21 Cdo 530/2001 – Nejvyšší soud

21 Cdo 530/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Náboženské společnosti S. J., 2) Nadaci b. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 405/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5. prosince 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-172, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V průběhu řízení o dědictví po A. T., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 524/95, byly soudu předloženy jednak závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k této závěti ze dne 22. 7. 1993, kterou zůstavitelka odkázala \"vnitřní zařízení a věci ve svém bytě\" žalobkyni (své neteři) a ostatní majetek žalované 1), popřípadě, kdyby žalovaná 1) nemohla dědit, žalované 2), jednak závěti ze dne 19. 7. 1984 a ze dne 18. 4. 1990, kterými zůstavitelka odkázala \"veškerou svou pozůstalost\" žalobkyni. Vzhledem k tomu, že se v průběhu dědického řízení nepodařilo spor o dědické právo mezi účastníky smírně vyřešit, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 23. 10. 1997, č. j. 20 D 524/95-93, žalobkyni uložil, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení podala žalobu na určení, že \"závěť ze dne 19. 2. 1992 a doplněk k závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 12. 12. 1997 domáhala, aby bylo určeno, že \"závěť zůstavitelky A. T., ze dne 19. 2. 1992 a její doplněk ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že zůstavitelka neučinila závěť ve prospěch žalovaných svobodně a že při zkoumání platnosti závěti se nelze vyhnout \"otázce historického vztahu svědků závěti\" k žalovaným. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 11. 1999, č. j. 25 C 405/97-120, ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2000, č. j. 25 C 405/97-152, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku 9.375,- Kč a žalované 2) částku 9.375,- Kč, vše \"na účet\" advokáta. Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k této závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou psány strojem a zůstavitelkou vlastnoručně podepsány, že u závěti ze dne 19. 2. 1992 jsou vlastnoručně podepsáni jako svědci závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A., kteří svými podpisy potvrzují, že zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svoji vůli\", a že u dodatku k závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou vlastnoručně podepsáni jako svědci MUDr. O. K. a JUDr. V. (správně L.) M., kteří svými podpisy potvrzují, že zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svou vůli\". Z výsledků dokazování soud prvního stupně učinil závěr, že v závěti byli určitě a srozumitelně ustanoveni dědicové zůstavitelky a jednoznačně vymezen majetek, který má \"tomu kterému dědici připadnout\", a že nebylo prokázáno, že by zůstavitelka závěť pořídila nesvobodně nebo že by závěť trpěla nedostatkem vážnosti její vůle. Výsledky dokazování rovněž odůvodňují podle soudu prvního stupně závěr, že zůstavitelka nepořídila závěť v duševní poruše, který by ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, a že závěť není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Závěť vyhovuje požadavkům ustanovení § 476 a § 476b obč. zák. a svědci závěti jsou osobami způsobilými k právním úkonům a žádný z nich nebyl ustanoven dědicem. Podle názoru soudu prvního stupně je vyloučeno, aby některý ze svědků závěti byl osobou blízkou žalovaným. Podle ustanovení § 116 obč. zák. totiž mezi osobami blízkými musí být \"rodinný nebo alespoň obdobný\" vztah; vztah osoby právnické a fyzické není vztahem osob blízkých, a to ani v případě, že závětí je dědicem ustanovena právnická osoba a svědkem závěti je osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby, popřípadě je jinak \"s touto právnickou osobou spojena\". V posuzovaném případě navíc žádný ze svědků závěti nebyl v době jejího pořízení členem statutárních orgánů žalovaných. Protože závěť zůstavitelky učiněná ve prospěch žalovaných je platným právním úkonem, nemůže být žaloba důvodná. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.325,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.725,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že sporná závěť je určitá a srozumitelná, že svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu a ani jej neobchází a nepříčí se ani dobrým mravům a že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že by zůstavitelka při pořízení závěti jednala nesvobodně v důsledku donucení ze strany žalovaných nebo že by zůstavitelka pořídila závěť v duševní poruše, která by ji činila nezpůsobilou k právním úkonům. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že svědci závěti, která má povahu tzv. allografní závěti ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák., byli z úkonu ve smyslu ustanovení § 476f obč. zák. vyloučeni, neboť šlo o osoby blízké žalovaným jako závětí povolaným dědicům. Podle názoru odvolacího soudu nelze \"termín osoby blízké\" uvedený v ustanovení § 476f obč. zák. \"ztotožnit s definicí blízké osoby podle § 116 obč. zák.\". Smyslem vyloučení osob blízkých závětí povolanému dědici z funkce svědka allografní závěti je požadavek, aby \"svědek závěti nebyl blízce spjat s možnými dědici a aby tak byla limitována jeho zainteresovanost na dědění\", a tento požadavek \"neutrality svědka\" nelze \"vztahovat jen na případy, kdy závětním dědicem má být fyzická osoba\", neboť mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které \"jsou zainteresovány na činnosti právnické osoby, mohou být blízké zájmové vazby\"; pojem \"osoby blízké užitý v ust. § 476f obč. zák. je proto třeba vykládat šířeji, než jak je definován v ust. § 116 obč. zák.\". Za osoby, které jsou v blízkém vztahu k právnické osobě, je třeba podle odvolacího soudu \"považovat osoby, které v rámci organizační struktury právnické osoby zajišťují její chod a významně se podílejí na její činnosti\". Vzhledem k tomu, že JUDr. L. M. a MUDr. O. K. jsou \"členy\" žalované 1) od konce šedesátých let a že MUDr. O. K. je také členem statutárního orgánu žalované 1), jde o osoby blízké žalované 1). Tyto osoby proto nemohly působit jako svědci závěti zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992 doplněné listinou ze dne 22. 7. 1993, a proto je tato závěť neplatná. Na tomto závěru nic nemění ani to, že v době pořízení závěti nebyla žalovaná 1) ještě registrována a neměla tedy \"právní subjektivitu\", neboť \"v tomto směru je podstatný vztah svědka vůči dědici v době účinku závěti, tedy ke dni smrti zůstavitele\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Namítají, že při výkladu pojmu \"osoby blízké\" užitého v ustanovení § 476f obč. zák. je třeba vycházet pouze z ustanovení § 116 obč. zák. a že proto nelze - jak to činí odvolací soud - dovozovat, že by osobami blízkými závětí povolanému dědici mohly být jiné osoby, než které jsou uvedeny v tomto ustanovení. Pro posouzení, zda jsou si svědci závěti a závětí povolaný dědic osobami blízkými, není možné brát v úvahu stav v době smrti zůstavitele; tato zásada platí v otázce způsobilosti k dědění, pro závěr o blízkosti těchto osoby však musí být rozhodující okamžik sepsání závěti. Dovolatelky dále poukazují na to, že žalovaná 1) v době pořízení závětí \"zákonně neexistovala\", že proto nemohla mít \"osoby blízké\" a že ani MUDr. O. K. nemohl být členem jejího statutárního orgánu. Svědci závěti MUDr. O. K. a JUDr. L. M. nemohli být \"aktivními členy\" žalované 1), neboť zákon č. 308/1991 Sb., podle něhož byla žalovaná 1) registrována, vůbec nezná pojem \"členství\" (používá pouze pojem \"hlásící se k ...\"). Dovolatelky rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o \"požadavku neutrality svědků\", neboť zákon takový požadavek ve vztahu ke svědkům závěti nikde nevyslovuje, a uvedený požadavek by vedl k absurdním závěrům (\"aktivní katolík\" by nemohl být svědkem závěti, kdyby zůstavitel odkázal svůj majetek katolické církvi, \"aktivní státní příslušník\" by nemohl být svědkem závěti, kdyby zůstavitel odkázal svůj majetek státu). Dovolatelky současně akcentují, že je právem zůstavitele, aby si zvolil osoby, které budou svědky jeho závěti, a že v posuzovaném případě si zůstavitelka zvolila za svědky závěti osoby, které dobře znala a které jí po léta poskytovaly \"osobní služby\". Dovolatelky též odvolacímu soudu vytýkají, že výhrady proti vztahu svědků závěti