. v souladu s jeho posláním a prosazováním vlastních zájmů poškodil jeho pověst“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „žalovaným byla překročena“ prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, že žalovaný ve výpovědi „neuvádí, na kterou ze tří skutkových podstat uvedených v ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce odkazuje“, že z textu výpovědi „nelze bezpečně rozlišit, zda výpovědní důvod shledává v jednání žalobce či jeho motivaci“, že žalovaný „nepodává jediný argument, ba dokonce ani věcná tvrzení, pouze vlastní hodnocení“ a že tvrzení žalovaného „jsou nepravdivá“, neboť žalobce v průběhu pracovního poměru u žalovaného „jinou výdělečnou činnost nevykonával“. Při sjednávání pracovního poměru účastníků žalobce „výslovně“ informoval žalovaného o tom, že ještě před uzavřením tohoto pracovního poměru se v roce 1999 stal společníkem a jedním z jednatelů společnosti S. N.-B., s.r.o., avšak že - ačkoli to po něm žalovaný nevyžadoval - „na funkci jednatele rezignoval a sjednal převod svého společenského (správně obchodního) podílu“. Informoval žalovaného i o tom, že jmenovaná společnost uzavřela s vedením Jaderné elektrárny Temelín poradenskou smlouvu pro oblast česko-rakouských a česko-německých vztahů. Žalovaný „vzal obé na vědomí s tím, že činnost žalobce byla navíc v té době organizována způsobem, který znemožňoval svévolný výběr obsahu komentářů a programů“. Protože žalobce po ukončení činnosti ve společnosti S. N.-B., s.r.o. „nevyvíjel dále žádnou iniciativu při rejstříkové agendě, což zcela ponechal nabyvateli svého společenského podílu, bere na vědomí, že patrně nedošlo ke změně v zápisu v obchodním rejstříku“. Prohlašuje však, že „napříště neměl žádný podíl na činnosti jmenované společnosti a z její činnosti žádný příjem“. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3.10.2006, č.j. 17 C 320/2003-82 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce vytčeným jednáním porušil ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, jestliže bez písemného souhlasu žalovaného „po celou dobu trvání pracovního poměru byl a dodnes stále je společníkem a jednatelem společnosti S. N.-B., s.r.o.“, jejíž „některé předměty činnosti, jako marketing, propagace, reklama, výroba audiovizuálních děl a vydavatelství či nakladatelství“, jsou shodné s činností žalovaného. Žalobce sice v tomto směru „opakovaně ubezpečil žalovaného“, a v průběhu řízení tvrdil, že z této společnosti vystoupil, soudu však za tím účelem nepředložil dostatečný důkaz, jímž „rozhodně není“ dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26.10.2000 o převedení obchodního podílu, který působí „velmi nevěrohodně“ a „ani zdaleka neodpovídá postupu, který pro takový případ stanoví obchodní zákoník“. Protože „to samé platí“ i o vzdání se funkce jednatele této společnosti, „je žalobce z tohoto pohledu dosud plnohodnotným společníkem a jednatelem této společnosti“, přičemž – jak zdůraznil - „je zcela nerozhodné, zda žalobce fakticky pro tuto společnost vykonává činnost či nikoliv“. Za této situace, jestliže společnost S. N.-B., s.r.o. „měla uzavřenou smlouvu na poradenskou činnosti se společností provádějící výstavbu Jaderné elektrárny Temelín a žalobce se současně jako redaktor Č. r. těmito skutečnosti zabýval“, lze v tom podle názoru soudu prvního stupně „nepochybně spatřovat souběh zájmů jak Č. r., tak i uvedené společnosti“. „Po zvážení všech těchto prokázaných skutečností“ uzavřel, že žalobce „porušil pracovní kázeň hrubým způsobem“, a že proto předmětná výpověď ze dne 21.11.2003, splňující rovněž všechny formální náležitosti, je platným právním úkonem. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2007, č.j. 69 Co 60/2007-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.400,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zabývaje se v první řadě tím, zda žalovaný ve výpovědi dostatečně jasně a srozumitelně vymezil její důvod, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že za stavu, kdy „žalobce sice oznámil žalovanému, že činnost ve společnosti S. N.-B., s.r.o. ukončil, ale protože se tak fakticky nikdy nestalo a naopak žalobce v činnosti v této společnosti pokračoval prokazatelně bez souhlasu žalovaného“, je zřejmé, že „bylo vůlí žalovaného dát žalobci právě z tohoto důvodu předmětnou výpověď“, o čemž „svědčí i odkaz žalovaného v této výpovědi na ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce“. Odvolací soud „se ztotožnil“ rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalobce neprokázal, že by zákonným způsobem ukončil své členství ve společnosti S. N.-B., s.r.o., že by převedl obchodní podíl na jiného, ani že by přestal být jednatelem této společnosti“; výslech svědkyně N. ani žalobcem předložený dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26.10.2000 tyto skutečnosti neprokazují, neboť „nesplňuje zákonem stanovené náležitosti pro ukončení výkonu funkce jednatele společnosti ani pro převod obchodního podílu“. Za této situace „lze tedy mít za to, že žalobce vykonával souběžně s pracovním poměrem u žalovaného funkci jednatele společnosti S. N.-B., s.r.o., pro což svědčí i současný výpis z obchodního rejstříku, v němž je žalobce stále veden jako jednatel uvedené společnosti“. Protože zmíněná společnost podle výpisu z obchodního rejstříku má se žalovaným „totožný předmět činnosti“ spočívající ve výrobě audiovizuálních děl, přičemž podle názoru odvolacího soudu „je nerozhodné, jaké byly cíle těchto činností obou subjektů, tedy za jakým účelem byly zhotovovány tak, jak se snažil namítat žalobce ve svém odvolání“, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce tím, že „nepřestal být jednatelem uvedené společnosti“, porušil pracovní kázeň, neboť „vykonával výdělečnou činnost, jak má na mysli ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce“. Námitku žalobce, že ze strany žalovaného nebyla dodržena lhůta pro dání výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, odmítl s odůvodněním, že „výkon činnosti prováděný v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zák. práce je obdo