21 Cdo 4794/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4794/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2008 Spisová značka:21 Cdo 4794/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4794.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 195 předpisu č. 65/1965Sb. § 244 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4794/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované D. P. a.s., zastoupené advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 482/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2007 č.j. 22 Co 547/2006-61, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.9.2003 do 31.12.2003 částku 67.936,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec národního podniku A. utrpěl dne 22.7.1980 pracovní úraz, pro jehož následky se stal plně invalidním. Tehdejší zaměstnavatel „přiznal svou odpovědnost“ za pracovní úraz a vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku až do okamžiku, kdy „podnik společnosti A. n.p. v rámci privatizace odkoupila žalovaná“, na kterou „společně s tímto podnikem nepochybně přešla v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. i povinnost nadále vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku“, neboť „tato povinnost zcela zřejmě souvisí s majetkem podniku privatizovaného žalovanou“. Ačkoli žalovaná dne 23.2.2001 uzavřela se žalobcem rovněž „Dohodu o náhradě škody“, ve které se zavázala vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu ve výši 3.500,- Kč měsíčně, a až do srpna 2003 tuto částku žalobci skutečně vyplácela, od září 2003 její výplatu zastavila a přes opakované výzvy žalobce již „neobnovila“. Žalobce však se zastavením výplaty náhrady ze strany žalované nesouhlasí, neboť má zato, že, že i kdyby povinnost k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku „nepřešla na žalovanou ze zákona, převzala ji žalovaná smluvně Dohodou o náhradě škody ze dne 23.2.2001“. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1.6.2006 č.j. 6 C 482/2005-32 mezitímně rozhodl, že „žaloba je co do základu uplatněné pohledávky důvodná“ s tím, že „o výši plnění bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec národního podniku A. v závodě 10 řemeslných prací utrpěl dne 22.7.1980 pracovní úraz, v jehož důsledku se stal plně invalidním. Posléze část původně odpovědného subjektu - v té době již státního podniku A. P., kde žalobce pracoval (závod 10 řemeslných prací), byla rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR č. 403/90 ze dne 31.10.1990 vyčleněna a ke dni 1.11.1990 začleněna do nově vzniklého státního podniku D. P. Protože zbytkový státní podnik A. P. byl bezprostředně nato rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR č. 559/90 ze dne 21.12.1990 zrušen bez likvidace a jeho majetek vložen do nově vzniklé akciové společnosti A. P., došlo podle názoru soudu prvního stupně „fakticky k rozdělení státního podniku A. P. na dva nově vytvořivší právní subjekty“, a proto „je nutno analogicky použít ust. § 14 odst. 2 zák. č. 111/90 Sb.“, podle něhož rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí v rozsahu určeném zakladatelem na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky. Protože ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. je vyloučena aplikace ustanovení § 251 věty první zák. práce, je třeba podle mínění soudu „za opatření zakladatele ve smyslu zmíněného ust. § 14 odst. 2 zák. o státním podniku pokládat část rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví č. 403/90“, v níž „tento zavazuje nově založený státní podnik D. P. ve vztahu ke všem pracovníkům i ke všem právům a povinnostem ve vymezeném rozsahu, vztahujícím se k závodu 10 řemeslných prací státního podniku A. P.“. Jelikož v souvislosti s následnou privatizaci státního podniku D. P. podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. „na žalovanou přešly i závazky z pracovněprávních vztahů, vč. závazků vůči žalobci“, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná „je pasivně legitimována v tomto sporu“. Kromě toho se „soud ztotožňuje“ s názorem žalobce, že žalovaná „je přímo zavázána k předmětnému plnění vůči žalobci též z Dohody o náhradě škody uzavřené mezi účastníky dne 23.2.2001“, neboť, i kdyby žalovaná – jak tvrdí – dohodu uzavřela v omylu, jde o skutečnost, která žalobci nebyla známa, a proto „na straně žalované není dán právní důvod pro odstoupení od této dohody a je tedy touto dohodou vázána“. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.3.2007 č.j. 22 Co 547/2006-61 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Z výsledků provedeného dokazování odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že poté, co pracovní poměr žalobce u původně odpovědného subjektu (n.p. A.) skončil, přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce ze státního podniku A. P. (dříve n.p. A.) na státní podnik D. P., jestliže rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR č. 403/90 ze dne 31.10.1990 došlo ke dni 31.10.1990 k vyčlenění vnitřní organizační jednotky – závodu 10 řemeslných prací státního podniku A. P. a jejímu začlenění ke dni 1.11.1990 do státního podniku D. P. založeného tímto rozhodnutím „s tím, že současně bylo rozhodnuto o tom, že se začleňuje se všemi právy a povinnostmi z pracovněprávních vztahů, a to vše v souladu s § 32 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb. jako rozhodnutí zakladatele o převodu majetku a závazků týkajících se převáděné organizační jednotky“. Citované ustanovení – jak odvolací soud zdůraznil - „je speciálním ustanovením ve vztahu k § 250 zák. práce, kterého se zde nepoužije“, přičemž „vcelku nadbytečně“ soud prvního stupně použil analogie ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., neboť podle názoru odvolacího soudu „i bez ní oprávnění rozhodnout o převodu (správně přechodu) povinností z pracovněprávních vztahů lze dovodit již ze samotné dikce § 32 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb.“. Následně – jak vyplynulo z návrhu na provedení změn v obchodním rejstříku vyhotoveného Ministerstvem průmyslu ČR dne 30.4.1994 – byla rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 292/1992 Sb. ze dne 30.4.1992 část majetku státního podniku D. P. na základě schváleného privatizačního projektu č. 0284 převedena na F. n. m. ČR, který jej (jako zakladatel) vložil ke dni 1.5.1992 do nově vzniklé akciové společnosti D. P. (žalovaná). Z uvedeného je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že přechod práv a povinností ze státního podniku D. P. na žalovanou „se řídil zákonem č. 92/1991 Sb.“, přičemž podle ustanovení § 17 tohoto zákona se přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů „týká jen zaměstnanců pracujících v podniku nebo v jeho organizační složce ke dni účinnosti převodu majetku, a nikoliv zaměstnanců, jejichž pracovní poměr skončil dříve, tj. i žalobce“. Podle mínění odvolacího soudu k přechodu závazku k odškodnění pracovního úrazu žalobce „nemohlo dojít ani podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., když byl sice privatizován celý majetek státního podniku, avšak jako celek nebyl převeden na žalovanou, nýbrž jen jeho vymezená část“; takový přechod by byl možný „jen tehdy, kdyby do jednoho subjektu byl převáděn veškerý majetek privatizovaného podniku, což není posuzovaný případ“. Předmětný závazek – jak dále uvedl - „nevznikl žalované ani z dohody o náhradě škody ze dne 23.2.2001“, neboť „tuto dohodu je třeba považovat podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce za neplatnou pro rozpor se zákonem – konkrétně ustanoveními § 15 a § 17 zák. č. 92/1991 Sb.“. Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že „nárok žalobce sice přešel ze státního podniku A. P. na státní podnik D. P., avšak z tohoto podniku již nepřešel na žalovanou“, která proto není v daném sporu pasivně věcně legitimována. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém vyslovil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, „které vedly k zamítnutí žaloby a nepřiznání nákladů soudního řízení