21 Cdo 530/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 530/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2022 Spisová značka:21 Cdo 530/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.530.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 52 písm. e) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2020 § 47 předpisu č. 373/2011 Sb. ve znění od 01.11.2017 § 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 530/2022-200 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované Lidl Česká republika v. o. s., se sídlem v Praze 5, Nárožní č. 1359/11, IČO 26178541, zastoupené doc. JUDr. Martinem Štefko, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 387/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021, č. j. 30 Co 228/2021-165, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. dubna 2021, č. j. 4 C 387/2019-133, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. dubna 2021, č. j. 4 C 387/2019-133, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 16. 10. 2019, který byl žalobci doručen dne 21. 10. 2019, žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce, neboť podle lékařského posudku vydaného dne 17. 9. 2019 poskytovatelem pracovně lékařských služeb V. P. pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci z důvodu obecného onemocnění. 2. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Uvedl, že u žalované byl zaměstnán jako prodavač – pokladní, že dne 9. 9. 2019 absolvoval mimořádnou lékařskou prohlídku, na jejímž základě byl vydán lékařský posudek se závěrem, že žalobce je zdravotně způsobilý k výkonu práce prodavač – pokladní, s podmínkou změny filiálky. Následně se dozvěděl, že má žalovaná k dispozici další lékařský posudek ze dne 17. 9. 2019, z něhož plyne, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost z důvodu obecného onemocnění. Tento posudek byl vytvořen bez vědomí žalobce. Dne 21. 10. 2019 byla žalobci poštou doručena výpověď pro pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce pro obecné onemocnění, i když neměl během pracovního poměru žádné závažné zdravotní potíže. Žalobce oznámil žalované, že s výpovědí nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání. 3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Uvedla, že proti posudku ze dne 9. 9. 2019 podala návrh na jeho přezkoumání, že dne 17. 9. 2019 poskytovatel pracovně-lékařských služeb vydal nový posudek, kterým napadený posudek zrušil, a dospěl k závěru o pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti žalobce z důvodu obecného onemocnění. Proto žalovaná přistoupila k ukončení pracovního poměru. 4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 4 C 387/2019-133, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 10. 2019 podle § 52 písm. e) zákoníku práce daná žalobci je neplatná (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.800,-Kč (výrok II.) a že žalovaná je povinna zaplatit státem zálohované svědečné ve výši 300,-Kč na účet soudu (výrok III.). Dospěl k závěru, že nenastaly právní účinky lékařského posudku, který byl podkladem výpovědi z pracovního poměru, že tento nový posudek ze dne 17. 9. 2019 byl vydán bez vědomí žalobce, prokazatelně žalobci nebyl poskytovatelem zdravotních služeb předán, což žalobci znemožnilo domáhat se přezkumu posudku. Za doručení posudku nelze považovat ani odmítnutí jeho převzetí žalobcem od zaměstnavatele, neboť podle zákona má být doručeno lékařem. Lékařský posudek má podle právní úpravy účinné od 1. 11. 2017 povahu správního aktu a nikoli pouhého dobrozdání. Není-li posudek vydán předepsaným způsobem, nemohou nastat jeho právní účinky a zaměstnavatel nemůže přikročit k výpovědi z pracovního poměru, ani kdyby zaměstnanec skutečně vzhledem ke zdravotnímu stavu nemohl konat dosavadní práci. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 30 Co 228/2021-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že lékařským posudkem je autoritativně konstatován určitý právně relevantní stav v podobě (ne)způsobilosti zaměstnance k vykonávané práci a toto rozhodnutí má také pro účastníky přímé důsledky – zaměstnavatel je povinen postupovat podle závěrů lékařských posudků o zdravotní způsobilosti zaměstnanců. Lékařský posudek o zdravotní způsobilosti zaměstnance, i případné rozhodnutí o jeho přezkoumání, je třeba považovat za správní akt, a nikoli za nezávazné dobrozdání. Zaměstnavatel podle právní úpravy účinné od 1. 11. 2017 nemůže dát zaměstnanci platně výpověď z pracovního poměru, nemá-li tato výpověď podklad v lékařském posudku. Podkladem výpovědi ze dne 16. 10. 2019 byl lékařský posudek P. ze dne 17. 9. 2019, který ale nebyl žalobci lékařkou nikdy předán. Žalobce se dozvěděl o posudku od zaměstnavatele a odmítl jej převzít. Protože nedošlo k prokazatelnému předání posudku, nebyla splněna podmínka jeho účinnosti. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěrů dovolacího soudu v otázce, „jakou povahu má lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb“ a „zda lze v soudním řízení věcně přezkoumat zdravotní stav zaměstnance, jemuž byla dána výpověď podle § 52 písm. e) zákoníku práce, a prokázat tak výpovědní důvod znaleckým posudkem“. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5557/2015, ze dne 11. 7. 2016 a sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, ze dne 26. 8. 2021, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že výpověď podle § 52 písm. e) zákoníku práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené řádným a účinným lékařským posudkem, že soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Lékařský posudek není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech; tyto závěry zůstávají v platnosti i pro právní úpravu účinnou po dni 31. 10. 2017. Žalovaná proto považuje právní posouzení odvolacího soudu, že je lékařský posudek správním rozhodnutím a že je třeba považovat výpověď danou žalobci bez dalšího zkoumání jeho zdravotní způsobilosti za neplatnou, za nesprávné. Soudy se odmítly zabývat zjištěním zdravotní způsobilosti žalobce a znemožnily tak žalované prokázat, jaký byl zdravotní stav žalobce v době doručení výpovědi. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i ve výroku I