21 Cdo 551/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 551/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 335.691,- Kč a o uložení povinnosti uzavřít služební poměr, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 160/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č.j. 62 Co 179/2004-176, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. června 2003, č.j. 13 C 160/2001-155 (s výjimkou výroku o zastavení řízení), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 3.700.000,- Kč a aby bylo určeno, že žalobci se dnem 1. 6. 1996 obnovuje služební poměr vojáka z povolání v hodnosti podplukovník na funkci náčelníka Okresní vojenské správy. Žalobu odůvodnil tím, že jeho služební poměr byl rozvázán ke dni 30. 11. 1987 ze zdravotních důvodů, i když skutečným důvodem, jak bylo zjištěno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93, byla emigrace jeho sestry do SRN. Po propuštění ze služebního poměru mu „příslušné orgány Ministerstva obrany” nezajistily odpovídající civilní zaměstnání a, protože si mohl opatřit zaměstnání jen zcela nepřiměřené, vznikla mu škoda. Následně bylo také další povinností žalované „zpětně se zabývat” jeho žádostí o reaktivaci ze dne 20. 5. 1991, protože ustanovení § 24 zákona č. 87/1991 Sb. jí stanovilo povinnost žalobce znovu zaměstnat. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, č.j. 13 C 226/97-43, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93, bylo ve smyslu § 21 zákona č. 87/1991 Sb. určeno, že důvodem skončení služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody. Protože však podle ustanovení § 22 odst. 6 a 7 zákona č. 87/1991 Sb. neplatnost právního úkonu podle § 21 neobnovuje skončený pracovní vztah a nezakládá nárok na náhradu mzdy, náhradu škody ani jiná plnění související s trváním pracovního vztahu, nemůže se žalobce domáhat náhrady mzdy z neplatného ukončení služebního poměru podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Také nároku na náhradu škody vzniklé tím, že žalovaná žalobce neumístila po propuštění ze služebního poměru v občanském povolání přiměřeném jeho vzdělání praktickým zkušenostem a schopnostem, soud prvního stupně nevyhověl, neboť „žalobce neprokázal výši způsobené škody, neprokázal příčinnou souvislost mezi nesplněním povinnosti OVS při zajištění zaměstnání pro žalobce a vznikem škody”. Žalobce neprokázal, že „s ohledem na tehdejší situaci na trhu pracovních sil v době, kdy byl propuštěn ze služebního poměru”, existovalo pro něj vhodné pracovní zařazení a že důvodem, proč toto zaměstnání nezískal, byla pouze nečinnost vojenské správy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (poté, co připustil částečné zpětvzetí žaloby o 3.364.309,- Kč) rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, č.j. 19 Co 114/99-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení částky 335.691,- Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, v zamítavém výroku o obnovení služebního poměru změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu „na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání”, zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že, i když propuštění žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání bylo neplatným právním úkonem podle ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., nezakládá podle ustanovení § 22 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. tato skutečnost nárok na náhradu škody. Na daný případ nelze podle názoru odvolacího soudu aplikovat ani zákon č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť povinnosti vyplývající z tohoto zákona by žalovanou stíhaly pouze za předpokladu, že by žalobce své nároky odvozoval od platného skončení služebního poměru. Odvolací soud dále dovodil, že nebylo možné vyhovět ani požadavku na opětovné uzavření služebního poměru, protože žalobce neprokázal, že splňuje předpoklady a požadavky pro výkon práce vojáka z povolání ve smyslu § 22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „přípustnost aplikace § 18 zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů”, je otázkou zásadního právního významu. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. 12. 2001, č.j. 21 Cdo 1010/2000-86, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání, odmítl; v dalším rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že požadavek žalobce na náhradu škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s tím, že žalovaná při jeho propuštění ze služebního poměru ke dni 30. 11. 1987 nepostupovala v souladu s usnesením vlády ČSSR č. 248/1978 a služebním předpisem „Všeob-P-2 (práv.)“, když žalobci nezajistila „odpovídající civilní zaměstnání“, nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Protože požadavek žalobce na náhradu škody se odvíjí od porušení právní povinnosti zaměstnanci žalované (ne)jednajícími jejím jménem při ukončení služebněprávního vztahu k účastníku, měla být případná odpovědnost státu posouzena (vzhledem k právní úpravě účinné před 1. 1. 1989) podle ustanovení § 421 obč. zák., ve znění do 31. 12. 1991. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2001, č.j. 16 Co 161/2001-96, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 1998, č.j. 13 C 226/97-43, zrušil v jeho zamítavém výroku ve věci samé co do částky 335.691,- Kč a v nákladovém výroku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že důvodnost žalobcova návrhu je třeba posoudit podle obecné soukromoprávní úpravy vyjádřené v ustanovení § 421 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 1991, a s přihlédnutím k tomu, že ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti žalované podle tohoto ustanovení se soudy věcí v dosavadním řízení nezabývaly a že žalovaná se navíc dovolává promlčení žalobcova nároku, uložil soudu prvního stupně, aby uvážil veškeré rozhodující skutečnosti týkající se vzniku nároku po objektivní i subjektivní stránce, jakož i jeho právní povahy, a teprve poté, aby ve věci znovu rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 13 C 160/2001-155, žalované uložil zaplatit žalobci 120.000,- Kč, „v rozsahu stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 215.691,- Kč a stanovení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání“, řízení v důsledku zpětvzetí žaloby v této části zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl ke dni 30. 11. 1987 propuštěn ze služebního poměru ve funkci náčelníka Okresní vojenské správy jako kapitán v záloze. Po propuštění ze služebního poměru mu nebyla poskytnuta pomoc při zajištění civilního zaměstnání odpovídajícího jeho dosavadnímu povolání a byl zaměstnán toliko od 1. 3. 1988 do 30. 9. 1989 jako pomocný dělník zámečnické dílny u JZD T. V době od 1. 12. 1987 do 31. 1. 1997 pobíral částečný invalidní důchod ve výši 1.000,- Kč až 2.500,- Kč měsíčně, v letech 1994 a 2001 byl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a dne 6. 2. 2002