21 Cdo 4275/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4275/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 11. 2010 Spisová značka:21 Cdo 4275/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4275.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Překážky v práci Dotčené předpisy:§ 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 127 předpisu č. 65/1965Sb. § 23 předpisu č. 108/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4275/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Jaromírem Harvánkem, advokátem se sídlem v Brně, Borová č. 1, proti žalovanému Vysokému učení technickému v Brně se sídlem v Brně, Antonínská č. 548/1, IČO 00216305, zastoupenému JUDr. Milošem Hejmalou, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. č. 4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 131/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2009 č.j. 15 Co 288/2007-87, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaromíra Harvánka, advokáta se sídlem v Brně, Borová č. 1. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 3.2.2005 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že poté, co v pátek dne 12.11.2004 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně, „který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“ o tom, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 2.9.1998 je neplatná, a tudíž pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, žalobce od pondělí dne 15.11.2004 „nenastoupil do zaměstnání“. Přestože byl žalobce „do dnešního dne 3x vyzván (dopisy ze dne 3.11.2004, 3.12.2004 a 6.1.2005)“, aby se dostavil zaměstnání, a současně v posledních dvou dopisech „byl upozorněn na to, že jeho nepřítomnost v zaměstnání lze považovat za neomluvenou nepřítomnost“, na výzvy žalovaného „nereagoval a dobu své nepřítomnosti žádným způsobem neomluvil“. Proto byla nepřítomnost žalobce na pracovišti „hodnocena v dohodě s příslušným odborovým orgánem jako neomluvené zameškání práce“, přičemž „jde o dlouhodobou neomluvenou absenci v zaměstnání“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný učinil předmětný zrušovací projev vůle „v pracovní neschopnosti žalobce, v době, kdy bojoval o život a byl ve velmi tíživé životní situaci“. Žalobce podle jeho názoru vytčeným jednáním „pracovní kázeň v žádném případě neporušil“, neboť „organizace velmi dobře věděla je nemocen, zjišťovala si podrobnosti o pracovní neschopnosti i na ČSSZ a požadovala přehled pobíraného důchodu“ a žalobce „také zaměstnaneckému oddělení sdělil, že je od 16.11.2004 v pracovní nepochopnosti“. Dopisem ze dne 1.3.2005 žalobce sdělil žalovanému, že okamžité zrušení pracovního poměru shledává neplatným a trvá na dalším zaměstnávání, a dalším dopisem ze 11.9.2006 sdělil žalovanému, že ke dni 18.9.2006 byla jeho pracovní neschopnost ukončena, a bezvýsledně žádal o dořešení pracovněprávních vztahů. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.4.2007 č.j. 49 C 131/2005-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.664,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Hejmaly. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 2.9.1998 žalovaný „celkem 3x vyzval žalobce k nástupu do zaměstnání“, a to dopisy ze dne 3.11.2004, 3.12.2004 a 6.1.2005, které žalobce převzal dne 10.11.2004, 21.12.2004 a 25.1.2005, avšak že žalobce přes uvedené výzvy do zaměstnání nenastoupil. I když na straně jedné „bylo prokázáno, že žalobce dlouhodobě marodil“ (od 16.11.2004 do 18.9.2006 byl v pracovní neschopnosti), a tudíž „se nemohl dopustit neomluvené absence, tak jak o ní rozhodl žalovaný“, na straně druhé „bylo prokázáno, že žalobce žalovanému tuto skutečnost nesdělil a neoznámil“. Žalobce tak podle názoru soudu prvního stupně nesplnil svou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (tj. bez zbytečného průtahu informovat zaměstnavatele o překážce v práci), jestliže v daném případě od 16.11.2004 do 3.2.2005, kdy žalovaný rozhodoval o okamžitém zrušení pracovního poměru, „ani osobně, ani dopisem nesdělil žalovanému, že je v pracovní neschopnosti a že tato pracovní neschopnost je důvodem překážky v práci, pro kterou žalobce nemohl pracovat“. Uvedené jednání žalobce soud prvního stupně posoudil jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které opravňovalo žalovaného okamžitě zrušit pracovní poměr, když při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně „přihlédl zejména k délce trvání překážky v práci, kdy žalobce tuto skutečnost žalovanému neoznámil celkem téměř 3 měsíce“, a k tomu, že „po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat ponechání žalobce v organizaci po dobu výpovědní lhůty, když žalobce neměl žádnou snahu žalovanému sdělit důvody své nepřítomnosti v práci, ani projednat s ním otázky trvání pracovního poměru, event. ukončení pracovního poměru“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.1.2009 č.j. 15 Co 288/2007-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Harvánka. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně o tom, že se žalobce jednáním vytčeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 3.2.2005 nedopustil neomluvené absence, neboť bylo prokázáno, že „po tvrzenou dobu, která mu je v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkána jako neomluvené zameškání práce, byl v pracovní neschopnosti“. Uvedená skutečnost vyplývá z „legitimace práce neschopného číslo S 9933642“, ze které „je patrno, že žalobce byl od 16.11.2004 v pracovní neschopnosti, když tato pracovní neschopnost trvala i celý kalendářní rok 2005“. Za tohoto stavu – jak odvolací soud zdůraznil – „na straně žalobce byla objektivní překážka v práci spočívající v pracovní neschopnosti“, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu „např. 6 Cz 27/81“ vyplývá, že „takovéto zameškání práce nelze považovat za neomluvenou absenci“ a že „zaviněné nesplnění povinností pracovníka při překážce v práci včas požádat zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna je jen porušením pracovní kázně, nemá však bez dalšího za následek vznik neomluvené absence zaměstnance“, neboť „rozhodující je existence překážky v práci a její trvání“. I když je tedy v projednávané věci namítáno, že žalobce řádně žalovanému neoznámil existenci překážky v práci na jeho straně, která mu bránila v práci (tedy existenci pracovní neschopnosti), nemůže se v tomto případě – jak odvolací soud dále uvedl - „jednat o neomluvenou absenci, nýbrž o porušení povinnosti oznámit existenci překážky v práci na straně zaměstnance spočívající v pracovní neschopnosti“. Vzhledem k tomu, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 3.2.2005 žalobci „nebylo vytknuto toto neoznámení existence překážky v práci, ale byl s ním okamžitě zrušen pracovní poměr z důvodu neomluvené absence (které se však z výše uvedených důvodů nemohl dopustit)“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že potvrzení o dočasní pracovní neschopnosti, které žalobce předložil až v průběhu tohoto řízení za účelem prokázání existence překážky v práci po dobu vytčené neomluvené absence, bylo lékařem vystaveno pro zaměstnavatele RECYDO ULEHLA s.r.o., u něhož byl žalobce v té době rovněž v pracovním poměru, a nikoliv pro žalovaného. Protože ve smyslu zákona č. 54/1956 Sb. je ošetřující lékař povinen rozhodnout o dočasné pracovní neschopnosti pro každé ze zaměstnání, z nichž je zaměstnanec pojištěn, pak podle názoru dovolatele „z právního hlediska“ byl žalobce práce neschopen „jen pro ta zaměstnání, pro která měl vystavenou neschopenku“. Jestliže tedy „neschopenka“ byla vystavena pouze pro výše zmíněného zaměstnavatele, „neměla a nemohla mít právní účinnost pro zaměstnání u žalovaného, i kdyby byla zaměstnavateli doručena“. Je