21 Cdo 4546/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4546/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Libni, Kundratka č. 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova č. 17, proti žalované J. V., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova č. 998, o 132.250,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 91/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne  12. května 2009, č. j. 35 Co 441/2008-129, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 132.250,- Kč s úrokem z prodlení „dle nařízení vlády č. 163/2005 Sb.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě rozhodnutí „Technické správy komunikací hlavního města Prahy útvar“ ze dne 11. 4. 2005 provedla odtah vozidla žalované značky Škoda 120, SPZ CLD 58 - 96 na střežené parkoviště v Praze 5, Jinonicích, ulici Radlické, jehož je sama provozovatelem, v rámci činností vykonávaných podle „Zřizovací listiny“ ze dne 26. 8. 2003. Cena za odtah a parkovné na střeženém parkovišti žalované podle nařízení hlavního města Prahy č. 13/2001 zahrnuje poplatek za odtah ve výši 1.300,- Kč, dále 150,- Kč za první den uskladnění a 200,- Kč za dobu od 12. 4. 2005 do 25. 1. 2007, tedy poplatky za parkovné v rozsahu 654 dnů. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 C 91/2007-78, uložil žalované zaplatit žalobkyni 132.250,- Kč s „poplatkem z prodlení“ ve výši a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 58.904,- Kč k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta žalobkyně. Vyšel z toho, že dne 11. 4. 2005 bylo na příkaz Technické správy komunikací hlavního města Prahy žalovanou odtaženo z ulice Ovčí hájek v Praze 13 na střežené parkoviště žalobkyně vozidlo ve vlastnictví žalované značky Škoda 120, SPZ CLD 58 – 96, a že podle nařízení hlavního města Prahy č. 13/2001 cena tohoto odtahu činila 1.300,- Kč. Podle stejného nařízení požaduje žalobkyně důvodně též parkovné za první den ve výši 150,- Kč a za další dny ve výši 200,- Kč denně. V souladu s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 13 - odboru dopravy byla komunikace, kde vozidlo žalované stálo, označena přenosnou dopravní značkou, která vyzývala vlastníky k odstranění vozidel za účelem očisty komunikace. Protože žalovaná neprokázala existenci závažných důvodů, které jí v odstranění vozidla bránily, je povinna příslušné poplatky zaplatit. Žalované byla navíc dne 28. 2. 2005 Technickou správou komunikací hlavního města Prahy doručena výzva k odstranění stejného vozidla jakožto vraku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla za žalovanou pohledávku a oprávněně měla v držení též její vozidlo, mohla realizovat zadržovací právo podle § 175 obč. zák. na střeženém parkovišti do doby uhrazení ceny za odtah a parkovné, a to nejméně do 25. 1. 2007, tedy do doby, za níž úhradu požaduje. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne  12. 5. 2009, č. j. 35 Co 441/2008-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v části žalobě vyhovující o 7.450,- Kč“ s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, změnil jej tak, že žalobu o 124.800,- Kč s úrokem z prodlení „z této částky žalobou požadovaným“ zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 33.457,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 37.585,80 Kč „u L. E.“. Odmítl námitku žalované, že nebylo prokázáno řádné rozmístění dočasných dopravních značek o zákazu stání (žalovaná ji uplatnila v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř. až v odvolacím řízení) a že se nemohla seznámit s opatřením odboru dopravy městské části Prahy 13, kterým byl stanoven termín dočasného zákazu stání v příslušných lokalitách, neboť nebylo vyvěšeno na úřední desce ani na vývěsce žalobkyně (takovou povinnost zákon silničnímu správnímu úřadu neukládá, neboť § 19 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích výslovně stanoví, že na rozhodnutí o označení příslušné pozemní komunikace dočasným zákazem stání se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, tedy ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád). Nesouhlasil ani s tím, že žalovaná zpochybňovala, zda se v době, kdy došlo k čištění komunikace její vozidlo v této lokalitě nacházelo, a to mimo jiné i proto, že ve výzvě k odstranění vraku byla nepřesná adresa, kde by se mělo vozidlo nacházet, a vozidlo nenalezla ani prostřednictvím odtahové služby, kterou si objednala. Označení lokality ve výzvě k odstranění vraku doručené žalované dne 28. 2. 2005 považoval odvolací soud za dostačující, neboť byla uvedena ulice i městská část, kde se vozidlo mělo nacházet. To, že se vrak vozidla dne 11. 4. 2005, tedy v den čištění místní komunikace, nalézal v ošetřované zóně, je doloženo záznamem „TSK č. 2005/1697/Z“, souhrnou evidencí odtahů vozidel ze dne 11. 4. 2005, jakož i protokolem o odtažení vozidla. Byly tak naplněny všechny podmínky uvedené v § 19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, opravňující žalobkyni k odtažení vozidla žalované, SPZ CLD 58-96, na odstavné parkoviště v Jinonicích provozované žalobkyní, a to z důvodu potřeby čištění místní pozemní komunikace na Ovčím hájku, Praha 13. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že při výpočtu ceny za odtah a za parkovné vycházel z nařízení hlavního města Prahy č. 13/2001 ze dne 19. 6. 2001, účinného od 1. 8. 2001. Rozlišil dále podmínky pro odtažení vozidla podle ustanovení § 19 odst. 3 oproti ustanovení § 19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Při výkonu zadržovacího práva měla však žalobkyně zvážit výši splatné pohledávky, kterou měla vůči žalované k 11. 5. 2005 [kdy se svědek P. (v zastoupení žalované) dostavil na odstavné parkoviště a chtěl vozidlo pro žalovanou převzít], ve srovnání s tím, jak vysoké budou náklady za další parkování vraku žalované na odstavném parkovišti v případě odmítnutí jeho vydání žalované žalobkyní. V případě „zjevného nepoměru mezi uvedenými veličinami mohla žalobkyně od zadržovacího práva upustit“ a samostatně (žalobou, pokud by nezaplatila dobrovolně) vůči žalované uplatnit nárok na zaplacení své pohledávky. Požadavek žalobkyně na zaplacení parkového i za období od 12. 5. 2005 do 25. 1. 2007 považoval proto za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o 124.800,- Kč s úrokem z prodlení „z této částky žalobou požadovaným“ zamítl) žalobkyně namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nevzal v potaz, že žalobkyně nemohla předpokládat, že žalovaná dlužnou částku neuhradí po dobu delší než dvou let a že tudíž dlužná částka požadovaná žalobkyní vzroste o více než 100.000,- Kč. Nesouhlasí se závěrem, že žalobkyně mohla uplatnit dlužnou částku na žalované i bez zadržovacího práva, neboť se stejnou logikou může být argumentováno, že žalovaná mohla dlužnou částku uhradit, vozidlo si vyzvednout a „případnou neoprávněnost této pohledávky mohla namítat a vrácení zaplacení na základě bezdůvodného obohacení pak požadovat zpět na žalobkyni soudní cestou“. Žalovaná věděla, že se její dluh vůči žalobkyni zvyšuje každým dnem o 200,- Kč, a přesto dlužnou částku neuhradila a vozidlo si nevyzvedla; žalobkyni stačilo, aby žalovaná svůj dluh alespoň uznala a vozidlo by jí bylo ihned vydáno. Dovozuje dále, že žalovaná neměla od počátku v úmyslu dlužnou částku uhradit, že zadržovací právo bylo žalobkyní uplatněno naprosto v souladu s právem, a že o rozporu s dobrými mravy nelze vůbec hovořit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání  není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila zadržovací právo k vozidlu žalované sdělením (v té