21 Cdo 445/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 445/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 7. 2003 Spisová značka:21 Cdo 445/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.445.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 předpisu č. 28/1984Sb. § 12 odst. 1 předpisu č. 28/1984Sb. § 24 odst. 1 předpisu č. 28/1984Sb. § 277a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 445/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H&C, spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované M. P., o 34.973,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 232/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. února 2002 č.j. 9 C 232/2001-23 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2002 č.j. 14 Co 439/2002-37, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. února 2002 č.j. 9 C 232/2001-23 se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2002 č.j. 14 Co 439/2002-37 se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 34.973,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 26.11.1993 uzavřela s žalovanou pracovní smlouvu a dohodu o setrvání v pracovním poměru po dobu tří let po vyučení a následně dne 7.9.1995 „smlouvu o finančním zabezpečení výuky žáka v učebním obou keramik“, podle níž se žalobkyně zavázala vytvořit žalované podmínky pro praktickou výuku ve svých provozovnách, poskytovat jí hmotné zabezpečení podle vyhlášky č. 315/1991 Sb. a uhradit provozní náklady učiliště (SOU keramického v K. V.) na zabezpečení teoretické výuky podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 29/1984 Sb., a žalovaná se oproti tomu zavázala, že po vyučení uzavře s žalobkyní pracovní smlouvu se závazkem setrvání v pracovním poměru po dobu tří let. Protože žalovaná tento závazek nedodržela (její pracovní poměr založený po vyučení pracovní smlouvu ze dne 23.9.1996 skončil ke dni 2.12.1996 okamžitým zrušením ze strany žalobkyně), vznikla jí povinnost nahradit žalobkyni náklady za její vyučení, které (po odečtení již zaplacených 500,- Kč) činí 34.973,- Kč. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 19.2.2002 č.j. 9 C 232/2001-23 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy mezi účastníky byla dne 26.11.1993 platně uzavřena dohoda o setrvání v pracovním poměru podle ustanovení § 227a zák. práce (která „i po změně zákoníku práce zůstává v platnosti“), pak nesplnění závazku žalované odpracovat u žalobkyně tři roky, „nemůže být důvodem toho, aby po ní žalobkyně požadovala náklady za vyučení“, protože povinnost k úhradě nákladů mohla vzniknout pouze dalšímu subjektu, se kterým žalovaná v době, po kterou se zavázala setrvat v pracovním poměru, uzavřela pracovní nebo služební poměr nebo členský poměr v družstvu. Zavázala-li se přesto žalovaná smlouvou ze dne 7.9.1995 náklady za vyučení žalobkyni nahradit, je podle názoru soudu prvního stupně tato smlouva absolutně neplatná, neboť je v rozporu s čl. 33 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají občané právo na bezplatné vzdělání, i s ustanovením § 24 školského zákona a vyhláškou č. 315/1991 Sb., zajišťujícími žákům středních odborných učilišť bezplatné vzdělání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.10.2002 č.j. 14 Co 439/2002-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že účastníci v roce 1993 platně uzavřeli pracovní smlouvu a dohodu o setrvání v pracovním poměru podle ustanovení § 227 a § 227a zák. práce, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že následně uzavřená „smlouva o finančním zabezpečení výuky žáka v učebním oboru“ ze dne 7.9.1995 je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce pro rozpor s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. (Listina základních práv a svobod), školským zákonem i vyhláškou č. 315/1991 Sb. „od samého počátku (ex tunc)“ absolutně neplatná, ovšem - jak odvolací soud zdůraznil - pouze v části, v níž se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni náklady za vyučení (článek 4. smlouvy); ostatní ustanovení smlouvy, které je možné od této části oddělit a které v rozporu se zmíněnýmu předpisy nejsou, zůstávají v platnosti. To však podle názoru odvolacího soudu „nic nemění na skutečnosti“, že žalovaná (ani přes případné uznání dluhu, které není, jako způsob zajištění závazku, zákoníkem práce upraveno a ustanovení § 558 obč. zák. „nelze analogicky aplikovat“ na závazky z pracovně právních vztahů) není povinna uhradit žalobkyni náklady vynaložené na její vyučení, které v celkové výši činily 35.473,- Kč a po úhradě jedné splátky ve výši 500,- Kč představují 34.973,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19.2.2002 č.j. 9 C 232/2001-23 podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že závěr soudů o neplatnosti „smlouvy o finančním zabezpečení výuky žáka v učebním oboru“ ze dne 7.9.1995 pro její rozpor s čl. 33 Listiny základních práv a svobod, školským zákonem a vyhláškou č. 315/1991 Sb., není správný, neboť podle jejího názoru „označeným smluvním ujednáním nebylo nikterak omezeno právo žalované na bezplatné vzdělání“ a kromě toho tato smlouva „měla být posuzována podle ust. 51 občanského zákoníku“. Poukázala na okolnost, že „smlouva o finančním zabezpečení výuky žáka“ byla uzavřena po přijetí novely zákoníku práce, účinné od 1.6.1994, která zrušila ustanovení § 227 a § 227a zák. práce. Tato změna právní úpravy – jak žalobkyně dovozovala - „ve svém důsledku umožnila zaměstnavatelům, kteří se podílejí na hmotném zabezpečení žáků, připravujících se na budoucí povolání, uzavřít i smlouvy o návratnosti finančních prostředků vynaložených na jejich hmotné zabezpečení“. Na základě těchto smluv žalobkyně např. hradila za dojíždějící žáky náklady za jízdné, za ubytování v internátech apod., tedy nikoliv náklady za vzdělání (výuku), nýbrž náklady, které „by šly k tíži žáka“ a které „přímo nelze spojovat s bezplatným vzděláním“. Navrhla, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 19.2.2002 č.j. 9 C 232/2001-23 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19.2.2002 č.j. 9 C 232/2001-23 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zabývaje se dále dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), nejprve zkoumal, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.