21 Cdo 5206/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5206/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2010 Spisová značka:21 Cdo 5206/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5206.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pravomoc soudu Uznání cizích rozhodnutí Závěť Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. § 44 předpisu č. 97/1963Sb. § 63 předpisu č. 97/1963Sb. čl. 1 bod 2. písm. a) Nařízení () č. 44/2001 § 64 písm. e) předpisu č. 97/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:16. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5206/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. R., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova č. 204, proti žalované H. M., zastoupené Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská č. 119, o zaplacení 1.633.537,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 94/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2008, č. j. 15 Co 258/2008-320, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 42.342,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany Toušové, Ph.D., advokátky se sídlem v Klatovech, Randova č. 204. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 11.3.2005 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit mu 1.633.537,70 Kč. Uvedl, že „žalovaná je jeho tetou, když byla manželkou jeho strýce pana M. H. M., zemřelého dne 5.11.1999“; že „žalobcova babička paní A. M., zemřela 29.11.1994“; že „v rámci původního dědického řízení po žalobcově babičce bylo rozhodnuto, že dědicem veškerého jejího majetku, včetně nemovitostí v Bottropu, je manžel žalované pan M. H. M.“; že „v souladu s německým hmotným právem však tento dědic nebyl oprávněn převádět vlastnictví k těmto nemovitostem na jakoukoliv třetí osobu, neboť žalobce měl postavení následného dědice“; že „přesto manžel žalované uzavřel se žalobcem kupní smlouvu dne 26.9.1997, na základě níž za kupní cenu 275.000,- DM prodal tyto nemovitosti žalobci a takto se dle německého hmotného práva bezdůvodně na úkor žalobce obohatil“; že „v roce 2001 vydal na základě nalezení závěti žalobcovy babičky paní A. M. Okresní soud v Bottropu rozhodnutí o dědictví, jímž zrušil původní dědické rozhodnutí ze dne 7.2.1995 a rozhodl novým dědickým rozhodnutím tak, že jediným dědicem po paní A. M. je žalobce“; že „v souladu s německým dědickým právem vstupuje do práv zůstavitele dědic okamžikem smrti zůstavitele“; že „v souladu s tímto ustanovením tak nabyl ke dni 29.11.1994 do svého výlučného vlastnictví žalobce mimo jiné i nemovitosti v Bottropu, tyto nemovitosti mu však za cenu 275.000,- DM převedl v rozporu se zákonem jeho strýc, manžel žalované“; že „žalobce by měl tak vůči manželu žalované nárok na vrácení celé zaplacené kupní ceny dle § 812 BGB“; že „manžel žalované však zemřel 5.11.1999 a jeho jedinou dědičkou se stala na základě usnesení zdejšího soudu sp.zn. D 1136/99, ND 245/99, ze dne 20.3.2000 žalovaná, která odpovídá za dluhy zůstavitele pouze do výše dědictví, které bylo oceněno částkou 1.633.537,70 Kč“. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4.2.2008, č.j. 9 C 94/2005-287, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že „vzhledem k tomu, že soud musel aplikovat na daný případ znalosti z oblasti německého práva, požádal o informace o cizím právu platném na území Spolkové republiky Německo dle článku 1 bod 1 Evropské úmluvy ze dne 7.6.1968 podepsané v Londýně a dle Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o poskytování informací o cizím právu z 15.3.1978, podepsaného ve Štrasburku“; že „zásadně bylo vysvětleno, že se jedná v dané věci o právní dědické nároky v souvislosti s předdědictvím a následným dědictvím“; že „tvrzené nároky ohledně oprávněného obohacení zde tedy nehrají žádnou roli“; že „v daném případě měl žalobce jako následný dědic nárok na vydání dědictví okamžikem vzniku následného dědictví, tj. smrtí předdědice pana M. dnem 5.11.1999“; že „vzhledem k tomu, že následné dědictví vzniklo smrtí předdědice (pana M.), pak nárok na vydání směřuje na dědice předdědice, kterou je žalovaná, jak bylo zjištěno z obsahu připojeného spisu sp.z.n D 1136/99 zdejšího soudu“; že „žalovaná zde vystupuje jako právní nástupce zůstavitele, čímž odpovídá také i za jeho závazky, tedy i za jeho dluhy, ve smyslu § 1967 BGB“; že „k námitce promlčení vznesené žalovanou soud uvádí, že dědický právní nárok na vydání podle § 2130 BGB se promlčuje podle § 197 odst. č. 2 BGB po 30 letech“; že „nárok žalobce tedy nemůže být promlčen“; že „z výkladové normy k § 2111 odst. 1 BGB vyplývá, že se vznikem předdědictví dosáhne dědic nároku na pozůstalosti (což nemusí být jednotlivé předměty pozůstalosti)“; že „náhradou získaný surogát se účastní osudu pozůstalosti, a až do vzniku následného dědictví se proto počítá do majetku předdědice“; že „předmětem vydání je v daném případě tedy náhradou získaný surogát v podobě částky 275.000,- DM, což činí podle přepočtu, dle kurzovního lístku ČNB platného ke dni 26.9.1997, 5.134.250,- Kč“; že „vzhledem k tomu však, že žalobce požadoval na vydání částku ve výši nabytého dědictví po zemřelém M. M., tedy po předdědici, soud určil, že dědička předdědice – žalovaná je povinna zaplatit žalobci jím požadovanou částku ve výši 1.633.537,70 Kč“. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20.8.2008, č.j. 15 Co 258/2008-320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že „v řízení jde o vztah mezi předdědicem a následným dědicem o vydání dědictví založený dle předpisů německého práva“; že „české právo takový vztah nezná a je zřejmé, že je-li sporný vztah založen závětí německé státní příslušnice vyhotovené dle předpisů německého občanského zákoníku, nepřichází rozumně v úvahu použití jiného hmotného práva“; že „nebylo zpochybněno, že M. M. původně nabyl dědictví dle první závěti A. M.“; že „po jeho smrti byla ale nalezena pozdější závěť, jíž zůstavitelka M. M. ustanovila tzv. předdědicem a žalobce následným dědicem“; že „protože v době nalezení pozdější závěti již M. M. nežil, rozhodl příslušný německý soud, že dědicem po A. M. je právě žalobce“; že „o tom svědčí pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Bottropu z 25.6.2001“; že „z něho je třeba vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. s použitím § 63 zákona č. 97/1963 Sb. a čl. 33 bod 1 a čl. 36 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001“; že „žalovaná ostatně existenci další závěti rušící závěť předchozí a ustanovení žalobce následným dědicem nezpochybňovala“; že „okolnost, že závazek M. M. nebyl v dědickém řízení zohledněn (viz. rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ve věci D 1136/99), nebrání, aby žalobce, jako oprávněný dědic, mohl svůj nárok úspěšně uplatnit žalobou“; že „je zřejmé, že M. M. se až do své smrti považoval za dědice majetku po své matce, nikoli za předdědice, byl proto v dobré víře, že může s majetkem neomezeně nakládat“; že „to ale nic nemění na tom, že dědicem po A. M. se stal po smrti M. M. žalobce“; že „nárok na vydání dědictví tedy žalobce uplatnil důvodně, a to správně proti právní nástupkyni předdědice“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „nesouhlasí s rozhodnutím soudu ohledně rozhodného práva pro posouzení dané právní problematiky“; že „manžel žalované, od jehož osoby se předmětný právní problém odvíjí, žil dlouhodobě na území ČR, oženil se se žalovanou jako českou státní příslušnicí, měl v ČR povolení k pobytu a v ČR rovněž zemřel, proto dědictví po něm vypořádávaly české soudy“; že „proto v zájmu rozumného uspořádání právních vztahů se žalované jeví vhodnějším český právní řád a v tomto směru je zcela irelevantní, zda náš právní řád zná institut předdědice nebo ne, neboť je možné věc řešit komplexně na základě ustanovení upravujícího právní problémy obsahem a účelem nejbližšího“; že „ustanovení § 2111 BGB definuje surogát jako předměty, které byly získány v průběhu předdědictví, tzn. že předdědic je povinen vydat dědici vlastní předmět dědictví, který dosud spravoval, a k tomu jsou navázána práva náhrady za rozbití, poškození nebo odnětí nějakého předmětu dědictví nebo to, co předdědic získal jiným právním úkonem s předmětem dědictví“; že „odvolací soud za tento jiný právní úkon považuje uzavření kupní smlouvy se žalobcem“; že „žalovaná však z textu uvedeného ustanovení a z jeho smyslu a výkladu dovozuje, že se musí jednat o právní úkon