21 Cdo 491/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 491/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 6. 2003 Spisová značka:21 Cdo 491/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.491.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 241b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 491/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. T., s.r.o., zastoupenému advokátem, o 116.880,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 72/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2002 č.j. 13 Co 423/2002-89, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.585,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 116.880,- Kč s 20% úrokem od 15.2.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 15.8.1992 ve funkci prokuristy až do 31.1.1998, kdy ukončil pracovní poměr výpovědí. Za trvání pracovního poměru byla žalobci rozhodnutím jednatele žalovaného ze dne 29.10.1997 přiznána pracovní odměna podle pracovní smlouvy ve výši 116.880,- Kč, která mu byla také vyplacena. Následně nový jednatel žalovaného Ing. J. S. sdělil žalobci dopisem ze dne 5.2.1998, že mu za rok 1997 přísluší roční odměna ve výši 66.460,- Kč (2% z hrubého zisku za ukončený kalendářní rok 1997); odměnu přiznanou v říjnu 1997 označil za zálohu na tuto roční odměnu a rozdíl mezi zaplacenou \"zálohou\" a výší roční odměny (52.420,- Kč) byl žalobci sražen ze mzdy za měsíc leden 1998. Žalobce namítá, že přijal odměnu ve výši 116.880,- Kč v dobré víře, že se jedná o mimořádnou odměnu. Požaduje proto vyplacení mzdy za měsíc leden 1998 ve výši 50.420,- Kč a dlužné odměny ve výši 2% z hrubého zisku za ukončený kalendářní rok 1997 ve výši 66.460,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.6.1999 č.j. 27 C 111/98-26 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 18.750,- Kč k rukám advokáta. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dnem 31.1.1998. Podle pracovní smlouvy měl žalobce nárok na základní plat, odměny v předpokládané výši 5.000,- Kč měsíčně, mimořádné nebo zvláštní odměny dle odměňovacího řádu a na odměnu ve výši 2% hrubého zisku za ukončený kalendářní rok, s tím, že zálohy na tuto odměnu mohly být vypláceny v průběhu roku. V měsíci říjnu byla žalobci spolu se základním platem za tento měsíc a s odměnou 5.000,- Kč vyplacena také částka 116.880,- Kč, která odpovídá svou výší 2% z částky 5.844.000,- Kč, což je částka, která byla vypočtena jako hospodářský výsledek žalovaného k 30.9.1997. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že částka 116.880,- Kč byla zálohou na roční odměnu za rok 1997. Jelikož z roční uzávěrky vyplynulo, že nárok žalobce na tuto roční odměnu je pouze ve výši 66.460,- Kč, žalobci tak vznikla povinnost vrátit žalovanému částku 50.420,- Kč jako přeplatek zálohy na tuto odměnu. Žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 1/1992 Sb., když přeplatek odměny srazil žalobci ze mzdy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.2.2000 č.j. 20 Co 623/99-37 z důvodu neodstraněných vad odvolání odvolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31.8.2000 č.j. 20 Cdo 1626/2000-49 uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že, je-li z odvolání zřejmé, v jakém rozsahu a které rozhodnutí odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá dalšímu pokračování odvolacího řízení. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 6.3.2001 č.j. 16 Co 32/2001-56 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil řízení a aby posoudil věc z hlediska případného bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce, tedy zda nároková část mzdy byla žalobci sražena ze mzdy před nebo až po jejím vyúčtování. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 8.1.2002 č.j. 27 C 72/2001-70 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.912,50 Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že částka ve výši 116.880,- Kč, která byla přiznána dne 29.10.1997 a následně žalobci vyplacena, byla zálohou na roční odměnu za rok 1997, neboť její výše odpovídá dohodnutým 2%, a i částky vyplacené ostatním zaměstnancům odpovídají příslušnému procentu předpokládaného zisku vypočteného podle čtvrtletního výkazu zisku a ztrát k 30.9.1997, podle kterého hospodářský výsledek za účetní období činil 5.844.000,- Kč. Z roční uzávěrky vyplynulo, že žalobci vznikl nárok na roční odměnu pouze ve výši 66.460,- Kč (konečná výše odměny mohla být stanovena až poté, co byl zjištěn hrubý zisk žalovaného za celý kalendářní rok), a proto byl žalobce povinen přeplatek vrátit, neboť nebyly splněny podmínky pro přiznání mzdy ve výši 116.880,- Kč, ale pouze ve výši 66.460,- Kč. Žalovaný provedl vyúčtování této mzdy v měsíci lednu 1998 a na základě tohoto vyúčtování srazil žalovaný ze mzdy žalobce přeplatek vyplacené zálohy (v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 1/1992 Sb.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.9.2002 č.j. 13 Co 423/2002-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám JUDr. J. V. na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.190,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že odměna ve výši 116.880,- Kč byla zálohou na roční odměnu za rok 1997 (a nikoli zcela jinou odměnou, jak tvrdil žalobce), neboť výše zálohy odpovídá dohodě ze dne 2.1.1997. Srážka ze mzdy za měsíc leden 1998 byla provedena v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 1/1992 Sb., neboť ke zúčtování zálohy na roční odměnu mohl žalovaný přistoupit, až když byl znám hrubý zisk společnosti za ukončený kalendářní rok 1997. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukázal v něm na \"rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.2.1984 č.j. 6 Cz 6/84, publikované pod č. 33/1989 Sbírky soudních stanovisek a rozhodnutí ročník 1989\" a upozornil \"na rozdílné rozhodování odvolacího soudu v usnesení ze dne 6.3.2002 č.j. 16 Co 32/2001-56 a v rozsudku ze dne 25.9.2002 č.j. 13 Co 423/2002-89\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný namítl, že dovolání neobsahuje základní náležitosti, neboť v rozporu s ustanovením § 241a o.s.ř. se v něm neuvádí důvody, pro které žalobce rozsudek odvolacího soudu napadá. Ve věci samé považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí takovou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o u