21 Cdo 445/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 445/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2022 Spisová značka:21 Cdo 445/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.445.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Náhrada za ztrátu na výdělku Důchod invalidní Dotčené předpisy:§ 271b odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 271b odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 271b odst. 5 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 9. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 445/2022-156 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Taťanou Kopkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Štichova č. 597/8, proti žalovanému E., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská č. 1788/60, o 95 100 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 160/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 62 Co 205/2021-107, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2021, č. j. 16 C 160/2020-80, ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2021, č. j. 16 C 160/2020-80 (s výjimkou výroku o přiznání odměny JUDr. Taťaně Kopkové), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 7. 2020 a doplněnou dne 29. 9. 2020 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 částku 95 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2020 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného jako montér – sádrokartonář, že dne 26. 3. 2002 utrpěl pracovní úraz (tříštivou zlomeninu patní kosti), v důsledku čehož je neschopen vykonávat svoji „pracovní profesi“, že po ukončení pracovního poměru u žalovaného byl veden v evidenci úřadu práce a absolvoval rekvalifikaci na práci s počítačem, že od roku 2005 začal opět podnikat ve své profesi, kdy ale „nepracoval fyzicky“, pouze „zaměstnával pracovníky“, že od 16. 6. 2010, kdy mu byl přiznán „invalidní důchod I. stupně v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, mu vedlejší účastník vyplácel za žalovaného náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, že „později se postupně přidružily potíže s kolenem“, a to v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, proto musel podnikání „postupně omezovat a posléze ukončit“, a že dne 20. 2. 2020 mu vedlejší účastník oznámil, že „renta“ za rok 2019 mu nebude vyplacena z důvodu, že nevykazuje žádné příjmy a není veden v evidenci úřadu práce. Žalobce má za to, že nevykazování příjmů není důvodem pro nevyplacení „renty“, stejně jako skutečnost, že není veden v evidenci úřadu práce. 2. Žalovaný uvedl, že uplatněný nárok „v celém rozsahu“ neuznává, neboť žalobce byl již dne 1. 9. 2019 upozorněn vedlejším účastníkem, že pokud nebude mít za rok 2019 „v rámci OSVČ“ žádné dosažené příjmy, nebude mu náhrada za ztrátu na výdělku za tento rok vyplacena. Má za to, že jednání žalobce, který tři po sobě jdoucí kalendářní roky nedosahoval žádných výdělků, a to i přesto, že obnovil svou živnostenskou činnost, se „jevilo z hlediska odškodňování“ jako „účelové s cílem pouze vylákat výplatu náhrady bez jakékoliv snahy o dosažení výdělku“. 3. Vedlejší účastník namítal, že u žalobce, kterému byl přiznán invalidní důchod I. stupně, zůstal zachován určitý pracovní potenciál, byť snížený, a že proto může vykonávat soustavné zaměstnání s případným omezením. Právo na náhradu za ztrátu na výdělku však zákon nepřiznává a nemůže přiznat „těm zaměstnancům, kteří jsou při výběru zaměstnání z vlastní vůle nečinní, neboť těm z podstaty věci nemůže vzniknout ztráta na výdělku, když o opětovné zařazení na trhu práce neusilují“. Vedlejší účastník má za to, že ze znění ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce lze dovodit, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce je podmínkou nároku na rentu v době nezaměstnanosti, což také znamená, že pokud je „poživatel renty“ vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu neposkytování předepsané součinnosti úřadu práce, má to pro něj „vedlejší negativní efekt, že tím zároveň přichází i o rentu do doby, než bude opět někde zaměstnán“. Uzavřel, že pokud tedy žalobce nedosahuje výdělků – příjmů, je potřeba, aby byl „evidován na úřadu práce“. 4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 16 C 160/2020-80, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 19 021,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola a vedlejšímu účastníkovi 600 Kč, že JUDr. Taťaně Kopkové se přiznává odměna ve výši 25 724,60 Kč a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy jako sádrokartonář, dne 26. 3. 2002 utrpěl pracovní úraz, že byl veden v evidenci úřadu práce a od roku 2005 začal podnikat, že v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 nebyl veden na úřadu práce ani nepodnikal, měl „pozastavenou činnost k podnikání“, a že pobírá invalidní důchod ve výši 6 359 Kč. Dospěl k závěru, že žalobci, který není plně invalidní (má jen podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění a přes následky pracovního úrazu je způsobilý být za stanovených podmínek zaměstnáván), se nepodařilo „důkazně prokázat svůj nárok dle § 120 o. s. ř., tj. nedostál své důkazní povinnosti pro prokázání zákonných důvodů dle § 271b odst. 1, 3 zák. práce“, ze kterého „jasně vyznívá“, že „náhrada přísluší po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, příp. dle § 271b odst. 1 zák. práce je třeba dosahovat nějakých výdělků“. Dodal, že skutečnost, že žalobce po pracovním úrazu v době po skončení jeho pracovní neschopnosti nemohl využít svou sníženou pracovní způsobilost, není v příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem a žalovaný tak nemůže nést za tuto situaci žádnou odpovědnost. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 205/2021-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 6 340,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 300 Kč. Na základě zjištění, že žalobci byla „přiznána (nyní) invalidita I. stupně“, tj. že mu v důsledku pracovního úrazu poklesla pracovní schopnost o 35 % - 49 %, dovodil, že mu byl „do jisté míry“ zachován pracovní potenciál. Uvedl, že žalobce, který tvrdil, že od roku 2005, kdy se rekvalifikoval v oboru práce s počítačem, začal sám podnikat v oboru sádrokartonář, kde zaměstnává (příp. zaměstnával) další osoby a podniká „dosud“, „nenabídl“ ani přes poučení soudem prvního stupně podle § 118b odst. 1 o. s. ř. a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žádná „relevantní tvrzení k tomu, proč dosahoval nulových příjmů“ v předmětném období roku 2019; tvrzení, že se jeho zdravotní stav zhoršil (a na to navazující předkládané lékařské zprávy, které „nasvědčují spíše vzniku dalšího obecného onemocnění a snížení jeho pracovního potenciálu“, které ovšem není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem), sama o sobě (bez vysvětlení, proč je stále jako osoba samostatně výdělečně činná bez jakékoliv podnikatelské aktivity) nemohou podle odvolacího soudu bez dalšího obstát. Odvolací soud dospěl k závěru, že „co do základu je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dán“, nicméně „výše tohoto nároku musí být objektivně zjistitelná“, a že pokud žalobce nedokáže „přijatelným způsobem nabídnout skutková tvrzení k tomu, proč nedosahoval v rámci soustavné činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost několik let žádných příjmů, když obecně jen tvrdí, že jeho zdravotní stav a kvalifikace na trhu práce neobstojí, pak lze dovodit, že je pasivní a nevyužívá svůj zbytkový pracovní potenciál k dosažení výdělku“. Uzavřel, že nárok žal