21 Cdo 5373/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5373/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2018 Spisová značka:21 Cdo 5373/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5373.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.6.2018II.ÚS 2092/18JUDr. Ludvík Davidodmítnuto13.8.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5373/2017-247 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. R., zastoupeného Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti žalovanému K. N., zastoupenému Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Berouně, Lidická č. 349/49, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 210/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 22 Co 69/2017-195, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22 Co 69/2017-195, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109/2011 v časopisu Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010, a v nich vyslovený právní názor, že, byla-li dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) bez souhlasu vlastníka, bylo vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána; k otázce dobré víry žalovaného při uzavírání zástavní smlouvy srov. též odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Závěry vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu jsou použitelné i poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Na právních názorech v těchto rozhodnutích přijatých, které dosud nebyly judikatorně překonány, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu byla opakovaně řešena otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhou dobu zaujímala právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014 - viz § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohlo - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V důsledku nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 či sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15) byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V něm Nejvyšší soud (nově) dospěl shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§ 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud se – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – právní otázkou „nabytí zástavního práva k nemovitosti od nevlastníka (resp. od vlastníka, jenž nabyl vlastnické právo na základě smlouvy, od níž bylo odstoupeno) na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“, o kterou žalovaný opírá přípustnost dovolání, zabýval a s uvedenou otázkou se - i ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 - dostatečně vypořádal. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. března 2018 JUDr. Mojmír Putnapředseda senátu