21 Cdo 4340/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4340/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2014 Spisová značka:21 Cdo 4340/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.4340.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Dovolání Odporovatelnost Poučovací povinnost soudu Směnečný a šekový platební rozkaz Směnky Splatnost pohledávky Vznik pohledávky Žaloba Dotčené předpisy:§ 42a odst. 1 obč. zák. § 42a odst. 2 obč. zák. § 42a odst. 3 obč. zák. § 42a odst. 4 obč. zák. § 118a o. s. ř. § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 2. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4340/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce RAVEN CZ a.s. se sídlem v Hradci Králové, Za Škodovkou č. 838, IČO 25884581, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí č. 125/16, proti žalovaným 1) Ing. M. Š. a 2) V. N. oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 224/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 26 Co 154/2014 - 79, takto: Rozsudek krajského soudu ze dne 21. května 2014, č. j. 26 Co 154/2014 - 79, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-západ dne 4. 11. 2013 domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná „darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 26. 7. 2011 (dále také jen „předmětná smlouva“), na základě které došlo k převodu vlastnického práva k budově č.p. 763, v obci V.P., způsob využití - rodinný dům, postavené na pozemku st.p.č. 360, pozemku p.č. 360 -zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. 190/124 - orná půda, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 625 pro obec V. P. a katastrální území K. u V. P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ (dále též jen „předmětné nemovitosti“), ve prospěch žalovaných“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2012, č. j. 47 Cm 273/2012 - 28, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, č. j. 47 Cm 273/2012 - 63, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2013, byla otci žalovaných, V. N. (dále též jen „dlužník“), jako směnečnému rukojmí uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2.397.647,- Kč spolu s úrokem 6 % p.a. z částky 2.397.647,- Kč od 24. 11. 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.992,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 221.512,- Kč, že však dne 26. 7. 2011 převedli manželé H. N., a dlužník na žalované darovací smlouvou předmětné nemovitosti, což mělo za následek, že žalobce nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, neboť dlužník nemá jiný hodnotný majetek, jehož postižením by mohla být pohledávka v plné výši uspokojena. Dovolává se odporovatelnosti tohoto právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku s tím, že žalovaní přijali dar „v době, kdy si museli být vědomi skutečnosti, že jejich otec byl zavázán ze směnky jako směnečný rukojmí“; první žalovaná byla dokonce v době vystavení směnky až do 1. 7. 2011 vedle dlužníka jednatelkou společnosti ALBA TRANS, s.r.o. (výstavce směnky), přičemž poukazuje na „celkovou výši dlužné částky a „zřejmý úmysl dlužníka zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky“. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 18 C 224/2013 - 55, určil, že předmětná smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 13.844,- Kč k rukám zástupce žalobce. Okresní soud na základě provedeného dokazování vyšel mj. ze zjištění, že předmětná darovací smlouva byla dne 26. 7. 2011 uzavřena mezi H. N. a V. N., jako dárci na straně jedné, a žalovanými jako obdarovanými na straně druhé, přičemž na základě této smlouvy došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do podílového spoluvlastnictví žalovaných tak, že každý z nich získal ideální polovinu (vklad vlastnického práva byl povolen ke dni 27. 7. 2011), že „existuje směnka vlastní jako krycí směnka k rámcové kupní smlouvě“, kdy se dlužník zaručil jako avalista za zaplacení této směnky společnosti ALBA TRANS, s.r.o. (dlužník byl jednatelem této společnosti), a že z obchodování mezi žalobcem a jmenovanou společností zůstaly žalobci neuhrazeny faktury vystavené 9. 9. 2011, 13. 9. 2011, 19. 9. 2011, 30. 9. 2011, 17. 10. 2011 a 31. 10. 2011. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro odporovatelnost předmětné smlouvy podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), byly splněny, neboť žalobce prokázal, že má za dlužníkem pohledávku, která je ke dni podání žaloby vykonatelná, uzavření předmětné smlouvy bylo úkonem učiněným in fraudem creditoris, tedy vedlo ke zkrácení věřitele, a dlužník „takto činil v úmyslu svého věřitele v jeho uspokojení zkrátit“. Podmínky aktivní i pasivní věcné legitimace měl okresní soud za splněné. Žalobce rovněž splnil povinnost tvrdit a prokázat, že úmysl zkrátit věřitele byl první žalované (která není v biologickém příbuzenském vztahu k dlužníkovi) znám, neboť jí jako jednatelce výstavce (zánik její funkce ve společnosti ALBA TRANS, s.r.o. byl v obchodním rejstříku zapsán až ke dni 1. 7. 2011, tj. jen několik málo dní před uzavřením darovací smlouvy) byla existence směnky „na značnou částku“ známa a věděla též, že V. N. starší je ze směnky zavázán jako avalista. Druhému žalovanému, který je synem V. N. staršího, a jde tak nepochybně o osoby blízké, se nepodařilo tvrdit a prokázat, že ani při vynaložení náležité péče nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit uspokojení svého věřitele. Soudu totiž předložil jediné vysvětlení, a to, že uzavření předmětné smlouvy bylo učiněno z důvodu, že matka žalovaných byla těžce nemocná a chtěla ještě před svou smrtí (zemřela dne 13. 8. 2011) zajistit majetkové vypořádání v rodině. Druhý žalovaný tedy náležitou pečlivost nevynaložil, neboť jinak by úmysl svého otce musel poznat už z toho důvodu, že „smlouva nebyla uzavřena pouze v jeho prospěch, ale též ve prospěch první žalované, které musel být dlužníkův úmysl znám“. Druhý žalovaný ostatně ani netvrdil, že by vyvinul náležitou pečlivost, při které by mohl rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit uspokojení žalobce. K námitce žalovaných, že pohledávka žalobce v době podpisu předmětné smlouvy neexistovala a že tak nelze hovořit o jejich úmyslu zkrátit věřitele, okresní soud konstatoval, že podle konstantní judikatury postačí, je-li pohledávka vymahatelná v době, kdy věřitel podává žalobu, resp. že pohledávka věřitele v době, kdy dlužník činí odporovatelné právní jednání, „ani nemusí existovat“. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 26 Co 154/2014 - 79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a současně uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 6.776,- Kč a na náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím částku 8.776,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že je dána pasivní i aktivní legitimace účastníků, nesouhlasil však s jeho závěrem o splnění podmínek ustanovení § 42a obč. zák. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že dlužník vystavil jako jednatel společnosti ALBA TRANS, s.r.o. s právem samostatného jednání „dne 25. 6. 2009 směnku vlastní se splatností dne 23. 11. 2011“ a podepsal ji jako aval. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 185/2013, dospěl k závěru, že nelze požadovat po žalovaných, aby prokazovali znalost úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (první žalovaná) a skutečnost, že takový úmysl nemohl ani při náležité pečlivosti poznat (druhý žalovaný), neboť „ke dni 26. 7. 2011 nebyla dlužníkem podepsaná směnka splatná“, a ke dni uzavření předmětné smlouvy tedy „dlužník neměl dluh ze směnky“. Ke dni uzavření předmětné smlouvy tak podle názoru odvolacího soudu žalovaným „nemohl být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele“ a nebyly tedy splněny předpoklady ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má z