21 Cdo 500/2001 – Nejvyšší soud

21 Cdo 500/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. H. proti žalované O. p. s., a.s., (dříve A. S., a.s., a S. i. o. s. A., a.s.,), o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 579/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2000 č.j. 21 Co 275/2000-82, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 21.10.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní „podle ustanovení § 53 zákoníku práce ruší k dnešnímu dni pracovní poměr, uzavřený pracovní smlouvou ze dne 26.1.1996 a prodloužený dod. č. 1 ze dne 29.7.1996“, z důvodu „hrubého“ porušení pracovní kázně. Porušení jejích pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem spatřovala žalovaná v tom, že pracovník pověřený kontrolou výkonu služby žalobkyni dne 16.10.1996 ve 3.00 hod. na pracovišti „C.“, kde vykonávala noční službu, „přistihl při spánku ve službě“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.1996 je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se vytýkaného „hrubého“ porušení pracovní kázně nedopustila, že se jedná „o zcela vymyšlené účelové tvrzení“ a že okamžité zrušení pracovního poměru vykazuje také formální vady, neboť je nekonkrétní (v písemném vyhotovení není uvedeno, který pracovník ji měl přistihnout při spánku ve službě). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2.11.1999, č.j. 19 C 579/96-68, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.600,- Kč a „čs. státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4“ 190,- Kč. Při rozhodování o věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.1996 je platným právním úkonem. Vycházel z toho, že písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru má všechny formální náležitosti požadované ustanovením § 55 zák. práce, a vzal za prokázáno (zejména výpovědí svědků L. K. a P. F.), že žalobkyně při kontrole výkonu noční služby dne 16.10.1996 ve 3.00 hod. ráno nereagovala spolu se svou kolegyní J. J. po dobu asi 15 minut na kontrolující pracovníky (na jejich zvonění, bouchání apod.) a že „po otevření byly obě rozcuchané, měly otlačené obličeje od stolu, evidentně byly rozespalé, obtížně se s nimi komunikovalo, špatně vnímaly, nebyly schopny odpovídat na otázky“. Jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru proto považoval za „hrubé“ porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl zejména ke skutečnosti, že pracovní náplní žalobkyně ve funkci specialisty byla ostraha objektu, že zanedbáním pracovních povinností mohla způsobit značnou majetkovou újmu firmám, jejichž objekt střeží, a k tomu, že žalobkyně byla již v předchozí době za neplnění pracovních povinností písemně napomenuta. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.6.2000, č.j. 21 Co 275/2000-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč „na účet jejího právního zástupce“; návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nevykonávala řádně strážní službu v objektu firmy „C.“, a za správné považoval i hodnocení výpovědí slyšených svědků (zaměstnanců žalované), když ve prospěch žalobkyně svědčila pouze její kolegyně J. J., s níž se měla hrubého porušení pracovní kázně měla dopustit, a se kterou žalovaná rovněž pracovní poměr rozvázala. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem. Námitku žalobkyně, že „při spánku přistižena nebyla a zcela objektivně ani být nemohla, neboť byla v uzamčeném prostoru, do kterého nebylo vidět“, odmítl s odůvodněním, že o tom, že předtím, než pracovníkům kontroly otevřela, spala, svědčil její celkový stav i chování a že toto porušení pracovní kázně nebylo možno písemně vystihnout jinak, než tak, jak jej žalovaná formulovala. S odkazem na obsah listiny o okamžitém zrušení pracovního poměru odmítl i další námitku žalobkyně, že „zákon umožňuje okamžitě zrušit pracovní poměr při zvlášť hrubém porušení pracovní kázně, nikoliv při hrubém porušení pracovní kázně“. Odvolací soud nesouhlasil ani s názorem žalobkyně, že o náhradě mzdy v případě žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je soud povinen rozhodnout z úřední povinnosti. Zdůraznil, že žalobkyně „nárok na náhradu škody za dobu od 21.10.1996 do 1.1.1997“ uplatnila až v rámci odvolacího řízení, aniž by však konkretizovala „finanční částku“, kterou požaduje; navrhla pouze „případně v tomto rozsahu zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit věc k dalšímu řízení“. Protože žalobkyně mzdový nárok neuplatnila ani v žalobě, ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně (o nároku na náhradu mzdy nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto) a protože náležitosti řádného návrhu neměl ani její projev před odvolacím soudem, odvolací soud se tímto nárokem nezabýval, neboť - podle jeho názoru - řízení o tomto nároku prakticky nebylo vůbec zahájeno. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že se nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu, když problematika okamžitého zrušení pracovního poměru byla řešena soudem prvního stupně v souladu se zákonem a když „ostatně odvolatel sám poukazoval na to, že v této věci jde o zcela jednoduchý pracovněprávní spor“. Řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8.9.2000, doplněné podáním ze dne 14.9.2000, které vzala žalobkyně zpět jen z toho důvodu, že „napadený rozsudek nebyl v té době ještě pravomocný“, Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10.1.2001, č.j. 21 Cdo 3018/2000-107, řízení o dovolání žalobkyně zastavil (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.). V dalším dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které žalobkyně učinila podáním ze dne 15.11.2000 (doručeným soudu prvního stupně dne 16.11.2000) a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., případně, „pouze pokud ostatní důvody nebudou považovány za dostatečné“, z ustanovení „237 o.s.ř.“, dovolatelka namítá, že „rozsudek soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí jsou v rozporu s veškerou dostupnou předcházející judikaturou Nejvyššího soudu v otázce neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru“ a že „oba soudy se nezabývaly předmětem řízení, tedy skutečností, zda je obsah písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru v souladu s právními předpisy“, což považuje za „metodicky nesprávný přístup“; z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelky bylo v řízení „svědky i dalšími důkazy“ jednoznačně prokázáno, že skutkový důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru je nepravdivý a nekonkrétní (znovu tvrdí, že „přistihnout ji při spánku ani nebylo fakticky možné, protože byla v uzamčeném prostoru se zataženými žaluziemi, a že v okamžitém zrušení pracovního poměru není uvedeno, který pracovník kontroly ji přistihl při spánku a konkrétně kde“). Rovněž závěr odvolacího soudu, že „ve prospěch žalobkyně svědčila pouze její kolegyně“, je v rozporu s provedenými důkazy, neboť podle názoru dovolatelky „v její prospěch (ač nechtěně)“ svědčili i svědkové žalované P. F. a L. K. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že „bagatelizuje“ její námitku, že „zákon umožňuje okamžitě zrušit pracovní poměr pouze z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“, že dospěl k závěru, že „z listiny žalované vyplývá, že se žalobkyně dopustila zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, aniž uvádí, kterých povinností a jak byly prokázány“, a že se „výslovně plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně“, přestože jeho odůvodnění je v rozporu se zákonem. Za nesprávný považuje dovolatelka i názor odvolacího soudu ohledně jejího nároku na náhradu mzdy za dobu od 21.10.1996 do 1.1.1997. S poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. „R 10/1969“ obecně namítá, že „v rámci dispoziční zásady řízení je věcí žalobce, jak formuluje petit“, že „pokud požaduje rozhodnout, že žalovaný je povinen zaplatit jí náhradu mzdy či mzdu za určité konkrétní období, není možné, aby ji soud nutil tuto částku vyčíslit“, že „povinnost vyplatit náhradu mzdy vyplývá ze zákoníku práce a z její pracovní smlouvy“ a že „záleží pouze na žalobci, zda požaduje vyplatit konkrétní částku, či zda požaduje stanovit povinnost vyplatit mzdu za určitou dobu“. Naplnění vady podle ustanovení „§ 237 o.s.ř.“ spatřuje dovolatelka v tom, že „při rozhodování soudu prvního stupně rozhodoval senát nesprávně obsazený a v jiném složení a ten pak nebyl seznámen s průběhem předchozího řízení“, tato vada podle ní mohla mít za následek nesprávné r