21 Cdo 530/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 530/2001 citace  Název judikátu:Dědické právo. K dědění právnické osoby. Allografní závěť. Nezpůsobilí svědci závěti. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2002 Spisová značka:21 Cdo 530/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.530.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 20 předpisu č. 40/1964Sb. § 116 předpisu č. 40/1964Sb. § 476e předpisu č. 40/1964Sb. § 476f předpisu č. 40/1964Sb. § 175k odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 530/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Náboženské společnosti S. J., 2) Nadaci b. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 405/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5. prosince 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-172, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V průběhu řízení o dědictví po A. T., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 524/95, byly soudu předloženy jednak závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k této závěti ze dne 22. 7. 1993, kterou zůstavitelka odkázala \"vnitřní zařízení a věci ve svém bytě\" žalobkyni (své neteři) a ostatní majetek žalované 1), popřípadě, kdyby žalovaná 1) nemohla dědit, žalované 2), jednak závěti ze dne 19. 7. 1984 a ze dne 18. 4. 1990, kterými zůstavitelka odkázala \"veškerou svou pozůstalost\" žalobkyni. Vzhledem k tomu, že se v průběhu dědického řízení nepodařilo spor o dědické právo mezi účastníky smírně vyřešit, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 23. 10. 1997, č. j. 20 D 524/95-93, žalobkyni uložil, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení podala žalobu na určení, že \"závěť ze dne 19. 2. 1992 a doplněk k závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 12. 12. 1997 domáhala, aby bylo určeno, že \"závěť zůstavitelky A. T., ze dne 19. 2. 1992 a její doplněk ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že zůstavitelka neučinila závěť ve prospěch žalovaných svobodně a že při zkoumání platnosti závěti se nelze vyhnout \"otázce historického vztahu svědků závěti\" k žalovaným. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 11. 1999, č. j. 25 C 405/97-120, ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2000, č. j. 25 C 405/97-152, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku 9.375,- Kč a žalované 2) částku 9.375,- Kč, vše \"na účet\" advokáta. Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k této závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou psány strojem a zůstavitelkou vlastnoručně podepsány, že u závěti ze dne 19. 2. 1992 jsou vlastnoručně podepsáni jako svědci závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A., kteří svými podpisy potvrzují, že zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svoji vůli\", a že u dodatku k závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou vlastnoručně podepsáni jako svědci MUDr. O. K. a JUDr. V. (správně L.) M., kteří svými podpisy potvrzují, že zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svou vůli\". Z výsledků dokazování soud prvního stupně učinil závěr, že v závěti byli určitě a srozumitelně ustanoveni dědicové zůstavitelky a jednoznačně vymezen majetek, který má \"tomu kterému dědici připadnout\", a že nebylo prokázáno, že by zůstavitelka závěť pořídila nesvobodně nebo že by závěť trpěla nedostatkem vážnosti její vůle. Výsledky dokazování rovněž odůvodňují podle soudu prvního stupně závěr, že zůstavitelka nepořídila závěť v duševní poruše, který by ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, a že závěť není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Závěť vyhovuje požadavkům ustanovení § 476 a § 476b obč. zák. a svědci závěti jsou osobami způsobilými k právním úkonům a žádný z nich nebyl ustanoven dědicem. Podle názoru soudu prvního stupně je vyloučeno, aby některý ze svědků závěti byl osobou blízkou žalovaným. Podle ustanovení § 116 obč. zák. totiž mezi osobami blízkými musí být \"rodinný nebo alespoň obdobný\" vztah; vztah osoby právnické a fyzické není vztahem osob blízkých, a to ani v případě, že závětí je dědicem ustanovena právnická osoba a svědkem závěti je osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby, popřípadě je jinak \"s touto právnickou osobou spojena\". V posuzovaném případě navíc žádný ze svědků závěti nebyl v době jejího pořízení členem statutárních orgánů žalovaných. Protože závěť zůstavitelky učiněná ve prospěch žalovaných je platným právním úkonem, nemůže být žaloba důvodná. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.325,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.725,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že sporná závěť je určitá a srozumitelná, že svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu a ani jej neobchází a nepříčí se ani dobrým mravům a že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že by zůstavitelka při pořízení závěti jednala nesvobodně v důsledku donucení ze strany žalovaných nebo že by zůstavitelka pořídila závěť v duševní poruše, která by ji činila nezpůsobilou k právním úkonům. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že svědci závěti, která má povahu tzv. allografní závěti ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák., byli z úkonu ve smyslu ustanovení § 476f obč. zák. vyloučeni, neboť šlo o osoby blízké žalovaným jako závětí povolaným dědicům. Podle názoru odvolacího soudu nelze \"termín osoby blízké\" uvedený v ustanovení § 476f obč. zák. \"ztotožnit s definicí blízké osoby podle § 116 obč. zák.\". Smyslem vyloučení osob blízkých závětí povolanému dědici z funkce svědka allografní závěti je požadavek, aby \"svědek závěti nebyl blízce spjat s možnými dědici a aby tak byla limitována jeho zainteresovanost na dědění\", a tento požadavek \"neutrality svědka\" nelze \"vztahovat jen na případy, kdy závětním dědicem má být fyzická osoba\", neboť mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které \"jsou zainteresovány na činnosti právnické osoby, mohou být blízké zájmové vazby\"; pojem \"osoby blízké užitý v ust. § 476f obč. zák. je proto třeba vykládat šířeji, než jak je definován v ust. § 116 obč. zák.\". Za osoby, které jsou v blízkém vztahu k právnické osobě, je třeba podle odvolacího soudu \"považovat osoby, které v rámci organizační struktury právnické osoby zajišťují její chod a významně se podílejí na její činnosti\". Vzhledem k tomu, že JUDr. L. M. a MUDr. O. K. jsou \"členy\" žalované 1) od konce šedesátých let a že MUDr. O. K. je také členem statutárního orgánu žalované 1), jde o osoby blízké žalované 1). Tyto osoby proto nemohly působit jako svědci závěti zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992 doplněné listinou ze dne 22. 7. 1993, a proto je tato závěť neplatná. Na tomto závěru nic nemění ani to, že v době pořízení závěti nebyla žalovaná 1) ještě registrována a neměla tedy \"právní subjektivitu\", neboť \"v tomto směru je podstatný vztah svědka vůči dědici v době účinku závěti, tedy ke dni smrti zůstavitele\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Namítají, že při výkladu pojmu \"osoby blízké\" užitého v ustanovení § 476f obč. zák. je třeba vycházet pouze z ustanovení § 116 obč. zák. a že proto nelze - jak to činí odvolací soud - dovozovat, že by osobami blízkými závětí povolanému dědici mohly být jiné osoby, než které jsou uvedeny v tomto ustanovení. Pro posouzení, zda jsou si svědci závěti a závětí povolaný dědic osobami blízkými, není možné brát v úvahu stav v době smrti zůstavitele; tato zásada platí v otázce způsobilosti k dědění, pro závěr o blízkosti těchto osoby však musí být rozhodující okamžik sepsání závěti. Dovolatelky dále poukazují na to, že žalovaná 1) v době p