21 Cdo 520/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 520/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2021 Spisová značka:21 Cdo 520/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.520.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Odstupné Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2017 § 67 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2017 § 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2017 § 17 předpisu č. 234/2014 Sb. § 172 a § 173 předpisu č. 234/2014 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 12. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 520/2021-104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. O., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jarmilou Holbovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, proti žalované XY se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní č. 340/21, o zaplacení 369.406,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 94/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 62 Co 19/2020-80, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. srpna 2019, č. j. 21 C 94/2018-52, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 369.406,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od 13. 3. 2018 do zaplacení. Uvedla, že byla zaměstnankyní žalované, neboť byla s účinností od 1. 1. 2016 jmenována na pozici XY, že dne 14. 12. 2017 byla z uvedeného místa odvolána, když toto pracovní místo bylo zrušeno. Dne 15. 12. 2017 žalovaná nabídla žalobkyni jiné pracovní zařazení, ta je ale odmítla. Žalovaná doručila poté žalobkyni dne 20. 12. 2017 výpověď z důvodu tzv. fikce nadbytečnosti, § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Pracovní poměr skončil ke dni 28. 2. 2018 a žalobkyni vznikl nárok na odstupné ve výši 369.406,20 Kč. Pracovní místo žalobkyně bylo zrušeno v důsledku organizační změny, v nově jmenované vládě již není zřízena funkce XY, celý aparát místopředsedy vlády byl zrušen. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobkyni odstupné nepřísluší, neboť z vedoucího pracovního místa nebyla odvolána v důsledku jeho zrušení, když pracovní místo žalobkyně ke dni odvolání i doručení výpovědi stále existovalo. Ke zrušení tohoto místa došlo až po doručení výpovědi žalobkyni. Organizační změna, kterou bylo zrušeno uvedené místo, byla provedena až usnesením vlády ze dne 22. 12. 2017, s účinností od 1. 1. 2018. Důvodem výpovědi žalobkyně nebyly organizační změny, ale fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyně odmítla nabídku nového pracovního zařazení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 21 C 94/2018-52, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že při skončení pracovního poměru z důvodu fikce podle § 52 písm. c) zákoníku práce má zaměstnanec právo na odstupné jen tehdy, jestliže byl z vedoucího místa odvolán a jestliže důvodem tohoto odvolání bylo zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny. V řízení bylo však prokázáno, že žalobkyně byla z vedoucího místa odvolána 14. 12. 2017, že k tomuto datu její pracovní místo zrušeno nebylo a ani nebyla přijata (schválena) organizační změna, v jejímž důsledku by mělo být toto místo zrušeno. Ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru nebyla organizační změna přijata, o zrušení místa XY bylo rozhodnuto až usnesením vlády ze dne 22. 12. 2017 s účinností ke dni 1. 1. 2018. Žalobkyně tak nemohla být odvolána z vedoucího místa, které zastávala, z důvodu jeho zrušení, neboť organizační změna v době odvolání žalobkyně nebyla vůbec učiněna. Žalobkyni proto nárok na odstupné nevznikl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 62 Co 19/2020-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Dovodil, že žalobkyně byla s účinností od 1. 1. 2016 jmenována do funkce XY, že z této funkce byla dne 14. 12. 2017 odvolána bez uvedení důvodu, odmítla nabídku jiného pro ni vhodného pracovního zařazení, a proto nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele a současně fikce nadbytečnosti žalobkyně, tedy byl dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalobkyni byla doručena dne 20. 12. 2017 výpověď z pracovního poměru, k jehož skončení došlo 28. 2. 2018. Pracovní místo žalobkyně bylo zrušeno až na základě usnesení vlády ČR ze dne 22. 12. 2017 s účinností od 1. 1. 2018, kterým byla schválena nová „systematizace“ služebních a pracovních míst, návrh na úpravu této „systematizace“ prošel u žalované poměrně složitým interním postupem při schvalování. Dospěl k závěru, že ke dni odvolání žalobkyně z vedoucího místa (14. 12. 2017) její místo zrušeno dosud nebylo, stalo se tak až o 8 dní později, 22. 12. 2017, resp. o více než 14 dní s účinností k 1. 1. 2018. K rozvázání pracovního poměru výpovědí, k němuž došlo listinou ze dne 15. 12. 2017, doručenou žalobkyni 20. 12. 2017 po odvolání z jejího vedoucího místa, nedošlo v souvislosti se zrušením tohoto místa, neboť pracovní místo žalobkyně k 14. 12. 2017 zrušeno nebylo a nebylo zrušeno ani ke dni udělení výpovědi, stalo se tak až dne 22. 12. 2017. Na straně zaměstnavatele nastaly od 14. 12. 2017 překážky v práci ze zákona, žalobkyně nebyla pro žalovanou povinna dále konat práci, kterou jí žalovaná ani nepřidělovala, a namísto toho jí poskytovala náhradu platu ve výši průměrného výdělku. Žalobkyně jako „slabší strana“ byla chráněna právě tímto způsobem. U žalobkyně šlo o pracovní poměr založený jmenováním, kdy z vedoucího místa mohla být odvolána bez jakéhokoliv důvodu. Žalobkyně byla odvolána z jiného důvodu, nikoli z důvodu organizační změny, která byla provedena až později, a za tohoto stavu se při skončení pracovního poměru odstupné neposkytuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že soudy měly zkoumat, co bylo příčinou odvolání z funkce, a nikoli vycházet pouze z formálního data přijetí dlouhodobě připravované organizační změny. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž otázkou, která nebyla dosud vyřešena, je, „zda může vedoucímu zaměstnanci vzniknout právo na odstupné poskytované podle § 67 odst. 1 zákoníku práce i za situace, kdy sice nebylo v době odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa toto místo prozatím zrušeno (nebyla přijata organizační změna o jeho zrušení), ale právě plánované zrušení tohoto pracovního místa bylo skutečným důvodem pro odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa a následného ukončení pracovního poměru“. Z ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce nevyplývá, že musí být organizační změna, v důsledku které dojde ke zrušení vedoucího místa, v době odvolání formálně schválena, naopak, pokud by nadbytečnost vedoucího zaměstnance byla skutečná, tedy, že bylo místo, ze kterého byl zaměstnanec odvolán, zcela zrušeno v důsledku organizační změny, je zde nárok na odstupné. Žalobkyně byla z vedoucího místa odvolána v souvislosti s jeho zrušením, nebyla nahrazena jiným vedoucím zaměstnancem, a to vše v důsledku přijetí organizační změny účinné za trvání jejího pracovního poměru. Nelze pouze učinit závěr, že rozvázání pracovního poměru souvisí s organizačními změnami u zaměstnavatele, ale je navíc třeba zkoumat, zda nadbytečnost zaměstnance (odvolaného z funkce) nastala v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně (k odvolání zaměstnance z funkce došlo v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny). Protože žalobkyně byla z funkce odvolána z důvodu zrušení jejího pracovního místa a tato funkce byla skutečně zrušena v důsledku organizační změny, lze mezi systemizací u žalované a rozvázáním pracovního poměru žalobkyně spatřovat příčinnou souvislost (ze sledu událostí). Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl. Uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je věcn